Kdo nemiluje, nepoznal Boha, neboť Bůh je láska. A pouze láskou jej můžeme dosáhnout a uchovat ho ve svém srdci. Láskou, nikoli myšlenkami. Duchovní život není nic jiného než působení Božího Ducha v nás. Velkou část přípravy na něj představuje naše vlastní mlčení. Zbytečná slova a květnaté promluvy se velmi často stávají překážkou onoho světla a dobra, jež můžeme mít, nasloucháme-li hlasu Božímu, jenž k nám promlouvá.

V zajetí hluku

Svět kolem nás je plný slov, hlasů, křiklavých výzev a informačního patosu, jenž se všudypřítomně vznáší éterem. Hluk – tato novodobá zbraň, jíž se dobrovolně chápeme, abychom ještě navýšili její ničivý potenciál, dnes a denně zahajuje generální útok na mlčení. Ony nejoblíbenější a nejvlivnější vynálezy – rádio a televize – nejsou ničím jiným než spojením, jímž se vyrobený kravál může dostat do našich domovů. Málokdo si však uvědomuje nebezpečí tkvící v tom, že tento hřmot proniká mnohem hlouběji než k ušním bubínkům. Proniká totiž až do naší mysli a naplňuje ji rušivým zmatkem; v horším případě temnými a destruktivními myšlenkami.

Slova a zase slova

Ale začněme u sebe samých a zamysleme se nad tím, kolik zbytečných, planých slov a myšlenek dnes a denně vyšleme vstříc okolnímu světu. Budeme-li k sobě poctiví, shledáme, že převážná většina slov, která vyslovíme během dne, je inspirována zlomyslností a neláskou vůči našim bližním, žádostí, smyslností a sebeláskou. Další skupinu pak tvoří slova, která vznikla z čiré hlouposti a jež byla vyslovena zcela bezúčelně a bez příčiny, jen aby způsobila rušivý hluk. Všechna tato planá slova však jeví silnou tendenci expandovat na úkor slov podložených rozumem, láskou či nutností. V našich běžných hovorech zabírají rozhodně mnohem více prostoru, než je zdrávo, a vytvářejí temný oblak prachu, skrze který můžeme jen stěží spatřit Světlo – to vnější i to, jež přebývá uvnitř nás samých.

Neúnavná mysl

A nejsou to jen tato neužitečná slova, pramenící z hlouposti, sobectví a nelásky, která nás odvádějí od našeho přirozeného směřování a strhávají do temných hlubin zaslepenosti a chtíče. Mnohem větším nepřítelem bývá v tomto směru naše vlastní mysl se svým nekonečným monologem, jenž nám občas působí doslovné utrpení, ale který nemáme sílu přerušit. Neodbytné myšlenky, dotěrné představy – to vše nám mnohdy velmi komplikuje život a znemožňuje naslouchat svému vnitřnímu hlasu, moudrému rádci, jehož priority čerpají výhradně z dimenzí světla. Ten pocit zná každý z nás. Zejména v noci se dostavuje s obzvlášť mučivou intenzitou. A my bychom přitom tak rádi usnuli a zaspali všechen ten rámus předchozího dne i nepříjemný hluk, jenž se usídlil v naší mysli. Čím více si však přejeme spočinout v poklidné náruči spánku, tím hlučněji na sebe upozorňují vetřelci v naší hlavě. Právě teď totiž mají jedinečnou příležitost předvést své vrcholné číslo v plné parádě. Okolní svět utichl, všichni kolem už spí. Nastal čas zaujmout pozice v první linii a začít troubit do útoku. Slova a myšlenky defilující před naším vnitřním zrakem nabývají větších rozměrů, až nakonec přerůstají v obrovitá monstra, jejichž hrůzostrašnost smazává hranici mezi snem a realitou, a jež nás pronásledují ještě ve snách, pokud se nám vůbec podaří usnout.

Nesnadná cesta k tichu

Zříci se planého mluvení není snadné. Jen si to někdy zkusme a sami poznáme, jak obtížné je zadržet v ústech slova, jež obvykle provázejí naše běžné rozhovory a která jsou většinou bez valného významu, ačkoli se již stala nedílnou součástí našich každodenních promluv.

Ještě těžší je přimět k mlčení paměť a představivost. Spousta nejrůznějších obrazů toho, co bylo, co jest a co snad teprv přijde, rozeznívá v naší mysli trýznivý akord nepokoje a nedovolí ani na okamžik složit zbraně nepříjemně dotíravým představám. Nejtěžší je pak uklidnit hlas touhy. Teprve vítězství nad žádostmi je však předpokladem k osvobození a osvícení. Zde je třeba velikého odhodlání a nesmírné odvahy postavit se chtíči – té mocné síle, jež je hlavní příčinou utrpení a největší překážkou stojící mezi člověkem a jeho nesmrtelnou prapodstatou.

