Denně kolem sebe potkávám stovky lidí. Každý z nich je něčím výjimečný. Každý přišel na tento svět s určitým posláním, vlastní vizí, s nádherným snem, jenž toužil uskutečnit. Stejně jako já nebo vy, kdo právě čtete tyto řádky.

Pozemská tíže nás však od těchto snů zrazuje a snaží se spoutat naše bytostné touhy. To se jí, bohužel, velmi často daří. Pocit marnosti a zklamání poté zanechá ve tvářích šedý stín smutku, jehož pravý důvod nám neustále uniká. Přesto jej nosíme hluboko uvnitř své duše, která moc dobře ví, co nám tolik schází. A tak kráčíme den po dni svým životem jako zmatení poutníci směřující k cíli, který se jim ztrácí a rozplývá ve vzdálených mlhách. Ale takhle tomu nebylo vždycky. Když jsme vstupovali na tuto planetu, měli jsme spoustu báječných plánů a snů a zářivá křídla utkaná z aury zázraku zrození. Věděli jsme, co jsme zač a proč jsme vlastně tady. A víme to pořád. Stačí se jen na to rozpomenout.

Mně se to občas podaří a ten pocit je tak překrásný, že jej nelze popsat slovy. Stává se to pokaždé, když to nečekám. Několik vteřin před usnutím, při pohledu na noční nebe plné hvězd či na hladinu rybníka, jemně zčeřenou vánkem, a především ve snech, ve kterých si naplno užívám úžasný pocit svobody a radosti.

Zdají se mi pouze někdy, dvakrát nebo třikrát do roka, ale pocity, jež ve mně zanechávají, vnímám ještě po mnoha letech. Pokaždé mi dodají spoustu energie, naději a víru v to, že náš život sahá až daleko za hranice viditelné reality, na což ovšem velmi často zapomínáme. Někdy se objeví proto, aby mě potěšily a povzbudily v nelehké situaci. Jednou mi takový sen téměř zachránil život. Je to dva roky zpátky. Žila jsem tehdy v beznadějném vztahu, který mě fyzicky i duševně ničil, ale odkud jsem neměla nejmenší šanci uniknout, alespoň ne v danou chvíli. Dlouhou řadu měsíců jsem přežívala na pokraji zoufalství. Toho večera, kdy se mi zdál onen zvláštní sen, jsem uléhala s prosbou, ať se "něco stane", cokoliv, třeba i něco fatálního, co by celou situaci obrátilo naruby. Měla jsem pocit, že už nemám co ztratit. Někdo může tento postoj považovat za rouhání, ale člověk, který se již octl na pokraji svých sil, nemá čas ani chuť přemýšlet o morálce. Sen, který se mi zdál té noci, však mnohé změnil.

Snila jsem napříč mnoha životy

Viděla jsem sama sebe, jak stojím ve velké zahradě plné trávy a ovocných stromů. Kolem bylo asi deset dalších lidí, kteří sem zřejmě přišli na nějakou zahradní party. Všude bylo ticho, jen vítr jemně ševelil v korunách stromů. Pak jsem si všimla, že vedle mě někdo je. Opírala jsem se hlavou o rameno jakéhosi muže. Poznala jsem ho okamžitě. Byl to ten, který mě "provází životem" již spoustu let. Muž, kterého jsem milovala od první chvíle, kdy jsme se poznali, ale s nímž se neustále míjíme a zřejmě nám není souzeno být spolu, i když bychom si to oba moc přáli. Něco jako spřízněná duše, láska, která vás v různých podobách navštěvuje již po několik životů. Potkali jsme se před patnácti lety a od první chvíle jsme to o sobě věděli. Stala se nám tehdy velmi zvláštní věc. Když jsme se jednou zdravili a podávali si ruce, hlavou nám současně proběhl jakýsi zrychlený film. Viděli jsme se v minulosti a zároveň i v budoucnosti, před našima očima proběhlo několik dílčích sekvencí z našich společných životů. Zůstali jsme jako přimrazení, neschopní slova ani pohybu, a bylo nám zároveň hrozně smutno, protože ani jeden z nás nebyl v situaci, kdy by mohl zajít dál než k tomu podání ruky. Náš společný předchozí život se mi vybavil pak ještě mnohokrát právě pomocí snů. Zažili jsme toho spolu opravdu hodně. Řadu let jsme žili jako vyděděnci, zavržení svými rodinami, exkomunikovaní církevní obcí. Poznali jsme bídu a hlad a také bolest nad ztrátou sotva narozené dcery. Navzdory všemu jsme však milovali jeden druhého, vroucně a opravdově.

