V osmdesátých letech jsem byl podnikovým ekonomem v jednom oděvním podniku. Krom módního návrhářství jsem měl blízko i k poznání mentality švadlenek. Jejich pracoviště jsem navštěvoval často a většinou rád. Všimněte si, jak mnohá povolání, pokud je lidé dělají delší dobu, jim vtiskují určité rysy. Někdy je to i tak, že lidé s určitými rysy si ta povolání už vyberou. Vybavte si povahu třeba muzikantů, kontrolorů, rockerů, farářů, ajťáků, povahu učitelů (můj otec byl kantor, puntičkář a malichera až hrůza).

Nevím, čím jsem "šáhnutý" já, protože jsem toho byl víc. Ale k těm švadlenkám: poznal jsem je většinou jako pracovité, trpělivé, soustředěné, úslužné (nečest výjimkám). Tou prací je to vše nějak dáno. Při občasném pohledu na reprodukci obrazu Josefa Mánesa Švadlenka mne dojímala její hlava, položená bezmocně na stole. Představoval jsem si upracovanou dívku, která musí vyšívat do noci, aby se uživila, až únavou usnula. Skrze tento (domnělý) náboj tohoto obrazu jsem se na naše švadlenky díval vcítivěji a usiloval jsem pro ně o prémie, jak jen to šlo. Kdyby Švadlenka nebyl obraz, ale píseň, asi by se hodila jako jakási cechovní hymna.

Jenže občas je něco úplně jinak, pletl jsem si dojmy a pojmy. Nedávno jsem se dozvěděl, že podle věrohodného výkladu profesora Lubomíra Konečného či jiných je Mánesův obraz Švadlenka z roku 1858 s podtitulem "Ztráta nevinnosti" výjevem zcela konkrétního smutného osudu. Jakého? Není to dívka spící, ale plačící. Je to snoubenka Mánesova malířského kolegy a blízkého přítele Adolfa Kosárka. Tato jeho milá, Františka Pokorná, s ním v té době čekala dítě. Došívala si svatební šaty, ale přitom si zoufala, že otec ještě nenarozeného potomka je nevyléčitelně nemocný. Trpěl totiž těžkou tuberkulózou a moc života už mu nezbývalo (zemřel pak asi rok po narození své dcery Františky). Tento výklad obrazu si všímá i ptáčka, zachyceného na obraze. Sedí mimo otevřenou klec, ze které vylétl. Tím prý Mánes poukazuje na duši Kosárkovu, která má brzy odejít z tohoto světa. Tíha takové budoucnosti na švadlenku dolehla, ta klesla hlavou na stůl a hořce plakala. Snad i smutně vzpomínala na ztracenou lásku. I na zdi zavěšený obrázek samodruhé Panny Marie, která má pod srdcem Ježíše, nás má podle historiků, znalců malířského rukopisu Josefa Mánesa, přivést k myšlence, že i dívka na obraze je obtěžkaná. Tomu, že jde skutečně o nevěstu Adolfa Kosárka, údajně odpovídá i na obraze znázorněný pokoj s okenním výklenkem a klenutým stropem, který se zdá být tentýž jako pokoj Kosárkův ve Valdštejnské ulici č. 2, kde 29. října 1859 zemřel.

Nuzný osud českých malířů

A jaký měl Kosárek osud? Díky podpoře majitele panství arcibiskupa Schwarzenberga se dostal na malířskou Akademii. Jako malíři se mu ale nedařilo. Se svým uměním se protloukal jen nuzně a starosti a hlad jeho zdraví zcela podlomily. Od svých pětadvaceti let žil ve skromném podnájmu ve starodávném domě U Černého beránka ve Valdštejnské ulici. Bytná, Josefa Pokorná, i její dcera Františka se o něho obětavě staraly. Milostné vzplanutí s Františkou bylo nasnadě. Nakvap uzavřeli sňatek, když se Františka octla v jiném stavu. Dětmi z nemanželského lože se tehdy opovrhovalo, jejich matkami taktéž. K manželskému štěstí jim byl dopřán pouhý rok. Kosárek zemřel ve věku 29 let a je pochován na Malostranském hřbitově.

Když prohlížím obrazy takových českých mistrů zejména 19. století, jako byli Adolf Kosárek, Quido Mánes, Josef Mánes, Antonín Mánes, Amálie Mánesová, Julius Mařák, Antonín Slavíček, Zdeňka Braunerová, Antonín Chittussi, Karel Purkyně, František Tkadlík, František Ženíšek, Václav Brožík, Josef Navrátil, Jakub Schikaneder, Luděk Marold, Vojtěch Hynais… (každý by si zasloužil článek), uvědomuji si, jak jsou nedoceněni u nás i ve světě. Nejsou o nic horší a méně sdělní než třeba světoznámí nizozemští mistři krajináři. Měli ale tu smůlu, že kdysi se z Čech do povědomí dalších národů muselo většinou přes vlivné kritiky, kunsthistoriky, nakladatele, galeristy i publikum Rakouska a Německa, a ti všichni nás měli spíš za nepořádný a podřadný národ služek, kuchařek a podkoních (s tou nepořádností ovšem měli často pravdu).

