Řekne-li se anděl, většina z nás si představí tajuplnou bytost ve třpytivém rouše, půvabnou a éterickou, s bělostnými křídly a vševědoucím úsměvem. To je ovšem pouze jeden z mnoha způsobů, jakým se nám andělé zjevují. Věřte, nebo ne, někdy mohou vypadat i jako obyčejní smrtelníci a to, že jimi nejsou, lze vyčíst jen z láskyplného výrazu v jejich rozzářených očích. Nebuďte proto překvapeni, až příště potkáte anděla s opravářskou brašnou přes rameno nebo jako usměvavou květinářku nabízející čerstvě natrhané konvalinky.

Tajemná neznámá

Nedávno jsem v metru uviděla starší paní, které mohlo táhnout na sedmdesát. Vypadala dost zoufale, alespoň na první pohled. Starý obnošený kabát, který už dlouhé měsíce neviděl čistírnu, neforemné boty, v ruce hůl a potrhaná igelitka. Stála na nástupním můstku a celá se třásla. Připadala mi jak křehký věchýtek a skoro jsem měla strach, aby ji prudký závan přijíždějícího vlaku nesmetl dolů do kolejiště. Lidé, kteří procházeli kolem, si jí nevšímali, anebo se znechuceně odvrátili jinam. Ale ta paní tam statečně stála, opírala se o svou hůlku a rozhlížela se kolem sebe. Napadlo mě, že asi tuší, co si o ní kolemjdoucí myslí, že dokáže přesně dešifrovat jejich pocity a myšlenky. Nevím proč, ale nedokázala jsem od ní odtrhnout oči. Jako by mě něčím uhranula. Ale hlavně mi jí bylo líto. Strašně moc. A ona to zřejmě vycítila, protože se náhle otočila mým směrem. Jenže to už přijelo metro a lidé se začali hrnout dovnitř.

Modlitba za lásku

Nastoupila jsem schválně stejnými dveřmi a sedla si přímo naproti ní. Bylo vedle nás ještě jedno volné místo, ale nikdo další si k nám nepřisedl. Bylo mi jasné proč. Všichni se na ni dívali s neskrývaným opovržením. Jako by říkali: bezcenná, stará ženská, zřejmě bezdomovkyně, co tady zaclání? Paní sklopila hlavu a nervózně mačkala v dlaních kapesník. Do očí mi vstoupily slzy, stěží jsem je zadržovala. V duchu jsem se zlobila na ty, kteří stáli kolem a kdo vynesli tak bleskový a krutý soud, bez sebemenší špetky taktu, stopy lidskosti.

Mohla jsem udělat jediné. V duchu se za ni pomodlit. Aby k ní svět byl trochu vstřícnější a lidé laskavější, aby našla svůj vnitřní klid a aby ji ostny lidského sobectví a pýchy tolik nezraňovaly. Myslím, že se na okamžik naladila na stejnou vlnu. Protože se znovu zadívala mým směrem a potom zvedla hlavu a ponořila se do tichého rozjímání. Takhle jsme projeli asi sedm stanic. Potom jsem musela vystoupit. Nedalo mi to však, abych na ni ode dveří ještě jednou nepohlédla.

Poselství srdcím

A v tom se to stalo. Jako by se na pár okamžiků zastavil čas. Možná jste již zakusili takové chvíle, kdy vám vesmír umožnil prožít něco mimořádného, něco mimo běžnou realitu.

Podívala se na mě a její oči byly plné nadpozemské krásy. Vycházel z nich nevídaný jas a kolem ní se postupně utvořila nádherná zlatavá aura. Byl to tak neuvěřitelný výjev, až mě zamrazilo. V tom starém a nemocném, životem zmítaném těle jsem náhle spatřila úžasnou bytost plnou nezměrné radosti a síly, která se mi takto odměnila za pár minut upřímného soucítění. Byla jsem jako ochromená a nemohla se vůbec pohnout. Naše oči se setkaly a já jasně vnímala poselství, které mi předala zcela beze slov. Řekla mi: Podívej se na ostatní lidi, kteří stojí kolem, ti všichni mnou opovrhují, štítí se mého stáří a mé bezbrannosti. Považují mě za životního ztroskotance, ubožáka, pro kterého život již dávno skončil. A přitom jsou to oni, které je třeba politovat, neboť uzamkli své srdce lásce. To oni jsou zcela bezbranní a vydaní napospas smutným životům, které žijí. Což ovšem není důvod k tomu, abychom jimi opovrhovali, naopak je třeba pomodlit se za ně, aby procitli a znovu v sobě nechali vzklíčit lásku. Tak jako ty. Proto mě nelituj a neplač nade mnou. Své slzy odevzdej těm, kteří je skutečně potřebují. Neboť právě oni potřebují pomoc ze všech nejvíc.

Andělé jsou blízko

Nevím ani jak, ale náhle jsem znovu stála na nástupišti a dívala se za odjíždějícím vlakem. Starou paní jsem už však nezahlédla. Byla tam vůbec? Kdo ví. Její slova se mi ale vryla do paměti. Už je to pěkných pár týdnů a stále si je pamatuji.

Nepochybuji o tom, že jejími ústy promlouval anděl. Stejně tak její oči nebyly očima člověka. Lidé nemají tak zářivé oči, které proniknou až do nejhlubších zákoutí srdce. Ani tak nádhernou auru, která v jedné chvíli zahalila celý vagon měkce zlatavým třpytem. Potkala jsem tedy nejspíš anděla. Nebylo to jistě poprvé a ani naposledy. Myslím si, že mezi námi jsou jich spousty. Možná stovky, možná tisíce. Jde jen o to vystihnout tu správnou chvíli a naladit se na stejnou vlnu jako tyto překrásné bytosti, i když zrovna vypadají třeba jako bezdomovci. Od té doby chodím s očima ještě více otevřenýma a troufám si tvrdit, že anděly kolem sebe vídám poměrně často. A věřte, že je to báječný pocit, když víte, že všude kolem jsou vaši nebeští přátelé…

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 04/2012.