Život amerických otroků byl nuzný. Museli dřít, obávat se donášení z vlastních řad, neměli žádné zábavy ani větší majetek, nesměli se protivit vrchnosti, která je všude hlídala a omezovala. Snili o svobodném životě, o svobodném rozhodování. Za to měli jistý svůj příděl potravy a střechu nad hlavou. V jejich životě byl nadiktovaný pořádek, a tedy i minimum rizik. Vše bylo organizováno, i když často špatně, ale kdo se neprotivil, proživořil se až do smrti.

Když před půl druhým stoletím získali svobodu, byla to pro ně katastrofa. Asi jako když vyrýpneme krtka rýčem a on musí nějak jednat, či jako když odvalíme kámen a mravenci, poklidně vegetující pod ním, se ocitnou na světle a bez ochrany. Za peníze, které nyní dostávali za svou svobodně vynajitou práci, si mohli koupit cokoliv, tak jako ti, po kterých dříve závistivě pošilhávali. Jenže spící negace, které dosud nemohli uplatňovat, v nich propukly naplno. Rostla jejich zločinnost, neuměli hospodařit s penězi, a tak svou výplatu rozházeli za pár dní a pak čekali, že se o ně nějaký ten otrokář postará. Nepostaral. Pak hladověli, skřípali zuby, hádali se. Ti šikovnější a úspěšnější okrádali ty druhé. Rostla jejich nespokojenost, pošilhávali po pořádcích otrokářství. Svoboda, po které dřív tolik toužili, vyžadovala i sebekázeň, poctivost, vzetí osudu do vlastních rukou. A tak po čase mnozí využívali své svobody a většího bohatství spíš ke vzpourám, zlobě, než aby si jí vážili a učili se s ní ukázněně nakládat.

Vzít osud do svých rukou, to bývá někdy pro jedince i národy to nejtěžší

Tak jako považovat se za součást celku a nést za něj svůj díl odpovědnosti. I zde působí karmické zákony a kdo se nepoučil, spěje k další lekci otroctví. A opět – jedinci i národy.

Týden po svatořečení Anežky České po 12. listopadu 1989 byl branou svobody naší vlasti. Tehdy se pootevřelo napojení na naši národní duši. V osudech jedinců i národů občas přicházívají křižovatky, zkoušky, možnosti, svody i pokoušení. Mnohdy všecko najednou. Záleží pak na nich, co s tím učiní. Sláva Anežky České nám lichotila. A co o Anežce víme a v čem je pro nás vzorem? Nevíme o ní nic a není pro nás vzorem. Nechceme. Uklidili jsme ji raději do kouta historie, občas se leda zajímáme, byl-li už nalezen její hrob. Sami jsme ji ale pohřbili. Její život byl opakem životů většiny z nás: starost o druhé na úkor vlastního pohodlí a zábav, čistá a tichá zbožnost a mravnost – a hlavně: Anežka uplatňovala vědomí zodpovědnosti za společnost a stát. Uplatňovala občanský státotvorný přístup. Né ovšem tím, že by jen žlučovitě reptala, to není zodpovědnost. Jejím krédem byl tichý a zodpovědný čin. Její odkaz jsme většinou otočili v opak. Dáváme si do štítu slavné velikány - a šlapeme po jejich odkazu. Typické: rádi citujeme z Husa onen slavný výrok o přejití vichřic hněvu a vrácení věcí našich do rukou našich. Vynecháváme slova nepohodlná - hříchy našimi na hlavy naše uvaleného.

Žijeme na dluh

Vyspělá masarykovská republika nemohla mít delšího trvání či poválečného pokračování i proto, že jsme ji jako národ využívali ne k morálnímu zkvalitnění, jak nás nabádal TGM, ale jen k zábavám, plytkostem, nesvornosti, prostě nám otrnulo. Nyní se situace opakuje a tato převažující nezodpovědnost, bezstarostnost a chamtivost našich dnešních životů nemůže trvat dlouho. Je to žití (morálně, karmicky) na dluh.

Většina prvorepublikových intelektuálů (kromě např. Karla Čapka) tehdy ve svém naštvání lehkomyslně vzývala svůdné levičácké bůžky. Co vzýváme, to přijde. Splnilo se to brzy po válce a následky doznívají dosud. Že jsme za Masarykovy republiky byli jednou z deseti nejvyspělejších zemí světa a v letech před válkou ostrůvkem demokracie, kam emigrovala i řada charakterních Němců před nacizmem, jsme nedokázali, spíš nechtěli rozeznat. Má-li být život národa (státu) udržován těmi idejemi, ze kterých vznikl, tedy jsme se už tehdy zpronevěřovali jak odkazu TGM, tak i Václava Havla. Byl mnohým nepohodlný jako "moralista" či "pravdoláskovec". Nebudeme se zabývat dohady, zda byl Václav Havel minule Anežkou Českou, Jiříkem z Poděbrad nebo někým jiným. Dalšího Havla si totiž hned tak nezasloužíme a nezvolíme, protože ho nerozpoznáme a neoceníme.