Všechno a nic

Asi jako mnoho jiných, také já jsem kdysi odmítala cestu ticha. O všem jsem chtěla "hlasitě" rozprávět, diskutovat, polemizovat. Rozvíjela jsem složité monology, ptala se i odpovídala si zároveň, usilovala jsem o stylovou vytříbenost a jazykovou dokonalost a čas od času jsem propadala tiché zuřivosti, když mi chyběla ta "správná slova". Jedna otázka mi však stále nedávala spát. Proč se i po zcela zdařilých debatách, kdy bylo řečeno úplně "vše", cítím tak vyčerpaná a tak nesmírně prázdná? To postrádalo logiku. Až později jsem přišla na to, co mě tak velmi vyčerpává. Byla to ona neukázněná, neužitečná a nabubřelá slova, vyřčená v touze předvést intelektuální zdatnost, podat důkaz o svých vědomostech a ohromit ty, kteří naslouchají. Právě tyto plané výroky, pramenící ze sobectví a sebelásky, jejichž mravní hodnota byla pouhou chimérou, znamenaly duchovní nebezpečí, jež ohrožovalo mé srdce i mou duši.

V zajetí myšlenek

Zpočátku to bylo velmi obtížné. Čím náruživěji jsem toužila po tichu a po tom nechat volně plynout myšlenky, nehodnotit je ani nerozebírat, tím silněji se ozývaly hlasy v mé hlavě – hlasy, jež na sebe pokřikovaly, hádaly se spolu, protiřečily si. Po několika podobných seancích, jejichž cílem bylo proniknout do sféry ticha, jsem měla dojem, že se zblázním z té hromadné schizofrenie, jež zavládla uvnitř mé mysli. Tím se však pouze roztočil kolotoč zuřivých ataků mého ega, jehož cíl byl jasný – za každou cenu zabránit tomu, aby se duše toužící po svobodě oddělila od svého nezvaného otrokáře, jímž je lidská mysl. Za nějaký čas jsem dospěla do stadia, kdy jsem vůbec nebyla schopna takzvaně vypnout. Hlavou se mi honily spousty myšlenek, o které jsem nestála a o nichž jsem netušila, odkud se vlastně berou. Měla jsem pocit, že se mi mozek proměnil v obrovskou databanku, která nikdy "nezavírá".

Situace se brzy stala takřka neúnosnou, proto jsem se rozhodla vyhledat pomoc. Radila jsem se s různými lidmi: léčiteli, psychology, homeopaty. Ale bezvýsledně. Jednoho dne mě však napadla spásná myšlenka – vždyť o ten správný lék mohu požádat já sama. Je to tak prosté! Proč jsem na to nepřišla dřív? Večer jsem usedla jako obvykle ke krátké meditaci. Ani jsem nestačila zavřít oči a už to znovu začalo: křiklavá exploze obrazů, zmatených pojmů a útržkovitých myšlenek. Pro tentokrát jsem si toho přestala všímat. Nechala jsem mysl, ať se do sytosti vyřádí a tiše jsem se modlila k Bohu, aby mi pomohl.

Krok do věčnosti

A Bůh mi naslouchal. S každou další větou, s každým slovem, kterým jsem se k němu obracela, se má duše probouzela z tíživého spánku. Hlasy v mé hlavě se postupně stávaly méně slyšitelnými, až umlkly docela. Tak dlouho jsem čekala na tento okamžik. Okamžik, který je krokem vedoucím do věčnosti, jasným zábleskem, jenž svítí na cestu všem, kteří o to stojí, zázračným momentem v prostoru bez času. Byla jsem stále zde, a přece tak daleko. Zbavena tíže nadbytečných slov, trýznivých úvah, břemena myšlenek i zemské gravitace. Od té doby vstupuji do tohoto nádherného chrámu, kdykoli je to jen trochu možné. Jsou také dny, kdy se mi to – navzdory všem snahám – nedaří. Únava, stres, rozčarování a řada dalších negativních aspektů, které doprovázejí náš každodenní život, jsou jako těžká železná závora, jež znemožňuje otevřít onu pomyslnou bránu, za kterou se skrývá zázračný, konejšivý svět ticha. V takových chvílích se znovu začínají ozývat ony známé hlasy a mysl se melancholicky rozpomíná na svá někdejší vítězství. Žádné reálné nebezpečí zde však již nehrozí. Paprsek světla, jenž se navždy usídlil v mém nitru, již nedá více pohasnout lásce, kterou jak hojivý balzám seslal do mé duše ten, jehož náruč skýtá spolehlivé útočiště, bezpečí a jediný opravdový domov.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX 01/2012