Ta historie se vlastně v mnohém opakuje i dnes. Ještě před pár lety jsem se s tím odmítala smířit. Ale všechny pokusy cokoliv změnit vedly k ještě větším problémům a trápení. Nakonec jsem tedy přijala skutečnost takovou, jaká je. Vím, že nedaleko mě žije muž, jehož jediného mohu doopravdy milovat (a budu-li to někdy tvrdit někomu jinému, budu lhát jemu i sobě), ale se kterým nemohu být, alespoň ne zatím. A právě ten se objevil v mém snu o krásné ovocné zahradě.

Dala jsem slib, na kterém čas nic nezmění

Trvalo to jen pár minut, ale ty minuty v sobě měly sílu nezměrné naděje a láskyplných příslibů. Byl to pro mě důkaz, že jsme stále spolu, že jsou naše duše ve spojení. Pociťovala jsem takový příval štěstí, že jsem nebyla schopná se ani nadechnout. Probudila jsem se jako znovuzrozená. Ten sen mi dal sílu překonat několik dalších strastiplných měsíců a zachovat si přitom zdraví i rozum. Kdysi jsem napůl v žertu řekla, že na něj počkám tak dlouho, jak bude třeba. Klidně až do příštího života. Tenkrát jsme se tomu smáli. Ale dnes vím, že jsem to tehdy myslela vážně. A ten slib i nadále platí. To je i důvod, proč si nenacházím žádného nového partnera, přestože mám kolem sebe spoustu mužů. Prostě to nejde. Kdysi dávno jsem dala slib lásky, jenž přetrval mnoho životů a který nemohu a ani nechci zrušit. Vím, že jednou nadejde čas, kdy budeme zase spolu, a nezáleží na tom, zdali to bude za rok, za deset let, nebo až v dalším životě. V nesmrtelném plánu stvoření hraje čas jen podružnou roli. A když někdy přece jen propadám beznaději, část tohoto plánu se mi zpřítomní v mých snech jako připomínka toho, že láska je věčná a naše touhy dojdou jednoho dne svého naplnění.

Potkávám lidi, kteří reagují na má přání

Další velká touha, kterou v sobě cítím už od dětství a která se mi občas také symbolicky ztělesňuje prostřednictvím snů, je přání pomáhat lidem. Možná to zní banálně, ale přesně to jsem chtěla už jako dítě, pouze jsem nevěděla, co si s takovým přáním počít, jak to zařídit, komu to říct. Než tato abstraktní touha vykrystalizovala v konkrétní záměr, uplynulo téměř čtyřicet let a já si mezitím prošla paradoxně érou nedůvěry, pohrdání světem, pýchy a obrovského egoizmu. Ona touha však z mého srdce nikdy nezmizela. Muselo však přijít ještě pár životních karambolů, než se ukázala na světle a v plné kráse. Dnes mám před očima mnohem jasnější a skutečnější vizi. Moc bych si přála mít svůj vlastní hospic. Podobných zařízení u nás není právě mnoho a jsou nesmírně potřebná. Nevím sice, kde na to vezmu peníze, ale jedna dobrá přítelkyně mi kdysi řekla: "Pokud máš tak úžasnou vizi a půjdeš si za ní, celý vesmír se spojí, aby ti s tím pomohl." A já vím, že má pravdu. Přesně takhle to totiž funguje úplně se vším. Energie myšlenky je mocná tvůrčí síla, to není třeba zdůrazňovat, o tom už toho ve Phoenixu bylo napsáno mnohé. A spojí-li se navíc s pocitem upřímné touhy, stává se nepřemožitelnou. Já o této věci uvažuji zatím pouze v teoretické rovině. Vím, že se ještě musím hodně věcí naučit a provést ve svém životě několik zásadních změn, ale vesmír přesto už nyní na mé myšlenky reaguje. Jen za poslední měsíce mi do cesty přivedl nejméně deset lidí, kteří mají stejná či velmi podobná přání a jsou mým záměrem nadšeni. Jedná se přitom o lidi z různých profesních sfér, mediálních, duchovních i ryze komerčních, kteří mi již nyní nabízejí své rady a duševní podporu. A vím, že až přijde čas, objeví se také ti, kdo budou schopni poskytnout potřebné finanční prostředky.

