Stará legenda vypráví příběh o Adamovi a jeho hoře, která leží uprostřed Sri Lanky. Když Bůh vyhnal Adama z ráje, zželelo se mu nehodného syna a poslal ho do země, která mu měla připomínat ztracený ráj. První pozemšťan se tak ocitl na krásném ostrově, omývaném vodami Indického oceánu.

Adam tu zanechal otisk své nohy na hoře, nazývané domorodci Sri Pada (Svatá Stopa), mezi cestovateli známé jako Adam’s Peak (Adamova hora). Dodnes prý žijí na jejím úpatí Veddové, potomci Adamova syna Kaina, a v jedné jeskyni se nachází hrob jeho zabitého bratra Ábela, kterého prý Adam oplakával dlouhých pět set let.

Už dva tisíce let přicházejí poutníci, aby výstupem na posvátnou horu prokázali pokoru, očistili svou mysl a získali zásluhy pro věčný život v blaženosti. Vedle křesťanů je mezi nimi mnoho buddhistů, neboť velká část obyvatel země se hlásí k učení historického prince Sidhárty, který se stal Buddhou a jehož otisk nohy na vrcholu vyhledávají. Putují sem i hinduisté, kteří uctívají domnělou stopu vládce podsvětí Samana, a nechybí ani muslimové, spatřující zde stopu svého proroka. Všichni se potkávají v míru, vzájemné úctě a sounáležitosti. Tím je tato posvátná hora několika náboženství ve světě ojedinělá.

Poutníci na cestě

Života běh mi dopřál, abych se i já už dvakrát vydala na legendami opředenou poutnickou stezku. Poprvé to bylo v době vrcholící poutní sezóny, podruhé na konci období dešťů, kdy je výstup pro mnohá nebezpečí riskantnější. Přesto ve vzpomínkách zůstává jako silnější první zážitek.

S věrnou přítelkyní Evou se přibližujeme k vysněné hoře malebnou krajinou nekonečných koberců čajových plantáží, protkaných bílými nitěmi horských vodopádů. Pro nezbytný odpočinek před namáhavou túrou jsme zvolily vesničku Dalhousie, kde se soustřeďují velké zástupy poutníků. Jsou totiž čtyřdenní svátky březnového úplňku, nazývané poya, doba modliteb, postů a poutí, kdy je výstup na svatou horu zvlášť ceněný. Uchylujeme se do hotelu Wathsala Inn, kde potkáváme jen několik zahraničních turistů, tři Němce, dva Angličany a skupinku Japonců.

Vyvěšená tabule hlásá, jaká zátěž na odvážlivce čeká. Na zhruba sedmikilometrové trase je třeba vystoupit do nadmořské výšky 2224 m a překonat výškový rozdíl jednoho tisíce metrů po 4800 schodech. Pohled z terasy hotelu na magickou horu je s přicházejícím setměním vybízející. Osvětlená cesta poutníků se jako had vine k vrcholu, odkud posílá své světlo do kraje buddhistický klášter, který je otevřen od prosince do května. Tropická bouřka zahalí načas kýžený cíl mlžnými mraky.

Dostupné zprávy zneklidňují. O předcházející noci se vydala nahoru v doprovodu místního průvodce anglická dvojice, ale vrátila se s nezdarem pro množství poutníků zaplavujících stezku. Až během dne svůj pokus úspěšně zopakovala. Podle statistik loňského roku bylo na hoře v těchto svátečních dnech čtvrt milionu lidí a dva z nich při sestupu v horské stěně zemřeli.

Požehnání na cestu

Společně s mladými Němci se rozhodujeme pro noční výstup se startem ve dvě hodiny ráno. Díky několika šálkům povzbudivého cejlonského čaje téměř neusnu. Přesto vyrážíme s půlhodinovým zpožděním kvůli porouchanému budíku. Ačkoliv je i v noci horko, na radu hoteliéra přibaluji do batohu teplou výbavu, čímž má zátěž podstatně ztěžkne. Ještě předevčírem byl prý na vrcholu mráz.

Jen pár kroků za kamennou vstupní branou je jeskyně, kde přívětivý buddhistický mnich uděluje požehnání na cestu. Odříkává přitom mantru, chránící před všemi nebezpečenstvími, a kolem zápěstí mi uvazuje symbolickou stužku.

Se stoupající výškou řady poutníků houstnou. Úzké schodiště stěží pojme zástupy, které souběžně míří nahoru i dolů. Lidé se přitom se samozřejmým pochopením vyhýbají příliš unaveným jednotlivcům, spícím přímo na schodech. Potkáváme mládež, rodiče s dětmi vedenými za ruku i miminky v náručí, starce podpírané celou rodinou. Obdivuji nábožné odhodlání těhotné ženy.

