Nedaleko bájného jezera Titicaca, na bolivijské náhorní rovině, jen pár kilometrů od hranic s Peru, se v nadmořské výšce 3825 m nachází rozvaliny velkolepého města, které známe pod jménem Tiwanaku či podle blízké indiánské vesnice Tihuanaco. Přes snahy mnoha světových badatelů nevíme, kdo město vybudoval, odkud přišli a kam zmizeli jeho obyvatelé a odkud získali udivující znalosti. Někteří odborníci považují Tiwanaku za starobylé poutní místo, kam dodnes v době slunovratu přicházejí bolivijští i peruánští indiáni k tradičním slavnostem.

Kyklopské stavby s Bránou slunce – současný areál města, který se stal významným archeologickým nalezištěm, leží na ploše 420 hektarů. Z velkého množství obytných domů i obřadních budov vyniká několik pozoruhodných staveb. Jsou to zejména dvě pyramidy, dosahující výšky patnácti a šesti metrů, z nichž první je sedmistupňová a druhá třístupňová. K jejich stavbě bylo použito obrovských kamenných kvádrů vážících až sto tun. Většina z nich je z andezitu, kamene, který se nachází v Andách. Všechny jsou dokonale opracovány a spojeny nasucho pomocí měděných svorníků ve tvaru písmene T.

Další zajímavou stavbou je Kalasasaya, vyvýšená plošina o rozměrech 135 krát 130 metrů, uprostřed s prostranstvím připomínajícím dvůr. Tato půldruhého hektaru rozlehlá plocha byla ještě v 19. století obdělávána zemědělci, dokud lopaty archeologů neodhalily její kamenné zdi s řadou monolitických pilířů o výšce dosahující namnoze čtyři a půl metru. Vstup do dvora tvoří monumentální Brána slunce, vysoká necelé tři a široká čtyři metry. Byla vytesána z jednoho kusu andezitu, jehož hmotnost se odhaduje na třicet tun. V její horní části je patrná puklina, která prý vznikla zásahem blesku nebo spíše praskla vlastní vahou při nerovném podloží. Nijak to ale nebrání silnému dojmu z jednoho z nejvýznamnějších architektonických divů Ameriky.

Poklad vesmírného řádu

Ve výzdobě Brány slunce je zakódována řada pozoruhodných informací. Odborníci na ní rozpoznali čtyři různé typy slunečních kalendářů, záznamy planet, Měsíce a jeho fází, souhvězdí Jižního kříže a Orionu. Ústřední postavou stavby je reliéf tzv. Plačícího boha. Mnozí v něm spatřují indiánského boha stvořitele a pána všech pozemských věcí Virakoču, přezdívaného Kon Tiki. Jeho tvář kryje maska, která přechází v aureolu kolem hlavy, tvořenou šestatřiceti paprsky připomínajícími sluneční záři. V rukou drží dvě tyče v podobě žezel, zakončené hlavou posvátného ptáka And – kondora. Postava stojí na podstavci zdobeném hlavami kondorů a dalších posvátných zvířat – pum. Španělští archeologové rozpoznali ve tváři Virakoči algoritmus, který dává klíč k výpočtu druhých odmocnin.

Na dvoře Kalasasaye odhalil při svých vykopávkách C. Ponce další ležící monolit, otesaný do podoby záhadné postavy obřích rozměrů. Dnes stojí kolosální socha vztyčena na kamenném podstavci a v představách mnohých současníků vzbuzuje dojem kyklopského mimozemšťana.

Puma Punku

Ve vzdálenosti asi dvou kilometrů odtud se nachází pokračování tíwanackých ruin, jakási samostatná část města, známá jako Puma Punku (Brána pumy). Zde byl vedle zbytků dalších bran, tentokrát bez ozdobných vyobrazení, nalezen další blok z červeného pískovce o neuvěřitelné váze 300 tun a velikosti rodinného domu. Odkud se vzaly obří monolity a jak byly ke stavbám dopravovány, nikdo dnes s jistotou neví. Několik kilometrů od Tiahuanaca byl sice využíván andezitový lom, ale podle určitých náznaků pocházejí některé kvádry z lomů na druhém břehu jezera Titicaca a byly sem s největší pravděpodobností dopravovány na speciálních vorech, spletených z trávy totora, které si dodnes staví indiáni sídlící na ostrovech uprostřed posvátného jezera.

