Nežádoucí účinek: smrt je pravdivý příběh o korupci, podplácení a podvodech. Napsal ho Dr. John Virapen, významná osobnost z farmaceutické branže, která praktiky a dění ve farmaceutických gigantech zná zevnitř. Za 35 let svého mezinárodního působení, povětšinou v postavení ředitele Eli Lilly & Company ve Švédsku, odpovídal za marketing několika léčiv. Všechna měla nežádoucí účinky. John Virapen vyšel s pravdou ven a předkládá vám knihu plnou tajemství, o kterých jste vlastně nikdy neměli vědět.

Má minulost ve farmaceutickém průmyslu je totiž naneštěstí téměř strašidelným příběhem, který se sám píše stále dál; sou časnost ho znovu a znovu potvrzuje a on mě zas a zase vtahuje na hrací plochu, o níž jsem doufal, že jsem ji už navždy opustil.

Jednoho rána mě z hlubokého spánku vzbudil telefonát z Atlanty v USA. Na druhém konci linky není nikdo méně významný než Andy Vickery, jeden z nejpromi nentnějších a nejúspěšnějších právníků zapojených do procesů zaměřených na účinky psychotropních látek na člověka, tedy na to, co se obvykle vejde pod nevinné označení "nežádoucí účinky". (V mém příběhu však toto slovní spojení zahrnuje sebe vraždy, vraždy a jednání v amoku.)

Andy Vickery je každopádně jedním z mála právníků, kteří ve sporech nesmírně silné mašinerie farmaceutických gigantů úspěšně zastupují osoby poškozené farmaceutickým průmyslem. Vickery se o mně dozvěděl na internetu. Na platformě youtube jsem se představil jako bývalý zaměstnanec farmaceu tického kolosu Eli Lilly & Company a oznámil, že zanedlouho vyjde tato kniha. Vickery okamžitě věděl, kdo jsem a pozval mě do Atlanty, abych před soudem vypovídal jako znalec ve věci sebe vraždy, která se stala v USA. Oběť osobně neznám a nejsou mi známy ani přesné okolnosti úmrtí zesnulého. Údajně se zastřelil ranou do hlavy. Jeho jméno, Porter, slyším poprvé. Pomyslíte si možná: "Zvláštní svědek." Máte pravdu. Jsem totiž víc než jen svědek. Vickery má záchytné body, určité důležité informace, ale žádné důkazy. A tady vstupuji do hry já. Pan Porter totiž užíval Prozac, a to nanejvýš jeden týden. Léčba ho nato lik vykolejila, že se mu dobrovolná smrt pojednou jevila jako jediná smysluplná možnost. Přitom to byl úspěšný obchodník, nepatřil k lidem se sebevražednými sklony. Měl osobní problé my a rozhodl se vyhledat lékaře. Ten mu okamžitě předepsal Prozac. Vždyť víte, něco na "zlepšení nálady", nic víc. No a po týdnu se pan Porter dostal do takové "náladičky", že se zastře lil.

Proces v Atlantě

V pondělí 12. března 2007 začal proces. Dva dny se mě snažili zdiskreditovat dva právníci mého někdejšího zaměstnavatele, gigantického farmaceutického koncernu Eli Lilly, s jediným cílem - zpochybnit mou svědeckou výpověď a v nejlepším případě ji z jednání vyloučit. Protože to, co vím a co pod přísahou vypovím, je pořádná bomba. Právníci ji měli za úkol zneškodnit. Celé dva dny mě mučili detailními otázkami týkajícími se případů starých deset, nebo dokonce dvacet let. Připadalo mi to jako bizarní školní test. Moje vzpomínky sice nelžou, ale tako váto procedura i tak vyžaduje pevné nervy a koncentraci. Jeden z nich vždy na chvíli poodešel stranou, aby kamsi zatelefonoval, vyžádal si údaje, které mě měly zahnat do úzkých. Nepodařilo se jim to. Takovýto výslech je sice nesmírně vyčerpávající, ale když se člověk drží pravdy, nakonec ho vydrží. Lži jsou jako do - meček z karet. Dva dny se mnou bojovali, zkoušeli všechno možné. Nakonec, jakoby mimochodem, padla klíčová otázka:

"Proč to děláte, pane Virapene? Proč se tak intenzivně hrabe te v minulosti? Proč to všechno prostě nenecháte být?" Byl jsem sice unavený, ale rozhodným pohybem jsem položil na stůl fotku. Synovu fotku. "Pro toto. Jde mi o budoucnost."

