Viděl jsem v jednom dokumentu polárního medvěda, pod kterým se probořil led. Znovu a znovu se zkoušel stejně klidným tempem vysoukat nahoru a znovu a znovu se další led bořil. Neřval, nezmatkoval, jen stejnoměrně a soustředěně dělal další pokusy. Až se dobral k silnější vrstvě, po které se dostal na břeh. Když konečně vylezl, nekřepčil, nedával najevo jakousi opilou pohodičku, jak to činíme často my. Byla to jedna ze situací, které patří k životu.

Oklepal se a šel po svých. To jen člověk se, zvláště po prodělání nějaké nepříjemnosti, honem spěchá zavrtat do svého "dělání si dobře", užívání si vítězství, do nafouklých či navoněných psychických polštářků, chce si to vynahradit. A tím už zas pracuje na dalším neúspěchu, obtíži, maléru… Když jsem začínal vysokou školu a podařilo se mi udělat zkoušku, byla má psychika bujaře rozbouřená, až opilá úspěchem. Z nejistoty a napětí před zkouškou jsem se téměř zřítil do centra svého egoismu. Tím krutější byl vzápětí strach ze zkoušky další. Až když jsem se trochu "zestejnoměrnil" a udělání zkoušky jsem jen vděčně a s úlevou zkonstatoval (nanejvýš jsem se šel "rozšoupnout" do rybárny nahoru na Václavák na rybu s hranolky a tatarkou na přepáleném tuku a vestoje u kovového špinavého stolečku, což byl vzácný vrchol mého stravovacího socialistického luxusu), stala se příprava na další zkoušku klidnější, bez sebestředné vyděšenosti.

Upřímnost, ne faleš nás povznese

Boris Hybner, mim a klaun s laskavou moudrostí, pro mne český Marcel Marceau (mimochodem, jeho seriál šesti grotesek Gagman z 80. let je jedním z vrcholů českého humoru), říkal v krátké televizní promluvě z 21. října 2011 přibližně toto: "Hůř slyším? Asi už jsem toho slyšel v životě dost. Hůř vidím? Viděl jsem toho už dost. Hůř chodím? Asi už bych měl být víc doma. Měl bych zpracovávat, co jsem kdy slyšel, viděl, četl, kudy prošel, měl bych se zastavit, zklidnit, přestat pořád něco chtít. Měl bych se zabývat hledáním, k čemu mi to všechno bylo."

Teď už si tohle téma jen trochu víc probereme: Když uslyšíme a uznáme, že se máme se vším uchylovat k Bohu (ke Kristu, k Panně Marii…), záleží ještě, jak to děláme. Někdy sklouzneme a činíme to jaksi vlezle, rutinně, nebo bereme do onoho zdůvěrnění i svou povrchní "náladičkovou upatlanou" rozjuchanost (podle nátury), únik od zodpovědného postoje k situaci…, asi jako když si někdo chtivě přisedne k ohni a mne si ruce v bouřlivém nadšení, že má vyřešeno. Lze věřit v boží pomoc, pokud ji umíme správně použít, ale nelze škemrat u Pána jen o jakousi nezaslouženou protekci. S tou bychom možná ani neuměli zacházet. Při uchylování se k Bohu to máme činit s postojem čistým, odevzdaným. Být při tom tiší, netetelit se jako štěně, které přehlédne a převrhne misku s pokrmem. Ani nejektat zuby strachem. Měli bychom se tam utíkat až po niterném přijetí nepříjemnosti či maléru, s poctivou orientací v oné situaci. Při "odfláknutém" uchylování se "nahoru" nepronikáme do sféry řešení a úlev, ale jen do fiktivních nebeských předsíní či podsíní, vytvářených naší psychickou představivostí.

Vhodný je jen tichý vděk

Sotva se někteří dostaneme z jednoho maléru či rizika či zátěžové situace, už si slavíme, "medíme", užíváme, vrháme se do odpočinku, děláme si lázeňskou pohodičku a tím si zaděláváme na opakování podobných těžkostí či nevybabrání se z těch stávajících.

Bezpočetněkrát jsem se takto patlal v libosti a přivolával si nelibost. Kdy jsem poznal pokrok? Třeba v situaci, když jsem v práci kdysi kamsi zaštrachal dopis z MPSV, nutný k přidělení pětimilionové roční dotace státu pro naši nestátní neziskovou organizaci. Termín odevzdání mnou podepsané kopie byl za dveřmi. Snažil jsem se nezmatkovat, nenechat se polévat studeným potem, nepropadat hrůze z toho, co bude, když ten papír nenajdu. Pomyšlení, že nezmizel z této zeměkoule, ba ani z této organizace a snad ani z mé kanceláře, mi moc nepomáhalo. Nezbývalo než klidné systematické hledání. Našel jsem při tom i několik starých nevyřízených dopisů (těm se říká samci, protože se vyřídí sami, aniž bychom se jimi zabývali) a teprve po dvou dnech jsem objevil onen dopis na stole, akorát že měl jiné desky, než jsem si představoval. A ten můj malý pokrok? Když jsem to našel, bez sebemenšího náladového pohnutí či změny, jen s tichým povděkem a se stejnou věcností a tempem jsem s papírem začal pracovat. Nikdo druhý by nepostřehl, že jsem u cíle hledání. Ten vděk se ale postupně tiše rozlil do celého mého naladění. Měl jen vystřídat stejně klidnou naději, že to najdu. Nevím ani, kolik let hloupého zmatkování, i jalového nadšení a psychického křepčení při úspěchu tomu předcházelo. A teprve po vstřebání takovéhoto postoje hlouběji do povahy (tedy do éterického těla a Já) nám takovéto obtížné situace postupně ustávají. Každé slavení úspěchu, ať už se opíjíme fyzicky nebo duševně, je krátkozraké, pošetilé. Nebo že to tak není?

"Svět je most, přejdi ho, nestav na něm dům"

Tak dobře. Je pak dobré si to vypozorovat samostatně, že každou libostí se dáváme všanc nelibosti, stáváme se opět a opět zranitelnými od karmických šípů. Každým strachem nebo naopak bujarým psychickým vzdutím si egem "požereme", spotřebujeme, zlikvidujeme klid a harmonii v pozadí mysli i sílu k dalším zkouškám. Vyšší pomoc a inspirace se tiše snáší jen do pokojné hladiny našich myslí, do stejnoměrné harmonie. Odtud bývá cesta k pravé nezkalené radosti i řešení problémů. Při úspěchu či splnění přání (spíše vyplnění potřeby) stačí tiché poděkování, vždyť vše je jen dar: Bůh dal, Bůh vzal, nebo i jinak: Někdy dostaneme něco na zkoušku, zda umíme tiše poděkovat a jít stejnoměrně dál. Když si cokoliv přivlastníme, musíme projít následnou ztrátou. "Svět je most, přejdi ho, nestav na něm dům." Když se něco takového naučíme, když nezmatkujeme při nezdaru a nekřepčíme při úspěchu, jako by byl svět náš, když máme jen naději a tichý vděk nahoru, pak se nebe nad námi také zklidní, karmické mraky prořídnou a třeba přijdou i úsměvy modré oblohy osudu.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 04/2012.