Pro Ing. Petra VOKÁČE, CSc., našeho předního badatele v oblasti neobjasněných záhad, zakladatele Fantastic Facts Clubu a známého autora literatury faktu, je důležité děje prověřovat experimenty, stejně tak historické skutečnosti, nebo autenticitu výpovědí očitých svědků. Výsledky svého zkoumání uveřejňuje jak v našem časopise, tak i v dalších periodikách a zejména ve svých knihách, jichž dosud vydal již sedmnáct. Za literární tvorbu obdržel čestné uznání Egona Ervína Kische. Ačkoliv astrologii nevěří, charakteristika znamení Kozoroha, v němž se narodil, ho věrně vystihuje: je to člověk příjemný se smyslem pro duchaplný humor, přitom mu nechybí trpělivost, vytrvalost a zodpovědnost. Je na něho spolehnutí a žije spíš pro povinnost než pro zábavu. Nevadí mu začít stejný úkol znovu, dokud nedosáhne maximálního výsledku. Málokdo se hodí tak dobře pro badatelskou činnost.

Čím vás uchvátily tajemné jevy, záhady a legendy, že jste se jejich studiu začal věnovat naplno, kdy to začalo a jakou roli v tom hrála vaše profese elektrotechnického inženýra?

Pracoval jsem v Holandsku v Ústavu pro výzkum a zkoušky na úkolu standardizace na železnici a přenosu dat. Odborná zasedání se konala v různých městech Evropy, kam jsem jezdil vlakem a abych si ukrátil cestu, kupoval jsem si paperbacky o pyramidách, UFO a podobně, které se tam na rozdíl od nás tehdy daly sehnat. To byl můj první krok k záhadám. Ne všechno mě upoutalo, ale třeba téma pyramid mi jako technikovi sedělo a také mě zaujalo mimosmyslové vnímání, zejména telepatie a telekineze.

Jak lze tyto formy mimosmyslového vnímání zkoumat, když se vymykají poznání našich pěti smyslů?

Nemusím si sáhnout na horká kamna, abych si ověřil, že pálí, ale přesvědčím se díky opakovanému experimentu se shodným výsledkem, to je pro mne jako technika důležité. Zkoušel jsem se například v tramvaji dívat lidem na zátylek, zda se otočí. Bylo to víc než z 50 %, a to už není náhoda. Jako skeptik, který nechce věřit, ale vědět, si to sice neumím vysvětlit, ale musím to respektovat. Přesvědčil jsem se také, že někteří lidé jsou na podobné věci velmi citliví a dokážou tuto svoji schopnost dobře používat.

Jaká úskalí přináší poznávání parapsychologických jevů?

Je to především v neopakovatelnosti. Protože experiment se musí opakovat, aby byla jistota. A tady to jednou vychází, podruhé ne. Je to náhoda? Funguje to? Neumím si tyto jevy, u nichž jsem byl a které jsem viděl a zažil, nijak vysvětlit.

Jak si vás tedy záhady, o nichž píšete knihy, "přitáhly", když jste takový skeptik?

To je právě ono, zajímá mě totiž, jak to funguje! Přitom při zkoumání nějaké záhady vycházím vždy z toho, že třetinu o ní víme a jde o historickou pravdu, třetina je můj výzkum založený na prověřování a třetina jsou varianty, jak by to mohlo být. Ponechávám na čtenáři, aby si vybral, zda přijme můj závěr coby jednu z možností, jak by se dala záhada vysvětlit. Na tomto základě jsem napsal všechny své knihy.

V Československu byla psychotronika podporována a vědecky zkoumána. Zabýval se jí především její zakladatel PhDr. Zdeněk Rejdák, CSc., jenž vedl výzkumné pracoviště pro psychotroniku a juvenologii při VŠCHT.

S panem Rejdákem jsem dělal kdysi interview o telepatii a telekinezi. Vyprávěl, jak fungovaly pokusy s telepatií prováděné v Sovětském svazu, kdy seděli dva dobrovolníci zády k sobě a jeden z nich měl v ruce například telefonní sluchátko, zatímco druhý popisoval tento předmět jako černý, podlouhlý a že není ze dřeva, aniž by určil, o co jde. To podle mne není potvrzení, že šlo o telefonní sluchátko, protože to může být cokoli, třeba pero nebo roura atd. V tom jsme se spolu neshodli a také i proto, že u mne to musí být exaktně prokázáno, zatímco on tomu věřil. I na další pokusy, které byly zachyceny na filmu, mám skeptický názor. Líbilo se mi ale, jak to mají tihle lidé od telekineze a telepatie zmáknuté. Abych byl konkrétní. Zda se jedná o telekinezi, nebo pohyb předmětů za pomoci pozemských pomůcek, třeba magnetů.

