Jedním ze zářných příkladů odvážného projevu je John Keating, učitel, který dokázal proměnit své žáky a kterého vykreslil Robin Williams ve Společnosti mrtvých básníků. V tomto mistrovském filmu se Keating ujímá skupiny ušlápnutých, prkenných a duchovně impotentních žáků přísné internátní školy a vede je k tomu, aby svůj život prožívali jako něco mimořádného.

Tito chlapci ztratili své sny a ambice a Keating je na to upozorňuje. Automaticky žijí podle programu a očekávání svých rodičů. Plánují, že se stanou lékaři, právníky a bankéři, protože jim rodiče řekli, že to tak bude. Jsou takoví suchaři, že snad ani nevěnují pozornost tomu, po čem volá jejich srdce. Na začátku filmu pan Keating přivede chlapce dolů do školní haly, kde jsou ve velké vitríně vystaveny maturitní fotografie předchozích tříd. "Chlapci, podívejte se na ty fotografie," vybízí Keating žáky. "Tito mladí muži, na které hledíte, měli v očích stejný oheň jako vy. Plánovali si, jak vezmou svět útokem a jak prožijí něco úžasného. To bylo před sedmdesáti lety. Teď už všichni čichají k fialkám zespoda. Kolik z nich svůj sen opravdu uskutečnilo? Dokázali to, co si předsevzali?" Pak se naklonil nad chumel prváků a nahlas zašeptal: "Carpe diem! Využijte dne!"

Žáci si s tak zvláštním učitelem nejdřív nevěděli rady. Ale brzy poznali, že na jeho slovech něco je. Začali respektovat pana Keatinga, který jim dává nový pohled na svět nebo jim vracel ten, který už kdysi dávno měli.

Každý z nás chodí s jakýmsi
blahopřáním k narozeninám,
které by rád předal – s osobním
projevem radosti, tvořivosti nebo života,
které skrýváme
kdesi pod košilí.

Jednou z postav filmu je Knox Overstreet, který se po uši zamiloval do jedné nesmírně půvabné dívky. Jediný problém spočíval v tom, že ona dívka byla přítelkyní pořádného svalovce. Knox byl do toho nádherného stvoření zamilován až do morku kostí, ale neodvážil se k ní přiblížit. Pak si vzpomněl na radu, kterou jim dal pan Keating: "Využij dne!" a uvědomil si, že nemůže pořád jen snít – jestli ji chce, musí pro to něco udělat. A tak se do toho dal. Troufale a poeticky se dívce vyznal ze svého něžného citu. Následně se mu dostalo odmítnutí, rány po nose od jejího přítele a zahanbujícího nezdaru. Ale Knox se nechtěl svého snu vzdát a dál šel za touhou svého srdce, dokud dívka konečně nepoznala, že ji má opravdu rád, a neotevřela mu své srdce. A přestože Knox nebyl nijak zvlášť hezký ani oblíbený, získal si ji upřímností svého úmyslu. Učinil svůj život něčím neobyčejným.

Sám jsem měl možnost si využití dne takhle vyzkoušet. Zamiloval jsem se do roztomilé dívky, kterou jsem poznal v obchodě s domácím zvířectvem. Byla mladší, žila hodně odlišným způsobem života a neměli jsme si moc o čem povídat. Ale jaksi to nikomu z nás nevadilo. Bylo mi s ní dobře a cítil jsem se s ní báječně. A zdálo se mi, že i jí se v mé společnosti líbí.

Když jsem zjistil, že bude mít narozeniny, rozhodl jsem se, že ji někam pozvu. Když jsem se jí chystal zavolat, proseděl jsem snad půl hodiny u telefonu a díval se na něj. Pak jsem vytočil číslo a zavěsil, ještě než stačil zazvonit. Hlas odkudsi z pekla mi pořád našeptával, že se jí nelíbím a že jsem z toho pozvání pořádně nervózní. Ale pomyšlení, že budu s ní, mě tak nadchlo, že mě takové obavy nemohly zastavit. Konečně jsem se překonal a zavolal jí. Poděkovala mi za pozvání a odpověděla, že už něco má.