Náboženské středisko

Studium archeologických nálezů prokazuje, že Tiwanaku se náhle objevilo na scéně dějin bez předchozích vývojových stupňů. Dává tak tušit, že tato kultura snad přišla odněkud zvenčí. Přitom šlo o vyspělou civilizaci, jejíž lid využíval bronzové nástroje, choval lamy, pěstoval brambory a vyráběl zdobenou keramiku bez použití hrnčířského kruhu. Disponoval vynikajícími znalostmi z analytické geometrie a jeho lékaři prováděli složité operace mozku. V hrobkách uvnitř ruin byly objeveny proslulé velké lebky, které vedou k závěrům, že chránily mozky s vyšší kapacitou, než mají dnešní současníci.

Podle některých historiků bylo Tiwanaku důležitým obchodním střediskem andské oblasti. V době svého největšího rozkvětu mělo 40 tisíc obyvatel. Německý historik F. Katz se naopak domnívá, že bylo náboženským a kulturním centrem, jehož obyvatelé byli na stavbu najímáni a přicházeli ze vzdálených končin. Mnozí souhlasí s představou, že nešlo o město v pravém slova smyslu, ale o významné poutní místo, kam přicházeli poutníci jen několikrát do roka v době náboženských slavností. Dodnes není těžké potkat v těchto prostorách indiánské poutníky, kteří přicházejí uctít velký odkaz svých předků.

Historický otazník

Stáří Tiwanaka je velkou neznámou. Radiokarbonová metoda zjistila, že výstavba probíhala kolem počátku našeho tisíciletí, ale místo už bylo osídleno před naším letopočtem. Americký archeolog Posnansky, který zasvětil záhadnému městu velký kus života, tvrdí, že vzniklo před sedmnácti tisíci lety. Na základě nezvyklé geometrické orientace Kalasasaye totiž usoudil, že se stavělo v době, kdy zemská osa svírala jiný úhel s rovinou sluneční ekliptiky než dnes. Všiml si jistého posunu vycházejícího slunce nad středem Brány slunce v den jarního slunovratu.

Angličan Belami dochází k fantastickému závěru, že město je staré více než dvě stě tisíc let. Jisté však je, že Tiwanaku ovládlo obrovské území ještě před příchodem Inků. Erich von Däniken ve své slavné knize Vzpomínky na budoucnost odvozuje na základě indiánských legend jeho původ od mimozemšťanů. Jistí odborníci rozpracovávají teorii, že jeho obyvatelé přišli z bájné Atlantidy. Český autor A. Hruška v něm vidí věčné město Wiňaymarku, které existuje současně v sedmi světech, v sedmi paralelních dimenzích.

Galerie lidských ras

Tajemství Tiwanaka neberou konce. Svým způsobem dosahuji až k nám do České republiky. K dochovanému středu Tiwanaka patří též zvláštní prostor nazývaný chrámek (teplete), nacházející se na úpatí kopce Akapany. Jsou to zbytky stavby o rozloze 28,5 krát 25 metrů, která leží dva a půl metru pod úrovní okolního terénu. Ve čtyřech kamenných stěnách je tu volně na čep zasazeno osmaosmdesát hlav, které tvoří ojedinělou galerii různých ras. Obličeje s odulými i naopak úzkými rty, dlouhými a zahnutými nosy, odstávajícími ušními boltci, jemnými nebo ostře řezanými rysy. Některé mají na hlavách přilby nápadně podobné helmám kosmonautů. Podle prázdných děr ve stěnách se dá zjistit, že minimálně dvě hlavy chybí. Kam se poděly?

Pozorný návštěvník Náprstkova muzea v Praze mohl donedávna objevit jednu z nich jako vystavený exponát amerikanistické sbírky. Jak se sem tiwanacká hlava dostala? Stopy vedou k letům 1903 až 1911, kdy se slovutný profesor Julius Nestler vrátil ze studijního pobytu v Jižní Americe. Ve své zprávě pro Vídeňskou vědeckou společnost se však pan profesor o žádných hlavách nezmiňuje. Navíc bolivijské úřady už tehdy vývoz archeologických nálezů zakázaly. Máme tedy i naši tiwanackou hádanku.

Recept na indiánskou mesu

Mám doma ubrus se vzory Plačícího boha, tkaný domorodci z vesnice Tiahuanaco. Občas na něj kladu keramickou nádobu v podobě lidské hlavy s odulými rty a velikými boltci, umně zhotovenou bez hrnčířského kruhu jako za dob dávného Tiwanaka. Přidám několik kamínků i obrázek Brány slunce a zapálím kadidlo. Takto prostřený stůl slouží k posvátné mese, kterou stále provádějí indiáni z okolí jezera Titicaca. Stačí přivřít oči a přenáším se na širou pláň zaplavenou ruina mi pod azurovou oblohou, kterou v dáli prozařuje posvátná hora, věčně bílá Illimani, sídlo bohů a předků. Potom si čtu v indiánských legendách a hledám zrnka pravdy.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 07/2012.