Lída Baarová pečující o stařečky

Když jsme u švadlenek – víte, kde šila slavná filmová diva Lída Baarová? Oblíbila si švadlenky známého špičkového salonu U Knížete. Jeho salon pro dámy byl na Národní třídě. A jak to vím? Od Marušky (sestra od mé obvodní lékařky) a ta se to dozvěděla nedávno osobně od Lídy Baarové, ale z onoho světa. Bylo to tak: Maruška má schopnost občas v živém snu, spíš prožitku, zavítat do světa zemřelých. Jednou se octla v jakémsi velikém sále, či spíše pečovatelském ústavu. Byly tam postele jedna vedle druhé se shodnou barvou povlečení a na nich hezky v řadách leželi staří lidé. Jakási dáma se o ně obětavě starala. Celé to bylo trochu neživotné jako z jiného světa. A bylo. Když si ona dáma Marušky všimla, prostě vysvětlila: Víte, já jsem Lída Baarová. Kdysi jsem se provinila tím, že jsem se zapletla s Němci. Teď to tady chci odčinit.

Někdy se stává, že za nějaký prohřešek, který nás tíží, se na onom světě octneme v situaci, kdy se to snažíme nějak vyrovnat a zvolíme (či spíš vysníme) si k tomu nějakou záslužnou činnost. V "řeči", spíš přenosu myšlenek, se Marušce svěřila, že byla velká parádnice a šila U Knížete. Maruška ovšem o existenci této někdejší slavné firmy nevěděla, takže i toto je nepřímý důkaz, že si to nevymyslela. A proč taky.

A když už jsem si takto pustil "klávesnici na špacír", tak ještě pár zajímavých drobností o Marušce (z knihy Meditace do svatyně, do křesla i do deště).

Maruška není cvok aneb ordinace pro zemřelé

Sestřička Maruška z ordinace mé praktické lékařky sice nemá "vysoké vývojové ambice" a třeba i její pokus číst nějaké funkoviny skončil upřímně bolavým tvrzením: "Já jsem asi nějaká blbá." Ale není. Má i tak něco cennějšího: kde se octne, vnáší radost, lehkost, smířlivost, a to je pro pacienty to nejlepší. I pro ty, kteří jsou občas v čekárně rozhádaní kvůli pořadí. Někdy stačí její důrazné a opravdové: "Dobrý den," doprovázené úsměvem a pozorným nebo škádlivým pohledem. Jednou se mi svěřila, s čím se svěřila své paní doktorce, která jí zprvu kamarádsky řekla, jestli není náhodou trapná a cvok. A s čím se své šéfové svěřila? Skoro po celý život ji několikrát do roka přepadne nutkání vybavit si všechny zemřelé, které kdy znala, a říci každému z nich hezky a pozorně své: "Dobrý den," a trochu s každým z nich mile pobýt. Ve své niterné ordinaci má pak tu noc "nabito". Aby nikoho nevynechala, bere to teď už systematicky po skupinách: zemřelé z určité městské čtvrti, jindy ty z domova důchodců, kde kdysi dělala staniční sestru, zemřelé, které poznala jako sestra praktické lékařky, i své zemřelé příbuzné a známé. Zabere jí to vždy celou noc a v posledních letech tím "trpí" stále častěji. Neví chudák, co si s těmito "nočními službami" má počít. Ptala se mne: "Řekni mi, jsem cvok, nebo nejsem cvok. Viď, že snad ne?" Ba svěřila se mi, ač s obavou, nezní-li to nějak divně nebo trapně, s jednou epizodkou: při své poslední noční "ordinaci" pro zemřelé měla jedna stařenka na sobě ceduli s datem svého úmrtí – 1. 8. 1999. Shodou okolností navštívila Marušku brzy poté dcera oné babičky, a tak se jí Maruška zeptala, kdy její maminka zemřela. Bylo to 1. 8. 1999. Nebo trapas se zesnulým: vidí ho před sebou, ale nemůže si vzpomenout na jméno, aby ho oslovila. A tak už teď po čase s paní doktorkou probírají jednotlivé zemřelé a vzpomínají, jak se jmenovali. Trapas se šéfovou se změnil ve společný zájem o bývalé pacienty.

Maruška se mne naštěstí neptá, jsem-li jasnovidný, neříká mi, jakou mám auru, karmu nebo čakry, nevnucuje trapně diamantovou vodu ani jiné "zázračnosti" na počkání, rok 2012 ji nechává klidnou. Prostě lidová moudrost a selský rozum je někdy zdravější než nějaké senzacechtivé "duchovno". Ale profičí-li naším střediskem pro seniory k některému svému pacientovi, rozpozná hned, kolik našich klientů máme dehydrovaných a vyčiní mi, proč nevyčiním sestřičkám. A já jdu a vyčiním jim. Maruška jde okolí k duhu. Pravda, líbilo by se mi, kdyby svou pomoc zemřelým dělala vědomě, ale třeba to v pravý čas přijde. Umí pomáhat ne proto, že se dočetla, že se to má, ale ze sebe samé.

Řečnická otázka: V čem je vlastně to duchovno?

Závěr: Vykašlete se na čtení Funka, pomáhejte raději zemřelým.

Závěr k závěru: Safra, to by mne asi mrzelo a nezvládli byste to obojí?

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 07/2012.