Píši hlavně o zdraví a ani nynější svědectví či reference není výjimkou, i když název působí jen jako tisková zpráva z uměleckého světa. Jak je dnes již všeobecně známo, čisté umění dokáže působit na duši a čistá a živá neustrnulá duše je jednou z podmínek dobrého celkového zdraví. Umění však dokáže řešit i jednotlivé již stávající zdravotní problémy. Přijměte tedy malé ozdravné pozvání na vernisáž výstavy O cestách ke Světlu. Malíř Zdeněk Hajný, kterého čtenáři jistě dobře znají, měl o poslední májové sobotě slavnostně otevřenou výstavu přímo na vrcholku Svatého Hostýna, v Jurkovičově sále Svatohostýnského muzea.

Svou cestu na Hostýn jsem zvolila záměrně jako tradiční poutník. Sama, jen se svými myšlenkami oproštěnými od všedních banalit a s malým batůžkem, jsem cestovala hromadnou dopravou do Bystřice. Snažila jsem se co nejvíce jen být od začátku až do konce toho dne, neboť mám dobrou zkušenost, že jen tak si lze maximum v sobě odnést a jako vnitřní zážitek uchovat. Jiní zase, podle svého založení, budou raději sdílet cestu s někým dalším, což je věc individuální potřeby, přičemž je však nutná jistá dávka blíženeckého naladění, aby výsledek putování přinesl, co přinést má. Když jsem tedy lokálkou dorazila do Bystřice pod Hostýnem, má jediná starost byla, jak se bezpečně, po svých a bez bloudění, dostanu až na vrch Hostýna, který od nádraží vyhlíží nesmírně vzdáleně, vysoko a nedostupně. Lidé, které jsem oslovila, byli tak ochotní, že mě vzali pár desítek metrů autem, čímž jsem si zkrátila hlavně potřebný čas. Nevěděla jsem totiž, zda dokážu v limitu "vyběhnout" na kopec, abych nezmeškala začátek vernisáže. Má kondice, oslabená věčným vysedáváním u počítače nejen v pracovním procesu, totiž přes zimu doznala další značné újmy a být včas nahoře se mi zdálo v tu chvíli nedostižnou metou. Taxíka jsem však v sobě rozhodně zamítla.

I při procházce se dá meditovat

Pomalé pozvolné stoupání po asfaltovém chodníčku bylo takové zahřívací kolečko pro nepoužívané svalové partie a krásně upravené zahrádky, cestu lemujících sídel, zvaly k nahlédnutí a oblažení duše. Míjela jsem i známé a zajímavé podniky, jako je vila Sola Gracia a léčebné centrum Harmonie. Věru, je tu krásně, vliv energií je nepochybný. Asfaltový chodník se zužuje, přechází zpočátku v kamenitou zkratku, jak jsem byla u nádraží prvními informátory nasměrována. Držím se selského rozumu, že vyšlapaný, ještě více se zužující chodník, ztrácející se v zeleni lesa, nemůže vést jinam než přímo na vrchol a jdu stále rovně, vzhůru, křížím jak silnici, tak i další cesty v lese. Obnažené, až schodovitě vychozené kořeny v lese jsou mi více ukazatelem než občas se zjevující barevné turistické značky. Jen mne udivuje, že téměř nepotkávám žádné lidi. Copak snad není sezóna? Z myšlenek jsem vytržena blízkým tokajícím hlasem tetřeva a jsem šťastná, že mne aspoň někdo zdraví. Mám sice lehkou obavu z divočáků, kteří v této době již srdnatě hájí svá mláďata před nepřítelem, ale tady snad a navíc ve dne na mne nikde nejuknou. Obdivuji zlomená kmenová torza, která zde byla ponechána z padlých stromů, a po částečném ošetření dřevorubci ční jako napřímený ukazováček směrem k nebi. Jiný ponechaný pahýl kmene ležící kolmo přes cestu se stal i symbolem překážek v životě, které je nutno bez velkého reptání překonat. Téměř po všech čtyřech jsem tuto překážku zdolala a vybavila se mi vzpomínka na jiné zdolané protivenství v životě. Lépe by to nevymyslel ani psychoterapeut, takovou symbolickou překážkovou dráhu s vybavením je synchronizace z vlastního života.

