Divukrásná krajina Českého krasu uchvátí poutníka v kteroukoli roční dobu, zejména tehdy, kdy bují vzácná teplomilná stepní vegetace. Pohled na impozantní Skálu nad Svatým Janem, vypínající se do výše 210 metrů nad okolním terénem, na vrcholový jednoramenný dřevěný kříž a obrovský portál zdaleka viditelné jeskyně je tak fascinující, že návštěvník na chvíli zatají dech.

Když promluví historie

Svatý Jan pod Skalou leží 30 kilometrů jihozápadně od Prahy, necelých pět kilometrů východně od Berouna a nachází se v srdci chráněné krajinné oblasti Český kras. Nezáleží na tom, zda přijíždíme od severu z Loděnice nebo z jihu od Hostimi. Skalní velikáni, rozesetí všude kolem, jako by dávali tichý souhlas ke vstupu do tajemného království travertinu – odrůdy vápence vznikající vylučováním uhličitanu vápenatého z potočních a pramenných vod.

Čtyřkřídlý dvoupatrový klášter, dílo Carla Luraga a Kiliána Ignáce Dienzenhofera z let 1657-1661, působí vedle barokního kostela Narození Jana Křtitele v ranním oparu nebo večerním soumraku téměř přízračně. Však také na tzv. prelátské cestě, vedoucí ke kapličce Povýšení svatého Kříže a dále směrem k vrcholu Skály, podle pověsti obchází přízrak preláta v hábitu.

Obě zmíněné budovy mají velice pohnutou historii. Mniši vypuzení z ostrovského kláštera nad Davlí, zničeného husity, se tu usídlili v 15. století. Po 300 letech nařídil císař Josef II. klášter zrušit. Protože voda ze zdejšího pramene byla považována za léčivou, vznikly tu v 19. století lázně. V té době existoval svérázný slogan: "Kdo pije Ivanku dravě, ujde sto kilometrů hravě."

Když se v roce 1948 kláštera zmocnilo komunistické ministerstvo vnitra, vybudovalo z něho nejprve tábor nucených prací, později věznici ohraničenou zdí s ostnatým drátem, dále školicí středisko a nakonec archiv s registrem svazků. Asi nikdy se už nedozvíme, jaké důležité a kompromitující dokumenty tu estébáci spálili v místní kotelně začátkem roku 1990. Podle očitých místních svědků tam v průběhu několika nocí přijela řada nákladních aut plných spisů, jimž bylo určeno, aby už nikdy nespatřily světlo světa. Naštěstí se o čtyři roky později bývalý klášter konečně dočkal smysluplného využití – vrátil se do vlastnictví Kongregace školských bratří a vznikla tu Vyšší pedagogická škola – Svatojanská kolej.

Také minulost kostela je dramatická. Aby se konaly bohoslužby jen několik metrů od tajného a přísně střeženého objektu Státní bezpečnosti, bylo zcela nežádoucí. Kostel byl jednoduše uzavřen a začal chátrat. Začátkem osmdesátých let byl organizovanou skupinou státní moci dokonale vypleněn. Varhany, obrazy i mobiliář byly odvezeny na neznámé místo.

Díky velké obětavosti a péči Svatojanské nadace – fondu pro zachování a zvelebování památek obce, dále obyvatel, místního úřadu, různých farností a v neposlední řadě i návštěvníků této části chráněné krajinné oblasti Českého krasu byly získány prostředky na záchranu celého historicky nesmírně cenného komplexu. Obnovovací a záchranné práce začaly po roce 1989 a stále ještě pokračují. Turista, který byl ve Svatém Janu naposledy před několika lety, je příjemně překvapen. Fasáda kostela je opravena, obvodové zdi jsou staženy ocelovými táhly, terén je odvodněn, střecha a trámoví jsou zrenovovány. K původním zvonům – Marii a Hraničce – přibyly dva nové, které vyrobila dílna zvonařské rodiny Dytrychů v Brodku u Přerova. Pověstná Ivanova studánka je opravena, čerpání vody je zabezpečeno elektrickým čerpadlem. Kaplička na prelátské cestě je obnovena stejně jako vrcholový kříž, který vzdoruje dešti a bouřím. Nevyužitá budova bývalé školy se změnila v útulný hotel a stále častěji navštěvovanou restauraci, která obci dlouho chyběla.

