"Pan farár mi odmietol dať hostiu, vyslovene ma vykopol z kostola…," utrápeně mi sdělovala paní ze Slovenska. Objevila u sebe schopnost léčit bylinkami, pozná i příčinu nemocí, lidé ji začali vyhledávat. A farář proto, že si toto dovolila, odmítl nejenom ji, ale i celou její rodinu včetně dětí a ona je z toho evidentně vedle. "Vždyť přece nedělám nic špatného, proč proti mně brojí? Co jsme to za lidi? Nevím, jak dál…," svěřuje se mi zoufale.

Mě nepřekvapuje ani ona, ani pan farář. Je to jednoznačně tím, že patřím do národa – sice jen kousek od Slovenska – ale fakt odlišného. U nás si velká většina lidí srovnala v hlavě čemu bude věřit a proč. Jsme raritou (možná i světovou) v tom, že víra osobní, niterná, v Česku převážila nad odevzdáním možnosti se po svém rozhodnout panu faráři. Kdo chce církvi věřit, do kostela chodí. Kdo se odpoutal od mantinelů daných předpisy církve, jde podle svého dál (podle posledního sčítání je v Česku víc těch, kteří hledají hlubší rozměr života skrze sebe, nežli těch, kteří patří k naší největší církvi). Že by na Slovensku dosud vládl středověk? Dnes už sice výše uvedenou paní za "takové nepřístojné konání" neupálí, ale zkusme si představit, jak by asi tento pan farář konal, kdyby mohl udělat víc.

Dočasné místo církví i sekt ve společnosti

Osobně neodsuzuji církve a vlastně ani sekty. Mají své místo ve společnosti. Někdo je ještě potřebuje a bude dost dlouho trvat, nežli lidé natolik zaujmou postoj k životu skrze své nitro, že hranice dávané církví nebudou potřebovat. Volíme menší zlo a platí: lepší něco, nežli nic. Kdysi mi známí vyprávěli o sektě Svědci Jehovovi. A nežli jsem zaprotestovala, co je to za blbost vidět v tom nějaký přínos, říkali: Jeden z rómských bratrů se dal k této sektě a jako jediný z bratrů přestal krást. Každý hledáme a kdo k církvi nedozrál, tomu třeba hranice dává po nějaký čas i sekta. A ve slovech "po nějaký čas" je právě jádro pudla. Paní ze Slovenska se rozhoduje, jestli už dozrál čas jít vývojem po svých nebo dál "používat nohy" církve. A to musí rozseknout sama. Kdyby byla dcerou národa českého, možná by znala svoje předky a došlo by jí, že úplně to samé, co řeší teď ona, před lety řešili oni. Třeba Karel Havlíček Borovský. Mladíček, žijící v době Bachova absolutismu, se dal po dvouletém studiu filosofie zapsat do arcibiskupského semináře. Toužil pomoci pošlapanému češství, uzrála v něm touha pracovat pro národ, chtěl působit psaným slovem na široké vrstvy obyvatelstva. Domníval se, že by mu tuto činnost umožnilo povolání kněze. Ale ouha! Záhy tam poznal, že tudy cesta nevede, že církev je nepřátelská českému národnímu snažení, říkal: "Náboženská dogmata nelze smířit s rozumovým poznáním." A to mu bylo teprve dvacet, když psal: "Já sám jsa bohem v těch věcech, neočekávám jiných vůdců, jiné pomoci, krom vlastní vůle, vlastní síly své." Byl výjimečný? Zcela určitě. Proto ho odrovnali tím, že ho vyhnali do Brixenu, kde se podlomilo jeho zdraví natolik, že pár měsíců po návratu, v r. 1856, ve svých 35 let zemřel na chrlení. Jenže teď jsme o 150 let dál. Staletí postoupila k možné větší svobodě…

Není možné druhému sahat do svědomí ani naznačovat, že paní ze Slovenska neuplatňuje rozum a poctivost. Ale až bude uplatňovat to, co v roce 1841 niterně uchopil dvacetiletý Karel Havlíček Borovský – "neočekávám jiných vůdců…," třeba se i přestane trápit a zvesela si zanotuje: "…církevníci, kněží, páni, nehrajeme s vámi. Co jste si tam nadrobili, to si snězte sami."

A co dělat, když nás druzí odmítají? Nechat je. Stejně není možné s druhým člověkem hnout. Pana faráře to takto baví a může ve stejné písničce pokračovat až do smrti. Důležité je neodmítat sebe, dát svému životu vážnost a sobě prostor. A tam ponižování se před církví, přizpůsobování se panu faráři, nepatří.

tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 05/2012.