Tak zvaní "moderní" lidé mívají často nové "moderní" předsudky. Tyto předsudky postihují i slova, pojmy, události atd. Postihují celé oblasti poznání. Zázraky se ocitají v oblasti, o které se nehovoří, která se jaksi pokládá za nemoderní. Pokud někdo o nich podává svědectví, měl by předem počítat s tím, že se k jeho zprávám nebude přistupovat objektivně, bude považován za toho, kdo je naivní. Ale zázraky nejsou nemoderní, jsou NADMODERNÍ. Protože k nim dochází už po tisíce let. A jejich existence dodává po tisíciletí lidem naději...

Nedávno jsem procházel středem jednoho západoevropského města a zaujala mne skupinka lidí, kteří obstupovali nějakého člověka. V mnoha evropských metropolích narazíme na ty, kteří se snaží zaujmout kolemjdoucího nějakými kousky, např. tančí hip-hop a točí se na hlavách, polykají meče, někteří jen tak stojí a jejich nepohnutost vytváří dojem soch atd. Zašel jsem se tedy podívat, co asi předvádí ten, kolem kterého se zde udělal kruh diváků. Byl tam člověk ve fakírském oděvu se zahalenou tváří. Seděl a nehýbal se. Už už jsem se chtěl od něj odpoutat a pokračovat v chůzi, když v tom jsem si všiml, že ten člověk sice seděl, jenomže on seděl ve vzduchu. Opíral se jen o hůl a díval se na ty, kdo ho pozorovali, díval se a nic neříkal. Jenom seděl ve vzduchu. Vznášel se. Popošel jsem, abych se přesvědčil, že pod ním opravdu není žádná opora. Než jsem se o tom stačil přesvědčit, nějaká paní se šla přesvědčit, mávala pod vznášejícím se taškou s nákupem a zklamaně a užasle se na sedícího dívala. Její taška ho neusvědčila z podvodu, na nic nenarazila. Malé dítě popoběhlo a kopalo do vzduchu pod vznášejícím se, jeho noha kopala do vzduchu a nepodtrhla mu žádnou oporu z průhledné hmoty. Bylo tu asi čtyřicet lidí, stáli v kruhu kolem fakíra. Že by hypnóza? Jak by tohle mohla být hypnóza, uvažoval jsem. Jsou zde lidé několika ras. Obstoupili ho. Jsou zde i Japonci, kteří ho mnohokrát fotografovali a hned se dívali na obrázky. Pokud by byla používána hypnóza pro tenhle trik, pak stejně není možné, aby se někomu podařilo zhypnotizovat i fotoaparát. Po chvíli mne přestalo bavit dívat se na vznášejícího se. Díval jsem se na chodce. Kdekdo se tu zastavil, na chvíli a užasle. Zašátral pod vznášejícím se… a žasl. Rozpačitě se díval a pak odešel.

Strach uvěřit

Tohle je zázrak. Nebo ne? Jak to, že se nikdo nediví víc. Jak to, že nevyvodí něco ze svého úžasu. Každý se chvíli díval. A pak odešel. Zapomněl? Jako by si lidé toužili vytěsnit to, co vidí. Chvíli jsem se díval, a pak jsem také odcházel. Nebylo ani tak podivné, že se někdo vznáší. Podivné bylo, jak je vznášení přijímáno. Jako by se nic nedělo. Zemská přitažlivost neplatí? No a. Lidé otupěli. Zázrak? No a? Viděli jsme zázrak. A odešli.

Lidé by se měli naučit vnímat "zázraky". Vnímat svěží skutečnost a učit se žasnout. Napsal jsem o "nenápadných zázracích" řadu knížek, andělskou pentalogii. Člověk by se měl naučit vstoupit do oné, někdy tak lhostejně přehlížené, podivuhodné oblasti, ve které se může lidská duše setkávat se zázraky. To vznášení je symbol - pokud chce člověk vnímat zázračnost světa, měl by se povznést nad lhostejnost, měl by se na tento podivuhodný svět podívat z výšky svěžím jitřním zrakem a neměl by si namlouvat, že celá jedna veliká oblast poznání neexistuje. Tolik zázraků na nás čeká každý den. Čeká, jestli si jich dokážeme povšimnout. Tento svět je domovem zázraků. Je domovem zázraků pro ty, kdo se je naučí vidět.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 04/2012.