Muž, který poustevničil 40 let

Existuje několik variant pověsti o životě tohoto tajemného muže. Povězme si o té, která je podle našeho názoru nejblíže pravdě. Před staletími se na místě dnešního kostela začaly odehrávat podivuhodné události. Ve zdejší travertinové jeskyni, největší v Čechách, se koncem 9. století usadil poustevník Ivan. Byl synem knížete Gostomysla, vládce Obodritů (meklenburských Slovanů), který padl při bitvě s německým králem Ludvíkem II. Ivan byl dán do kláštera ve Vestfálsku, odkud odešel do Čech a zvolil si za své obydlí jeskyni pod Skálou. Živil se kořínky a mlékem laně, než ho objevil kníže Bořivoj. Nevěděl, že Ivanova laň je ochočená, a zabil ji. Nakonec se ale s poustevníkem usmířil a na místě setkání založil kapli.

Ivan to samozřejmě neměl jednoduché. Je obdivuhodné, že dokázal poustevničit plných čtyřicet let. Zřejmě trpěl nejen zánětem kloubů, ale při asketickém způsobu života i podvýživou. Uprostřed kostela stojí jeho náhrobek a na oltáři je dřevěná barokní skřínka s jeho ostatky v malé měděné rakvi. Ztichlé, potemnělé prostory jsou plné vlhkosti a chladu. Na kamenu, kde se Ivan modlil, jsou dodnes otisky jeho šlépějí a kolen. Vydržel se modlit a postit desítky hodin, ale protože byl člověk jako každý jiný, musel konat i svou přirozenou tělesnou potřebu. Moč přispěla k tomu, že měkký kámen se po měsících a letech prohluboval stále víc a víc. Také skalní komín, který vyúsťuje pod klášterní zahradou, je opředen zajímavou legendou. Ivan prý tudy vyhnal démony, kteří ho sváděli k ukončení řehole a k účasti na světských radovánkách. Ve vzdálenější části jeskyně je umístěn barokní vápencový oltář a náhrobní kameny někdejších opatů kláštera. V 18. století se stal Ivanův hrob velmi navštěvovaným poutním místem, k němuž se váže řada těžko vysvětlitelných jevů. Jeskyně se stala kultovním místem již v 10. století. Nelze se divit tomu, že citliví lidé a osoby se schopností mimosmyslového vnímání mají při pobytu v jeskyni svíravý pocit napětí.

Ivan byl první poustevník, o jehož existenci jsou nepopiratelné důkazy. Bez zajímavosti není ani poznámka, kdy poustevnická tradice na našem území skončila. Zřejmě posledním takovým osamělcem byl muž, který si zvolil za své životní obydlí chýši nedaleko hradu Týřova na Křivoklátsku. Pisatel těchto řádek si ze svého raného dětství pamatuje, že v padesátých letech minulého století ukazoval obyvatel z nedalekých Skryjí (proslulých jako naleziště prvohorních zkamenělin) zbytky chaloupky, jež po smrti poustevníka navždy osiřela.