Bylo by snadné se litovat, že v dnešní době to máme těžké. Ale sami jsme si ji vybrali. Přináší nám zkoušky, které potřebujeme, a za to máme být vděčni. Je naší povinností přispívat k dokonalosti světa opravdově, obětavě, nepředstíraně, jako nedokonalí služebníci. Čím více to budeme dělat, tím méně budeme od světa žádat. Jedině pravdivost sebepoznání může vytvářet duchovně-duševní misky pro působení vyšších bytostí. Duchovní svět může pomáhat se stavbou jen těch domů, které jsou pro něho odtud tam viditelné. A viditelné jsou, jen když svítí ducha-přítomností, pravdivostí, pokorou, láskou a jen z nich plynoucími činy…

Je dobré sledovat situaci ve společnosti

Ale nevztekejme se jen na ty nahoře. Pokrok poznáme, když ke zprávám, které v nás dosud vyvolávaly zmatek či chaos, se stavíme bez emocionálních výkyvů a s klidem, ale se současným morálním vyhodnocováním. Je dobré učit se nezúčastněně, ale hlubším morálním vědomím nejen rozeznávat správné od chybného, ale i chápat kořeny dění a souvislost s působením odpůrčích duchovních sil. A tím jsme více či méně poznamenáni všichni.

Neproniká-li někdo svým zanícením k osudům svého národa a lidstva, nezajímá-li se, v jaké zemi žije a jaké byly dějiny jejího lidu, pak nikam ani duchovně neproniká, marně se "duchovně" namáhá, protože si jen cosi kutí v kabinetní zapouzdřenosti. I sledování zpráv v televizi či novinách nemusí hned vést k znechucenému, povýšenému a mravokárnému kroutění hlavou nad vší tou špínou, spíše je lepší si uvědomovat naši vlastní spoluúčast na té špíně a každou informaci o dění si v klidu bez emocí vyhodnocovat. A třeba se i zamyslet, že když už tak všechno kritizuji, jestli bych nenašel nějakou svou "parketu" v práci pro společnost. My co si říkáme "věřící", "duchovní" či "slušní", vznášíme většinou jen od piva, od meditace či od televize nahoru požadavky na slušnost, ale kdyby nám někdo navrhnul kandidovat třeba jen do místního zastupitelstva, tak to ne, kdepak, přece se nebudu vystavovat něčí kritice a handrkovat se o něco. Tušíme, že by se k nám apriorně druzí chovali tak, jako my k těm zvoleným.

Brbláme? Tedy pišme petice

S mnohými našimi požadavky se ovšem dá sotva co dělat z úrovně vlád a parlamentů, pouze z úrovně místní. Na petici stačí pár podpisů, a když se to medializuje, často se tím někdo zabývá. Kandidujme do místního zastupitelstva a prosazujme, jako například v Litvínově, aby městská policie kontrolovala hazardní hráče a alkoholiky, a jsou-li příjemci dávek, aby jim byly odebrány. Pokud to prosadíte, očekávejte kritiku, že městská policie si chodí po barech a není na ulici. S tím ale musí každý zvolený počítat.

Čím více jsme ochromeni nedůvěrou, tím víc znemožňujeme slušným lidem bezpečně kandidovat. Pak se nedivme, že kandidují jen ti s "hroší kůží". Je to naše spoluvina. Máme k politice a vůbec věcem veřejným jen konzumní vztah, ať "oni" vše správně vedou, zařídí, strčí nám až pod nos. Je to pořád ono dělení na my – slušní, a oni – darebáci. To jsme si pěstovali za komunizmu, ale i dávno před tím, už za Rakousko-Uherska. Nevládla nám naše vláda, tedy jsme jen kritizovali "za bukem", bez pociťování spoluzodpovědnosti. To nám zůstalo. Je to částečně i tím, že nám do národní povahy neproudí velkorysost a velkodušnost pohledu na nekonečný horizont moře. To už samo o sobě může dávat i pocit větší sounáležitosti se světovými souvislostmi. Pravda, chlubíme se, že jsme mostem mezi Západem a Východem. Asi bychom se měli z obojího poučit a ty horizonty si pracněji rozšiřovat v nitrech a křižovatky kultury si taky vytvářet samostatně a nezávisle, s poučením z obou stran. Jako by nám s rozšířením lákadel po Listopadu vymizela paměť i soudnost. Vše čekáme od těch "nahoře". Máme nastaven určitý poměr spokojenosti a nespokojenosti, který zůstává stejný za každého režimu. Dřív jsme měli trabanty a fronty a nadávali jsme na vládu. Dnes máme auta o téměř polovinu levnější (v přepočtu na průměrnou mzdu) a kromě na vládu nadáváme ještě na všechno. Pracujeme tak na tom, abychom v budoucnu dopadli jako žena v pohádce o rybářovi a rybce.

Rozšiřují se mezi námi zakyslé typy, hledající za vším nějakou kulišárnu, podvod či konspirační teorie. Ty mají tu výhodu, že je autoři nemusí dokazovat, a najdou vždycky v jistém typu prostodušších lidí odezvu. Ono povýšené štítivé pohoršování se nad politikou má již kýčovitý rozměr: prolévání slzí dojetí nad vlastní bezúhonností a mravností, která tak úžasně vynikne na pozadí všeobecného úpadku. Ono nemyslivé, generalizující opovrhování politikou zastírá naši národní duši a tvoří nad námi temný mrak nenávistné síly, která uhýbá náš vývoj temným směrem. (Nejde o věcnou správnost námitek, ale o nepřevzetí vlastního dílu spoluzodpovědnosti.) Znal jsem naopak i stařenku, která byla v koncentrácích obou diktatur, a přesto říkala, že byla v životě šťastná. Děkovala totiž za vše Pánu. Říkala, že "koho Bůh miluje, křížkem navštěvuje." Takoví lidé jsou budující silou společnosti, i kdyby nevyšli ze svého bytu.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 02/2012.