Volba cesty je volbou osudu

Ocitla jsem se též na křižovatce. Několik cest do kříže, strmá se ztrácí v hustém porostu. Volím pozvolnou cestu, s omluvou sama k sobě, že časová rezerva je veliká, někdy je nutno tempo zvolnit, ale ne, nenechá mne daleko dojít a vracím se. Cítím, že ten úhyb je až podezřelý a časová ztráta by byla zbytečně veliká. Spěchám a vracím se několik desítek metrů zpět na křižovatku, abych volila cestu strmou – přímou. V životě to nebývá vždy takto, spíše volíme úhyby, aspoň na krátko. Obloukem, a ne vždy příjemným, se po čase dostaneme tam, odkud jsme odbočili a napravujeme. Zadýchaná a skropená potem ze svižného kroku zvedám hlavu, v dáli již vidím první budovu. Neznajíc terén, nevím dosud, že je to teprve Vodní kaple. Zde první odpočinek a krátké zadumání se. Odtud již široké schody a také konečně lidi. Kráčím po schodech stavěných do oblouku a přede mnou se otevírají pohledy na mety mého výstupu. Křížová cesta vlevo, nahoře kostel, další budovy a hlavně dav lidí, který se vynořil jako fata morgána. K tomu parkoviště zleva zprava plné aut a autobusů. Je po meditaci, nutno se vrátit zase na zem. Schodiště je lemováno nespočetnými stánky se vším možným, s občerstvením, ale hlavně s pouťovým zbožím a také kýčovitými atrakcemi včetně bouchacích kuliček či provázků. Je zbytečné tento sortiment komentovat.

Konečně u cíle – vernisáž

Raději se přesouvám dále k prohlídce nádherného kostela a dalších zajímavostí v okolí a též se ohlížím po směrovkách k Jurkovičově sálu, kam mé kroky následně také míří. Zde se tedy koná vernisáž výstavy malíře Zdeňka Hajného, umělce, který již čtyři desítky let oblažuje svými výtvarnými díly naše oko a duši. Rodáka ze Vsetína, který se letos dožil významného jubilea. Výstavní síň objevuji s předstihem před zahájením pořadu a nahlížím do připravených prostor. Tichá meditační hudba již od vstupu podbarvuje a podněcuje ke klidnému naladění se. Oko si přivyká temnému prostoru, ze kterého vystupují světlem ozářené obrazy jako světla na konci tunelů. Množství světelných tunýlků naznačuje, jak moc je duší, co hledají Světlo, a jak mnoho je cest, kterými je možno za Světlem jít. Žádné dvě cesty nejsou stejné, nelze tedy kopírovat, každý svou cestu musí ujít nakonec sám. A kdo hledá, vždy najde. Některé duše hledají již plně vědomě, jiné ještě nevědomě s úžasem dítěte, které se nechá s důvěrou vést. Poznávám plátna již dobře známá nejen z galerie, ale se kterými se lze setkat v běžném životě téměř na každém kroku, neboť oživují ve formě kalendářů technokraticky vybavené kanceláře, osvěžují a uhlazují bojovnou atmosféru ve školních třídách, přispívají světelnou částečkou k léčbě v ordinacích a nemocnicích. Jejich oblíbenost neklesá, ale udržuje se, ba i stoupá. Při pohledu na již dávno známá plátna v hlavě naskakují jejich názvy – Dotek milosti, Betlémská krajina, Oblaka ticha, Schody do nebe a další.

Ve stanovený čas je zahájena vernisáž, slova se ujímá Mgr. Petr Cekota za Matici Svatohostýnskou. S velkou zvědavostí očekávám slova olomouckého biskupa Mons. Josefa Hrdličky. Je velmi příznivé, že si podávají ruce světy církevní a umělecko-mystické a dávají tak najevo uznání společného jmenovatele, kterým je Cesta a věčné Světlo lásky, míru a naděje. Dalším příznivcem pokračujícím v zahájení výstavy byl spisovatel Martin Petiška, mistr psaného slova. Pak se ujal slova sám Zdeněk Hajný, který zavzpomínal a poděkoval všem, kdo výstavu umožnili a spolupracovali na jejím vzniku. Hudební vložku zajistilo DUO ECO – Eva Franců, Pavla Roubíčková Franců a žáci ZUŠ Bystřice pod Hostýnem. Záštitu nad výstavou poskytl Mons. Jan Graubner, arcibiskup olomoucký. Atmosféra se prosvětlila a na okamžik jako by sestoupili andělé z nebeských sfér. Myslím, že to pocítil snad každý přítomný.

Výstava byla zahájena a čeká na své další návštěvníky, kteří v dalších červnových dnech cíleně poputují na oslavu 100 let od korunovace sochy Panny Marie Svatohostýnské, ale i na náhodné návštěvníky a turisty. Moravané, kterým se zdá být cesta do Prahy, do galerie v Zakouřilově ulici na Chodově, příliš daleká, tak mají jedinečnou možnost se s obrazy a atmosférou, podobnou té v galerii, alespoň takto seznámit a spojit v sobě ozdravné síly genia loci Hostýna s účinkem obrazů. Výstava se koná do konce srpna letošního roku, končí tedy se završením prázdninového volného času. Jste všichni srdečně zváni.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 07/2012.