Všichni touží zakusit alespoň část posvátné pouti. Pro delší spočinutí slouží podél cesty odpočívárny a čajovny. Ty kamenné pamatují dávné krále Parakramabahu a Nissaka Malu, kteří je nechali zbudovat před rovným tisíciletím. Většina útulen je ale narychlo zhotovena z rohoží, bambusu a palmových listů.

Lidé nás přátelsky zdraví a ptají se, odkud přicházíme. Jejich znalosti udivují. Mnozí ví o rozdělení naší země na Česko a Slovensko.

Schodiště je nekonečné. Převelké dusno a námahu výstupu zchlazuji doušky pitné vody z plastikové láhve. Propotila jsem šaty i batoh s teplou výbavou. Občas proniká z horního kláštera zvuk zvonu a modlitba buddhistického mnicha, pronášená do ampliónu. Na vrcholu jsme za necelé čtyři hodiny, v šest hodin ráno. Do východu slunce zbývá čtyřicet minut. Oblékám teplou bundu a pláštěnku, zatímco na těle zasychá pot v poryvech větru. Z pootevřených dveří kláštera vystoupí mnich v oranžovém rouchu a nabídne nám šálek teplého čaje s kouskem čokolády. Zahřejí teplem i projevem lidské solidarity.

Modlitba za pokoj na zemi

Velký Mistr – opat kláštera na vrcholu Sri Pada, zde nazývaný mahátma, konečně ohlašuje okamžik východu slunce, vystupujícího z nekonečna bizarních mraků. Obloha přejímá růžově zlatou barvu. Pohled přes kousek filmu, nabídnutý mnichem, od něhož jsme už přijaly občerstvení, posiluje výraznost přírodního divadla. S valícím se davem postupujeme k vrcholové svatyni, obehnané mříží. Jen zasvěcenci mohou spatřit posvátnou stopu, jejíž kopie, vytvořená z jednoho kusu safíru, se prý skrývá v útrobách hory, šedesát metrů pod povrchem.

Z ochozů nevelkého prostranství, které je přístupné prostým poutníkům, se naskýtá velkolepý pohled do krajiny. Zelené zalesněné kopce, džungle, na západě stolová hora, vedle ní se na necelou půl hodinu zjevuje podivuhodný pyramidový stín Adamovy hory. Za jasných dnů je odtud vidět až k moři a 65 km vzdálené hlavní město Colombo.

Přichází průvod mnichů, vedený bubeníkem. V rukou nesou obětiny zakryté rouškou. Mahátma odříkává zpěvavé modlitby za pokoj v lidských duších i na Zemi. Klečící poutníci spínají ruce a sklání hlavy v hlubokém soustředění. Myšlenky míru roznášejí třepotavé vlaječky v barvách země, vzduchu, vody a ohně do všech světových stran. Posílám po nich pozdrav domů. Ta tajemná chvíle tady mi připadá jako opravdový dar Boží. Sestup dolů je stejně nekonečný jako výstup. Jen člověka navíc připaluje sálavé slunce a kolena ohlašují zdolané stovky a tisíce schodů. Nevšímavě míjím špalíry obchůdků s pouťovým zbožím všeho druhu. Obdarujeme žebráka, zpívajícího posvátné texty. Pro další milodary už šetříme sílu, vždyť sundavat poutnický batoh je tady námahou.

Jako vítr nás předbíhá mnich z japonského kláštera Přátelství na úpatí hory, kterému prostor mezi sestupujícím davem uvolňuje dunivý bubínek. Přemítám o síle víry, když pozoruji kulhavé cejlonské babičky. Co krok, to útrapa i naděje. Oprávněně k nim musím připočíst i poněkud vyšinuté turisty, sebe nevyjímaje, kteří vyzbrojeni píšťalkou pro přivolání pomoci, jak poťouchle radí známý průvodce Lonely planet, se vydají na tuto strastiplnou cestu. Velký kamenný buddha, kterého míjím na konci pouti, mi s povzneseným nadhledem přece jen dává za pravdu a schvaluje to nerozumné činění.

A to ještě nevím, že příští rok půjdu znovu. Až v hotelu přijímáme gratulace k úspěšnému výstupu, neboť ne všichni poutníci i turisté se dostanou na vrchol. Mnohé zmůže únava, dehydratace či rychle nabyté převýšení. Neuspěl i jeden z Němců.

Přesto nám upřímně potřásal rukou. S nebývalou jasností si zde uvědomuji, že přátelství, solidarita a lidská víra i hory přemohou.

Cejlon (dnes pojmenovaný Sri-Lanka) se svými horami i mořem je vskutku rajská zem. V době, kdy se světem nesly zprávy o ničivém pustošení tsunami, jsem se neubránila myšlenkám o vyhnání z tohoto ráje. Čas ale postupně převál zkázu a na Adamovu horu vystupují opět zástupy pokorných poutníků. Kéž se plní jejich prosby za znovunabytou radost a pokoj v jejich zemi!

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 01/2012.