Tedy ve smyslu rčení "všechno je jinak"?

Při svém zkoumání uměleckých děl, historických záhad a záhad druhé světové války jsem se přesvědčil, že mnoho věcí je ve skutečnosti jinak, než se nám předkládá. Když jsem byl v berlínském muzeu fotit bustu Nefertiti, setkal jsem se tam s paní, která se mne ptala, zda se mi líbí. Přitakal jsem a řekl, že je jen škoda, že je jí tři tisíce tři sta let a ona řekla: "Myslíte? A co když je jí jenom sto a možná že ani sto let jí není?" A odešla. Začalo mi to vrtat hlavou.

Nefertiti našel v roce 1912 německý egyptolog Ludwig Borchardt. Věděl, že se artefakty z Egypta nesmějí vyvážet, proto ji uložil do bedny, kde ji zamaskoval archeologickými střepy, a pak poslal do Berlína. Tam ji asi deset až dvanáct let neukazovali. Když ji pak poprvé vystavili, Egypt ji ihned požadoval zpět. Vznikla tahanice, protože z Berlína ji nechtěli vydat. Nakonec už to vypadalo na dohodu, kdy Egypt byl ochoten za Nefertiti poskytnout jinou cennost, ale zabránil tomu Hitler, který se sochou strávil dvě hodiny o samotě, a pak rázně zamítl možnost vrátit ji zpět do Egypta. Dnes už se ví bezpečně, že sochy Nefertiti jsou dvě. Jedna egyptská, o níž se však neví zcela jistě, zda je pravá, druhá ta kterou nechal zhotovit Hitler. Za II. světové války byla Nefertiti schovaná v bunkru v ZOO v Berlíně. Aby se jí nic nestalo, naložili ji v březnu 1945 do bedny č. 34 a ukryli v solném dolu v Merkers u Lipska. Po válce ji Američané s kunsthistoriky našli, ale ne v bedně, v níž byla poslaná, ale v jiné s č. 28. Když ji tehdy viděl americký kunsthistorik, kroutil hlavou nad tím, jak vypadá, a nechtěl věřit, že by šlo o starou památku, naopak si pohrával s myšlenkou, že by se mohlo jednat zcela o nové dílo. A tak se vlastně ani neví, která Nefertiti je v Berlíně, zda ta Hitlerova, nebo ta Boghartova. I když dnes se říká, že ani Boghartova není pravá. Psal jsem do Berlína žádost o nafotografování, ale zatím se mi nedaří muzeum přesvědčit. Začnete-li zkoumat historii, zjistíte občas, že se věci neodehrály tak, jak se to prezentuje. Třeba s francouzskou revolucí. Dav vyrazil na Bastilu, kde kromě pár zlodějíčků nikdo nebyl. A byla z toho francouzská revoluce, která ovlivnila dějiny nejméně Evropy. Nakonec sama revoluce začala požírat svoje děti. To je ironie dějin.

Co ovlivňuje výběr témat, jimž se v knihách věnujete?