Na okamžik zavládlo v nezaujatě chladné soudní síni ticho. Žádné šuškání. Žádné strategické domluvy. Žádné šustění pa pírů. Na okamžik nikdo nenahlížel do spisů. Za ty dva dny mě opět prohnali celou mou minulostí jako býka ve španělské aréně. Po této štrapáci jsem byl ještě celý týden mentálně otupělý. Vyčerpali mě, ale nezdolali. Nenašli žádné rozpory, žádné lži, žádnou nepravdu. Vyhradili si sice možnost pozdějšího opravného prostředku proti mé svědecké výpovědi, aby ji nebylo možné použít později, ale nakonec to nechali tak.

Praktiky farmaceutických koncernů

Moje svědecká výpověď je platná. Andy Vickery ji použije, aby vdově po panu Porterovi pomohl při žalobě proti Eli Lilly. Ale - kdoví. Takovéto procesy se nezřídka zastaví v tom sta diu, kdy farmaceutickému obrovi začne přihořívat, kdy ho nutí předložit tajné spisy a ke slovu se dostávají znalci, kteří se velmi dobře vyznají ve vnitřních záležitostech farmaceutických gigantů. V takovém stadiu Goliášovi právníci obyčejně zkusí všechno, jen aby zastavili rozhodující boj před soudem. Stáhnou se do přítmí neoficiálních hotelových místností, aby záležitost vyrovnali mimosoudně. Vyrovnají věc mimosoud ně tehdy, když vidí, že nemají šanci proces vyhrát. A ně kdy tak vyrovnají dokonce i spor, který by vyhrát mohli, ale v němž by se na přetřes dostaly velmi nepříjemné skutečnosti!

Je těžké najít žalobce, který by odolal mastným sumám, jež nabízejí gigantické farmaceutické firmy. Když se vše podaří, koncern není nucen své slabiny odhalit a zachová si "čistý image" farmaceutického průmyslu bádajícího pro blaho lidstva.

"Tento proces vám manžela nevrátí. Je celkem jedno, jak skončí. Prosím, přijměte jako odškodné alespoň tento šek a možná, že jednou začnete celkem znovu... Život jde dál."

Budou argumentovat takto nebo nějak podobně, a když bu dou úspěšní, vyjde naprázdno i boj o připuštění mé svědecké výpovědi pro účely procesu. Protokoly, sestřih videozáznamu mé svědecké výpovědi, to všechno se v tom případě zapečetí a zmizí pod zámkem. A o tom, co se ve skutečnosti děje - jak Prozac, prý lék na zlepšení nálady, udělal z člověka smrtící stroj - se veřejnost zase jednou nedozví nic.

Člověk jako smrtící zbraň díky léku na zlepšení nálady?

Ale opravdu nic? Nu, právě máte v rukou stručný obsah výpovědi, kterou jsem v břez nu 2007 podal v Atlantě. Ale nejen to, mnohem víc. Pokud by moje svědectví poskytnuté pod přísahou nechali ležet ladem a hledání pravdy o "léku Prozac a panu Porterovi" by se zasta vilo na mrtvém bodě, byl by to pro tento případ trpký konec. Moje výpověď však platí i pro celou řadu dalších případů. Neznal jsem podrobnosti daného přípa du, do Atlanty mě pozvali jako znalce v oboru psychofarmak a znalce podplácení. Význam toho, co jsem tam řekl, sahá daleko za hranice případu Porter. V případu Cho Seung Huia, který v amoku střílel na univerzitě ve Virgínii, vyšlo najevo, že podstoupil psychiatrickou léčbu, a já si umím představit, co to může znamenat. Existují spekulace, že se i v tomto případu člověk změnil ve smrtící zbraň právě působením látek ovlivňujících psychiku.

• Víte, že velké farmaceutické koncerny vynakládají každoročně 35 000 eur na každého lékaře s vlastní praxí, aby ho motivovali předepisovat jejich výrobky?

• Víte, že osoby s významným vlivem na veřejné mínění, tedy uznávaní vědci a lékaři, dostávají drahé zájezdy, dary, případně přímo peníze jako úplatek za pozitivní posudky na léčiva, jejichž závažné, někdy až smrtelné nežádoucí účinky pronikly na veřejnost, jen aby rozptýlili oprávněné obavy lékařů i pacientů?

• Víte, že pro celou řadu nových schválených léků existují jen krátkodobé studie a nikdo neví, jaké jsou jejich účinky na pacienty při dlouhodobém nebo trvalém užívání?

