Když jsem byla maličká, moje teta Julie měla pejska Sammyho, čistokrevného voříška, který měl jazyk dlouhý skoro stejně jako celé tělo. Sammy uměl vyběhnout člověku po těle až k hlavě, olíznout mu obličej a po druhém boku vám seběhnout dolů dřív, než jste si stačili uvědomit, co se vlastně děje. A tenhle rozkošný voříšek vítal všechny hosty "psím úsměvem."

Sammy tetičku vlastnil, což v rodině nebylo žádným tajemstvím.

Jednou odpoledne jsem byla u tety na návštěvě. Všichni jsme se oblékli a vypravili se ven. Už si nepamatuji, kam jsme se vlastně chystali, zato vím, že jsme měli hrozně naspěch. Moje rodina pochází z dlouhého rodokmenu osob, které žijí v domnění, že pokud někam přijdou s více jak se čtvrthodinovým zpožděním, tak přišli pozdě! Jako obvykle hrál tehdy čas hlavní roli, zato Sammy neměl naspěch ani v nejmenším. Jediné, o co Sammymu šlo, bylo upoutání našeho zájmu.

"Ne, Sammy, teď si nemůžeme hrát, " napomínala ho teta, "musíme jít! Teď ne!"

Problém byl v tom, že jsme nemohli "jít", protože tetička Julie si někam založila umělý chrup. A čím déle jsme pátrali po zubech, tím větší zpoždění jsme na tu akci nabírali a tím víc se teta Julie zlobila – a tím větší pozornost si Sammy vymáhal. Nevšímali jsme si jeho štěkotu a zběsile jsme pročesávali byt kvůli zatoulané zubní protéze.

Nakonec tetička Julie dosáhla bodu, kdy už prostě nemohla dál. Zhroutila se. Svezla se na kolena u schodiště a rozplakala se. Přisedla jsem si k ní a radila jí se vší moudrostí svého osmiletého rozumu: "To nevadí, teto, nebreč. Ještě to stihneme a všechno bude v pohodě. Akorát se nesmíš usmívat, no," těšila jsem ji, což ovšem tetu rozplakalo ještě víc.

Přesně v tom okamžiku Sammy několikrát ječivě vyštěkl, tentokrát nad schody v prvním patře, a pak podivně a nečekaně ztichnul. I ve své ustaranosti jsme se ohlédly, abychom se přesvědčily, co se stalo, a naráz jsme vybuchly smíchy. Nad schody stál "usmívající se" Sammy, v tlamičce držel tetiččin umělý chrup a vrtěl ocáskem tak zběsile, div to s ním neházelo do stran. A z jeho očí naprosto jasně čišelo: už půl hodiny se vám to snažím vysvětlit – celou tu dobu jsem věděl, kde jsou ty zuby! A věřte mi, že tahle vzpomínka na Sammyho mě dokáže rozesmát ještě dnes, po dlouhých třiceti letech.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle "5/2008".