Každý má podíl na vítězství těch, kdo uvěřili

Mám vždycky skvělý pocit z toho, když slyším lidi vyprávět o tom, co plánují, co se chystají uskutečnit a jak touží proměnit své sny ve skutečnost. Jak jsou nadšení svou vizí a všechny překážky berou jen jako praktické dílčí výzvy, jejichž zvládnutím se na dosah přiblíží svému cíli. Je inspirativní a osvěžující pobývat v jejich společnosti. To je logické. Energie touhy a přání se tím ještě znásobí a naše vlastní přání se pak zdají snáze splnitelná. Naštěstí mám kolem sebe v poslední době takových "odvážných snílků" čím dál víc a přicházejí další. Všechny je miluji a z celého srdce jim fandím, neboť vím, že kráčejí po cestě, na jejímž konci je čeká vítězství. Nejen jejich, ale i mé vlastní a také všech, kdo uvěřili, že jsou jedinými, neomezenými tvůrci svých životů. V této myšlence není ani stopa pýchy nebo falešné hrdosti. Ten, kdo pochopí ono velké mystérium a dokáže ho také žít, se předtím nutně zbavil nežádoucích předsudků a všeho harampádí, jako je zištnost, sobectví, strach, malichernost, závist nebo jakákoliv připoutanost. Věci, které se poté takový člověk rozhodne ve svém životě tvořit, jsou plné světla a lásky a přinášejí užitek nejen jemu, ale i celému okolnímu světu.

Naše víra nám může přinést prozření i slepotu

Vzpomínám si, co jsem kdysi četla v knize Louise L. Hay – Miluj svůj život. Vzpomíná zde mimo jiné na jednu ženu, která celý svůj život nosila brýle či kontaktní čočky. Potom však poznala Louisu a nějaký čas se snažila žít podle jejích rad. Učila se mít ráda sama sebe a pracovala s různými užitečnými afirmacemi. Jednoho rána se pak probudila a nestačila žasnout. Najednou viděla zcela ostře, a to i bez brýlí. Rychle běžela za Louisou, aby jí všechno řekla. Měla velikou radost a bez ustání opakovala, že se stal zázrak, že to prostě není možné a že něco takového se jednoduše nemůže stát. A hádejte, jak to dopadlo.

Asi za týden se tato žena probudila opět do světa zahaleného mlhou a byla si nucena znovu nasadit brýle, aby vůbec něco viděla. Nebyla zkrátka schopna uvěřit tomu, že by výsledek jejích tvůrčích snah mohl být trvalý, a sama si pak během krátké doby přivodila znovu krátkozrakost.

Mám podobnou zkušenost. Také od dětství nosím brýle a zvláště na pravém oku mám poměrně silné dioptrie. Už nejméně dvacetkrát se mi stalo, že jsem najednou začala vidět ostře. Ještě den předtím jsem nepoznala člověka, který stál pět metrů přede mnou, nyní jsem však byla schopna spočítat i lístky na vzdáleném stromě. Stává se to vždycky v době, kdy jsem plná světla a naděje, cítím se jako suverénní tvůrce svého vlastního světa a prožívám lásku a prozření. Obvykle se ale vždycky zachovám jako Luisina klientka a druhý den už zase vidím jenom nezřetelné šmouhy. Nijak se tím ovšem netrápím, neboť věřím, že jednou už žádné brýle potřebovat nebudu, i když to ještě asi trochu potrvá. V každém případě si žádné nové nekoupím, přestože ty staré jsou již notně poškrábané. Původně jsem chtěla, ale pak mi došlo, že bych se tím pouze utvrdila ve své vlastní "nemohoucnosti".

Podobně se, bohužel, chová většina z nás. Nadchneme se pro nějakou myšlenku, určitý čas s ní žijeme, a když se objeví první hmatatelný důkaz toho, že se její energie začíná zhmotňovat, rychle couvneme zpět. Nejspíš ze strachu, že jsme si dovolili "příliš mnoho", že by se to nemuselo povést nebo že nás ostatní budou od našeho záměru zrazovat. Ale aťsi! Nedejme nic na názory druhých, i když jsou to třeba naši nebližší, kteří to s námi myslí dobře. Ano, ale tohle je NÁŠ život, NAŠE poslání a NAŠE rozhodnutí. S láskou jim poděkujme a jděme si dál za svým cílem. Abychom jednou nemuseli litovat ne toho, co jsme udělali, nýbrž toho, co jsme chtěli udělat, ale předem jsme to vzdali. Naše největší síla spočívá v přítomném okamžiku. Tím, jak myslíme právě v tuto chvíli, utváříme svou budoucnost. Zamysleme se nad tím, jakou bychom si ji přáli mít, a vykročme za ní navzdory všemu a všem!

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 06/2012.