• Víte, že výzkumné zprávy a statistické údaje, které státní zdravotnické úřady vyžadují pro schválení léku, se tak dlou ho přikrášlují, až se z nich celkem vytratí smrtelné případy zapříčiněné daným lékem?

• Víte, že víc než 75 % předních vědců působících na poli medicíny platí farmaceutické firmy?

• Víte, že se prodávají léky, při jejichž schvalování sehrálo svou roli podplácení?

• Víte, že farmaceutický průmysl si nemoci vymýšlí a propaguje je cílenými marketinkovými kampaněmi, jen aby si rozšířil odbytiště pro své výrobky?

• Víte, že farmaceutický průmysl se čím dál tím víc zaměřuje na děti?

Ne, o mnohém z uvedeného jste nemohli vědět, protože farmaceutický průmysl se velmi snaží tyto věci ututlat. A když něco přece jen pronikne na veřejnost, tak jen nedopatřením, když už se tomu opravdu nedá zabránit, jako se to stalo na příklad v roce 2006 v Londýně výrobci léčiv z Wiirzburgu TeGenero.

Jednomu z lidí plnících úlohu pokusných králíků za dvě hodiny po užití nové zázračné tabletky opuchla hlava do trojnásobných rozměrů. Připomínal "sloního muže". Ve společnosti TeGenero cosi selhalo. Avšak ne v souvislosti s otokem hlavy. To výrobce léčiv netrápilo. Jediným problémem byl únik informací na veřejnost. Firma TeGenero neměla na výběr. Vyhlásila konkurz a zahladila za sebou všechny stopy. Globálnímu hráči se však něco takového nestane.

Byl jsem globální hráč

Svá tvrzení nepředkládám z pozice outsidera ani žurnalisty odhalujícího tajemství. Neukazuji morálně čistým, jakoby ste rilním prstem na zlé tam nahoře. Vím, o čem mluvím, protože jsem se na tom aktivně podílel. Byl jsem jedním z nich. Od roku 1968 jsem pracoval pro farmaceutický průmysl. Začal jsem jako nevýznamný obchodní zástupce, což je oficiál ní označení člověka, který lékařům leští kliky. Jak jsem stoupal stále výš, získával jsem čím dál tím víc informací a sám jsem se stával pachatelem. Pracoval jsem přitom pro různé firmy. Z jedné jsem odešel jen proto, abych v jiné začal ve vyšším postavení. Stoupal jsem vzhůru velmi rychle. Poznal jsem zevnitř několik nadnárodních koncernů, globální hráče, například Novo Nordisk, a ve Švédsku jsem se stal ředitelem pro jinou společnost - Eli Lilly & Company.

Pokud jde o sortiment výrobků, jednou šlo o zázračnou tabletku proti artritidě, jindy o podvod s lidským inzulinem, ale i o omlazovací kúry (růstové hormony) a nakonec o novou řadu tablet na psychické poruchy (SSRI), o nichž se nesprávně mluví i jako o látkách na zlepšení nálady. Tato léčiva jsou však všech no jiné, jen ne prostředky na zlepšení nálady. Doženou člověka k sebevraždě, nebo k vraždě. Tyto nebezpečné látky však nejsou určeny k léčení ojedinělých chorob, naopak. Jeden jediný lék z této lékové skupiny dokáže vygenerovat obrat až několik miliard eur. Za rok! Každičký rok!

Zvláštní marketing a úplatkářství

Pro tyto nebezpečné a rozšířené produkty jsem vymýšlel a vedl marketingové kampaně. Marketing přitom zahrnuje celou škálu kroků, od drahých maličkostí pro lékaře přes zájezdy pro osoby ovlivňující veřejné mínění, přes finanční prostředky na koupené články uveřejněné ve vědeckých odborných časopisech, přes přípravu a realizaci vědeckých kongresů až po návště vu nevěstinců pro manažery vyžadující mimořádnou péči. Do mého smutného repertoáru patřilo v neposlední řadě i podplácení úřadů. Jeden takovýto případ mě mimořádně roz rušil. Měl totiž neobvyklé důsledky. Šlo o podplacení nezávislé ho znalce pracujícího pro zdravotnický úřad.

