"Hej, brouku, lívance jsou hotové!" houkl můj manžel z kuchyně. Zamířila jsem tam a zjistila, že stůl už je kompletně prostřený – talíře, příbory, máslo, sirup a ubrousky. Já se však soustředila pouze na kuchyňskou linku s loužičkami mléka a špinavou naběračkou. "Taky jsi ten binec mohl po sobě uklidit". To bylo jediné, jak jsem jeho snahu okomentovala. Manžel se zatvářil ukřivděně: "To ti teda mockrát děkuju". Tyhle situace se u nás opakovaly se železnou pravidelností. Proč jsem nemohla držet tu nevymáchanou klapačku? Vyletěla jsem vzteky, plácla něco zlého, pak jsme se pohádali, vmetli si navzájem různé nepěkné věci, pár hodin jsme spolu nemluvili a pak si dali pusu na usmířenou. "Mám tě rád" už jsme si neřekli celou věčnost.

Co se to se mnou dělo? Paul nepil už patnáct let a já vyváděla, jako kdyby byl pořád alkoholik. Proč neuznávám, jak moc se změnil k lepšímu, a kolika maličkostmi mi denně dává najevo, jak hodně mu na mně záleží? Například teď si dal tolik práce s přípravou jídla a já jeho úsilí zase shodila. Denně jsem si slibovala, že ty výbuchy vzteku ovládnu a potlačím, protože Paula ponižovaly a já se pak užírala výčitkami svědomí. Nelíbilo se to ani jednomu z nás. Ale i když jsem se snažila sebevíc, stejně jsem se nakonec neovládla. Sobotní večery jsme obvykle trávili tak, že jsme si půjčili film, uvelebili jsme se na pohovce a s kolou a sušenkami si ho společně vychutnali. Děti už dávno odešly z domova a vedly svůj vlastní život, takže takový pokojný sobotní večer nám připomínal bývalou rodinnou pohodu a pospolitost. Ten víkend jsme si vybrali film Na zlatém jezeře. V tomhle dojemném příběhu Katherine Hepburn a Henry Fonda hrají stárnoucí dvojici s dospělou dcerou, která se odcizila otci, i když ho miluje. V jedné scéně se dcera svěřuje matce, že by se ráda usmířila a odpustila starému a nemocnému otci. Katherine Hepburn se jí zeptá: "No, a kdy s tím tedy hodláš začít?" Celý večer mi tahle věta zněla v hlavě jako nekonečná ozvěna. "No, Sallie, a kdy s tím tedy hodláš začít?" Budu se snad na manžela hněvat po celý zbytek života? Tu noc jsem nemohla usnout. Dívala jsem se do tmy a přemýšlela. Po tvářích se mi rozkutálely slzy, protože jsem pochopila, že se na něho nepřestanu hněvat, dokud mu neodpustím. Čím víc jsem na to myslela, tím jsem se cítila svobodněji. Nejsem přece soudce, abych Paula věčně odsuzovala a neurčila, kdy mu trest skončí. "No, Sallie, a kdy s tím tedy hodláš začít?" Teď hned, rozhodla jsem se. Pak jsem pokojně usnula.

Netvrdím, že ten večer znamenal absolutní zlom, ale určitě znamenal začátek nové éry našeho manželství. A dnes, kdykoliv do mě vjede starý vztek, honem si v duchu položím otázku: "No, Sallie, a kdy s tím tedy hodláš začít?"

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 02/2012.