Tajemství prozrazená i zachovaná

Vcházíme do nejponuřejšího místa svatojanského podzemí – pohřebiště mnichů, které je v nejvzdálenějších prostorách. Skrytá koncentrovaná energie vykonává své – srdce se rozbušilo, dech je rychlejší, tísnivý pocit se zvyšuje. Díry do hrobek s mumiemi jsou nyní zazděny; bylo to nutné, protože jeden z prvních návštěvníků po zpřístupnění kostela před třinácti lety zcizil nebožtíkovi část ruky. Užaslému faráři ji údajně po dvou letech vrátil. Ke kryptě se totiž váže prokletí, protože před ní byla ve středověku zavražděna nevinná dívka, zámožná dcera šlechtice, kterou lesní lapkové oloupili o klenoty. Dvaadvacetiletý pachatel novodobé krádeže byl záhy po svém přečinu zchvácen závažnou chorobou. Berounský léčitel mu prozradil tajemství travertinové jeskyně a předpověděl, že se uzdraví, vrátí-li inkriminovaný fragment lidského skeletu. Stalo se – a muži bylo odpuštěno.

Pod úpatím svatojanské Skály existuje řada záhadných podzemních dutin, dnes nepřístupných. Podle dobových dokumentů se ještě před sto lety vcházelo do rozsáhlého bizarního labyrintu jeskyní a podzemních chodeb, jejichž vchody jsou nyní zasypány. Na značené naučné stezce lze nahlédnout do propastní jeskyně Arnika, z níž tajuplnost přímo vyzařuje. Při pohledu na vratký dřevěný žebřík jsme však rychle zahnali představu pokusu o sestup do podzemí a pátrání jsme zanechali lépe vybaveným speleologům a archeologům.

Skrytá energie rozhodně nechybí ani kapli Povýšení svatého Kříže. Ovlivňuje to zřejmě dávná návštěva neblahé, mnohokrát prokleté osobnosti někdejšího vrchního velitele císařských vojsk a polního vojevůdce maršála Heřmana Kryštofa Russworma, vtipně zkarikovaného jako neúspěšného hledače legendárního golema ve filmu Císařův pekař. Na dvoře Rudolfa II. vládly nejrůznější intriky, pomluvy a nepřátelství, jež se nevyhnuly ani tak významné osobě, jakou byl Russworm. Jeho odpůrci mu přiřkli roli falešného věřícího, který se stýká s podezřelými osobami, a dokonce s nimi provozuje kejkle černé magie. Aby dokázal, že je pravověrným katolíkem, navštívil roku 1602 Svatého Jana, na návrší pod Skálou dal z místního červeného mramoru vytesat a postavit kříž s oltářem a posléze mramorovou sochu Jana Křtitele a Ivana. Po více než sto letech rozhodl svatojanský opat Koterovský postavit podle návrhu Kryštofa Dienzenhofera kapli. Magická deska, objevená při renovaci v podlaze, nese následující latinsko-německý nápis: "Léta Páně 1602 vznešený a urozený rytíř pan Heřman Kryštof Russworm, velitel jízdy Jeho císařské milosti v Uhrách a rada válečný, ke cti a díku činění Boha nejslavnějšího a jeho svatých Jana Křtitele a Ivana tento obraz a oltář postaviti dal, za jehož spásu všichni zbožní místo toto navštěvující Boha prositi neopomeňte."

Posledním z řady pozoruhodných míst je neogotický hřbitov s kaplí, v níž je rodinná hrobka JUDr. Maxmiliána Bergera, někdejšího majitele svatojanského panství a předsedy spolku pro postavení Národního divadla. Nápis na reliéfu anděla smrti nad vchodem hrobky nutí k zamyšlení: "Přijde hodina a nyní je, kdy mrtví uslyší hlas syna Božího."

Svatojanské okolí je opravdu plné legend a tajuplností. Skalní masivy vrhají i nadále vpodvečer do údolí hluboké tajemné stíny a potok Loděnice, kterému zde nikdo neřekne jinak než Kačák, se dál prodírá devonskými vápenci, bublá a šumí svou tisíciletou píseň. Ta inspirovala trampy z nedaleké osady Fort Adamsonu ke vzniku populární skladby Kačák hučí jako Mississippi. Ale to už je zas jiná historie.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 01/2012.