Je to náhoda. Jako u Nefertiti: potkal jsem paní, která zpochybňovala stáří její sochy. Pyramidy jsem začal zkoumat, když se mne moje tehdy 12letá vnučka zeptala: "Jak ta pyramida byla stavěná?" Chtěl jsem jí to srozumitelně vysvětlit, a tak jsem se pustil do pátrání a zjistil, že na ni bylo použito 6 a půl milionu 2tunových i těžších bloků a museli je vyzvednout do výše až 146 metrů. Podle historických pramenů ji postavili asi za dvacet let. Řekl jsem si, jak dlouho by to mohlo trvat dnes a dal si na to deset let – to znamená, že by se musel každé dvě minuty položit jeden blok, což by byl dost fofr. Myslel jsem, že s jeřáby by to snad mohlo jít. Ptal jsem se odborníků a ti mi říkali, že jsem se zbláznil, že nejvyšší jeřáby jsou maximálně do 80, snad sto metrů. Potřeba by byla nejméně pěti takových jeřábů. Jeden by musel být uprostřed a nakonec by jej bylo třeba snést vrtulníkem. Muselo by se pracovat ve třech směnách a v každé směně po 5000 pracovnících. Když spočítám jejich platy, odvody daní, sociální a zdravotní pojištění, stálo by to podle mého propočtu asi sto miliard korun – stejně asi jako Temelín! A to se do toho ještě nezapočítává práce lidí, kteří by v kamenolomu připravovali dvou tunové a nebo 50tunové bloky. Takže nevím, jak bychom to dnes zvládli. Byl by to určitě osmý div světa.

Spolupracujete i s dalšími lidmi z různých oblastí vědy apod. od nás nebo ze zahraničí?

Když jsem chtěl vědět, jak to je s mimozemšťany, pozval jsem po roce 1989 pana von Dänikena, jehož knihy jsem předtím četl. Čekal jsem na něj na letišti – vidím to jako dneska – Däniken přiletí, překvapeně přejede očima plochu haly a zjistí, že ho tam nikdo nečeká, protože byl zvyklý, že ho pokaždé vítá spousta lidí. Začal se hlasitě rozčilovat, sekretářka ho uklidňovala a všichni novináři, kteří tam čekali na přílet našich sportovců, se k němu hned nahrnuli. Druhý den toho byly plné noviny a já měl plný sál. Dostal jsem super lekci, jak se dělá PR. Kdykoli jsem pak chtěl po Dänikenovi interwiev, nikdy neodmítl, protože si byl dobře vědom, že si tehdy v Československu udělal celosvětovou reklamu.

Pátráte na vlastní pěst, nebo ještě s někým?

Když mi bylo asi 8 let, vyšla kniha Za Heydrichem stín. Tehdy mě začalo fascinovat, jak to vlastně ve 2. světové válce bylo. V německém Jonastalu byla fabrika, kde se vyráběly rakety V2. Přijel jsem tam a ptal se Thomase Mehnera, který tam přednášel, zda byl také u nás ve Štěchovicích. Řekl, že ano a ukázal mi, co tam našel. Byla to stejná baterie, jaké se používaly do raket. Dali jsme se pak dohromady a napsali spolu knížku Hitlerovy tajné zbraně. Měla takový úspěch, že brzy následovalo druhé vydání. Když jsem ho k nám, stejně jako von Dänikena, pozval, sešlo se mnoho lidí, kteří se o tuto tematiku zajímali, a tak jsem se mohl seznámit s dalšími badateli a jejich poznatky.

Podařilo se vám objevit dosud neznámá fakta?

V Jonastalu mi Thomas Mehner ukázal tamější zámek a řekl, že tam vybuchla německá atomová bomba. Začal jsem zkoumat indicie a pátrat po důkazech, zda to tak skutečně mohlo být. Zjistil jsem, že 3. března 1945 byla paní Cläre Werner ve věži toho zámku a viděla něco, co popsala přesně jako výbuch atomové bomby – vítr, hřib, koule, i když do té doby to nikdo neznal. Pokusná americká atomová bomba totiž vybouchla až tři měsíce potom. Rovněž italský novinář Romersa, který byl na Rujaně, popsal stejný jev s tím, že u toho byli lidé v azbestových oděvech. Existuje dokonce záznam, že Romersa byl na přelomu let 1944/1945 u Goebbelse. Němci atomovou bombu skutečně měli. Už v roce 1945 věděli, že když stlačí uran, dá se vyrobit 100 g atomová bomba. A teprve po 50 letech se přišlo na to, co Němci už dávno znali. Objevil jsem další překvapující zajímavost o tom, jakou úlohu sehrál jáchymovský uran. Atomové bomby jsou buď na základě plutonia, nebo uranu, což je nebe a dudy. Američané vyvíjeli bombu na základě plutonia, tu nechali pokusně explodovat v červnu 1945. Přitom ale 6. srpna 1945 shodili bombu na základě uranu. Říkal jsem si, jak je to možné, a zjistil, že když Hitler zabral Sudety a nás, prvně šel po Jáchymovu, kde byla uranová ruda. Už v roce 1942 říkal Heisenberg (Werner Heisenberg, německý fyzik, nositel Nobelovy ceny z roku 1932 za svou roli ve vytváření kvantové mechaniky, pozn. red.), když se ho ptali, jak může být atomová bomba veliká, že stejně jako banán a stačí, když bude mít 100 gramů. To všichni popírali a vylučovali, ale jisté je, že u Jonastalu musela vybouchnout nálož asi o 200 gramech. Hledal jsem, kde vzali Američané uran, a zjistil, že někdy v dubnu 1945 vyplula německá ponorka se sudy s oxidem uranu k Japonsku. Když válka skončila, Američané ponorku odtransportovali do Ameriky, sudy vyložili, udělali z nich uran nebo plutonium, a tak se dostali k uranu. Jáchymovský uran uložený v ponorce skončil tedy u Američanů a ti z něho vyrobili bombu shozenou na Hirošimu. To je jasné. Náš jáchymovský uran je na Hirošimě. Sami Američané na dokumentu potvrdili, že uran pocházel z Jáchymova.