Byl jsem vyřízený. Tentýž hlas, který mi předtím radil, abych nevolal, mě nabádal, ať toho nechám, dokud mi ne bude ještě hůř. Ale já jsem chtěl poznat, co mě na ní tak přitahuje. Dralo se to ve mně na povrch a bylo toho strašně moc. Něco jsem k té dívce cítil a musel jsem to nějak projevit. Koupil jsem tedy pěkné přání k narozeninám a napsal jsem jí veršované blahopřání. Vydal jsem se za roh, do obchodu s domácím zvířectvem, kde pracovala. Když jsem byl u dveří, zase mě ten hlas varoval: "A co když tě nemá ráda? Co když tě odmítne?" Připadal jsem si zranitelný a schoval jsem přání za košili. Rozhodl jsem se, že když uvidím, že ke mně něco cítí, dám jí ho, a když ke mně bude chladná, nechám ho, kde je. Tak nebudu nic riskovat a vyhnu se odmítnutí nebo zklamání.

Chvíli jsme si povídali a já neviděl ani známky citu, ani chladu. Byl jsem celý nesvůj a chystal jsem se k odchodu. Po cestě ke dveřím jsem ale uslyšel jiný hlas. Bylo to zašeptání, ne nepodobné hlasu pana Keatinga. Napovídal mi: "Vzpomeň si na Knoxe Overstreeta... Carpe diem!" Stál jsem tváří v tvář své touze vyjádřit všechno, co mám na srdci, a zároveň i své nechuti vstoupit na nejistý led citové obnaženosti. Jak potom mohu jiným lidem vykládat, že mají žít podle svého plánu, když já ten svůj nežiju? A co se konečně může stát? Veršované přání k narozeninám potěší každou ženu. Rozhodl jsem se, že využiju dne. Když jsem to rozhodnutí učinil, ucítil jsem, jak se mi v žilách rozproudila odvaha. V úmyslu je opravdu síla.

Dlouho jsem se necítil tak spokojený sám se sebou... Potřeboval jsem se naučit otevřít srdce a dát lásku, aniž bych něco čekal zpět. Vytáhl jsem přání zpod košile, otočil jsem se, došel k pultu a předal jí ho. Když jsem jí ho podával, cítil jsem neuvěřitelné napětí, vzrušení a strach (Fritz Pearls říká, že strach je "vzrušení bez dechu"). Ale udělal jsem to.

A víte, co se stalo? Nijak zvlášť to s ní nepohnulo. Řekla: "Díky," a odložila přání stranou, ani se do něj nepodívala. Srdce mi spadlo do kalhot. Cítil jsem se zklamaný a odvržený. Nedostat žádnou odpověď bylo snad ještě horší, než kdyby mě otevřeně poslala k vodě.

Slušně jsem se rozloučil a odešel. Pak se stalo něco ohromného. Najednou jsem byl celý rozjařený. Zaplavil mě veletok niterného uspokojení a pronikl celou mou bytostí. Vyjádřil jsem, co jsem v srdci cítil, a měl jsem z toho fantastický pocit! Já jsem překonal strach a udělal jsem to! Sice jsem trochu zazmatkoval, ale udělal jsem to (Emmet Fox řekl: "Třes se při tom, jestli to jinak nejde, ale udělej to!"). Vystavil jsem své srdce všanc a nežádal jsem záruku, že to vyjde. Nedával jsem proto, abych něco dostal. Projevil jsem svůj cit, aniž bych vyžadoval nějakou odpověď.

Dynamika, bez níž se neobejde žádný vztah: nikdy do něj nepřestaň vkládat svou lásku.

Má radost přerostla v hřejivé blaho. Už dlouho jsem nebyl se sebou tak spokojený. Poznal jsem účel celé mé zkušenosti: potřeboval jsem se naučit otevřít srdce a dát lásku, aniž bych něco čekal zpět. Nešlo tu o vytvoření vztahu s tou dívkou, ale o prohloubení vztahu k sobě samotnému. A to se mi povedlo. Pan Keating by na mě byl hrdý. Ale hlavně jsem byl na sebe hrdý já sám.

Od té doby jsem se s tou dívkou moc nestýkal, ale ona zkušenost změnila můj život. Tím jednoduchým činem jsem jasně pochopil dynamiku, bez které by nemohl existovat žádný vztah a možná ani svět: nikdy do něj nesmíme přestat vkládat svou lásku.

Myslíme si, že jsme zraněni, když se nám nedostává lásky. Ale v tom to není. Naše bolest je způsobená tím, že lásku neprojevujeme. Narodili jsme se k lásce. Dalo by se říct, že jsme božsky stvořené stroje na lásku. Nejlépe fungujeme tehdy, když projevujeme lásku. Svět nás vede k přesvědčení, že se cítíme dobře tehdy, když jsme milováni. Ale to je myšlení postavené vzhůru nohama a má na svědomí řadu našich problémů. Pravdou je, že to, zda se cítíme dobře, závisí na tom, jestli milujeme. Nejde o to, co dostáváme na oplátku, ale co vychází z nás!

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 05/2012.