Skutečnost, že jsem ochotně spolupracoval, je dnes pro mě tíživým břemenem. Strachem propocená pyžama mě ženou k poznávání sebe sama. Byl jsem svině. Podporoval jsem schválení léků, o nichž jsem ovšem věděl, že lidem škodí. Teď je mi 64 let a žiji v Německu, ve Švábsku. Jsem ženatý a mám malého syna. Je pro mne tou nejdražší bytostí na světě. A farmaceutický průmysl neustále hledá nové, lukrativní trhy. Začíná se zaměřovat na děti.

Bojím se

Ne svých bývalých šéfů, i když vím, že jiní, kteří si jako já pustili pusu na špacír, tím ohrozili vlastní život. Farmaceutická lobby je velmi mocná. Vetře se do přízně politiků a soudců a vydírá celou vládu. Vyhrožuje stažením investic nebo zrušením poboček, tedy snížením počtu pracovních míst, a představitelé státu okamžitě krotnou. Padly už i poslední zábrany. Vliv farmaceutického průmyslu není moc na očích. Asi před rokem jsem telefonoval s lektorkou známého německého vydavatelství zaměřujícího se na vědecké publikace. Projevila velký zájem o můj příběh, o tuto knihu. Musí to vyjít na světlo boží, tvrdila, je třeba o tom konečně informovat veřejnost! Nadšením přímo hořela. Řekl jsem: "Dobře, tak tu knihu vydejte." Srdečně se rozesmála a povídá: "Nemožné, vždyť vydavatelství žije právě z reklamy farmaceutických společností. Vydáváme standardní díla týkající se lékařské praxe." Kdyby však někdo někdy tuto knihu vydal, požádala mě ta dáma o to, abych jí pak bezpodmínečně zaslal na její soukromou adresu jeden exemplář. Toužila být jednou z prvních, komu se kniha dostane do rukou a bude mít možnost si ji přečíst. Jistého muže, jmenoval se Alfredo Pequito, za zveřejnění ne příjemných informací o farmaceutickém průmyslu přepadli a po bodali nožem. Lékaři mu museli ošetřit sedmdesát bodných ran. Tento případ se nestal, jak byste se snad mohli domnívat, v ně které ze zemí třetího světa nebo v Los Angeles, a nestal se ani v minulých stoletích, za časů Divokého západu. Ne, zaútočili na něho mezi námi, dnes, v civilizovaném světě, a to i navzdo ry silné osobní ochrance. Uvedený muž pracoval v Portugalsku pro německý koncern BAYER jako obchodní zástupce, tedy na stejném stupni hierarchie, na jakém jsem asi před třiceti lety začínal.

Takové případy mi ale nenahánějí strach. Ne. Bojím se však, že by se z mého syna mohl stát člověk, jakého farmaceutický průmysl miluje – ochotný pojídač tabletek a léků na vymyšlené i vsugerované nemoci. Cena je all inclusive – zahrnuje i smrtelné nežádoucí účinky. Farmaceutický průmysl mění smýšlení člověka budoucích generací.

"Lék" pro hyperaktivní děti

Hyperaktivní čili neposedné děti trpí podle farmaceutického průmyslu závažným onemocněním ADHD (lékařské výzkumy potvrdily, že stačí změnit dětem jídelníček – silně omezit sladkosti a sladké nápoje, hlavně Coca Colu a je po hyperaktivitě – pozn. red.). Jedním z nejznámějších léků na hyperaktivitu je Ritalin, novější Strattera aj. Nikdo ovšem ještě neví, jaké vývojové poruchy a dlouhodobé škody způsobují, ale navzdory tomu se denně předepisují údajně hyperaktivním dětem. Dětem se předepisuje i výše zmíněný Prozac (Fluctin). Lék, který způsobuje ztrátu radosti ze života a vyvolává agresivitu. Lék, který by se vůbec neměl schválit. Ale schválí se. A já vím, jak se to dá zařídit. Maximalizace obratu není nic špatného, ale ať se na zisk zaměřují při prodeji aut, šroubků či čehokoli jiného, ale ať neobchodují s tělesným a duševním zdravím lidí, s jehož narušením farmaceutický průmysl vědomě počítá, aby generoval zisky a ještě větší zisky. Skryté umírání. Nepozorovaná smrt.

Kdysi farmakologové byli dodavateli pro medicínu, motivovala je snaha najít lék na určitou nemoc. Dnes jejich jednání diktuje obrat. Otázka zní: Která účinná látka přinese víc peněz? Protože nové účinné látky se přece mohou prodávat za vyšší ceny. Zda jsou tyto léky účinné, zda nenapáchají víc škody než užitku, to nikoho netrápí.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 02/2012.