Co vás při bádání překvapilo?

Když mě začalo zajímat, co vlastně bylo za atentátem na Heydricha, našel jsem lékaře – tehdy mu bylo asi 91 let – a ten Heydricha operoval. Říkal, že Heydrich měl jen poškozenou slezinu, kterou mu mohli odebrat, jako se to dělá například u zraněných fotbalistů. Vlastně se už uzdravoval a pak najednou umřel krátce poté, co ho navštívil Hitlerův lékař. To bylo zajímavé.

Říká se a je napsáno, že český odboj ani nechtěl provést atentát na Heydricha kvůli následkům, které by to přivodilo. Říká se, že Gabčík skočil do ulice, chtěl střílet, ale zrovna přijížděla tramvaj. Protože střílel samopalem, mohl zabít také lidi v tramvaji, což nebylo žádoucí. Gabčík prý odhodil samopal, když se mu zasekl náboj v hlavni. Němci o tom mají protokol, ale zatím ho nemám k dispozici a vyjednávám s nimi, zda se ten náboj skutečně zasekl nebo ne. Také pátrám po tom, proč druhý z atentátníků Kubiš, který měl dvě bomby, jednu po automobilu nehodil?!

Ovlivnilo vás to, co jste dosud poznal – a jakým způsobem?

Naučí vás to vyjadřovat se přesněji a přemýšlet také o věcech, které jsou úplně jisté. Můžete totiž zjistit, že leccos vůbec není tak jasné, jak se říká. Překvapuje mne povrchnost současných zpráv, v nichž jsou jen náznaky a hlubší informace chybí. Chápu, že ne vždy je prostor na detaily, ale v nich je právě ten půvab. V detailech je celá historie, která se velmi často opakuje.

Jakému tématu se nyní věnujete a co byste ještě rád prozkoumal?

V poslední době se začalo mluvit o Mengelem, a tak jsem začal pátrat po tom, jak to s ním bylo. Je znám jeho výzkum s pokusy na dvojčatech v koncentračním táboře. Podařilo se mi zjistit, že poté, co asi v 60. letech minulého století utekl, se v brazilském městečku Cândido Godói rodila ve zvýšené míře dvojčata s árijskými rysy. Normálně se narodí z tisíce porodů asi 60–70 dvojčat. Jenomže tam se z 80 porodů narodilo 44 dvojčat. Hledal jsem, zda tam mohl Mengele být, a připravuji o tom článek. Chtěl bych zjistit, co je na tom pravdy, zda třeba svůj výzkum právě tam dotáhl do konce, anebo je to celé výmysl, nebo úplně jinak.

Věříte astrologii?

Ne, já nechci věřit, já chci vědět (rázně). Astrologie a chtít vědět se navzájem vylučuje.

Mluvil jste s nějakým astrologem, který by vám vysvětloval, jak to funguje?

Ne. Ani mě to nenapadlo. Chtěl jsem se ale dozvědět, jak funguje mimosmyslové vnímání, to mě opravdu zajímalo. Jezdíval jsem do Basileje. Pořádají se tam pravidelné parapsychologické dny, kde je také chiromantie atd. Chodil jsem se na některé vystupující dívat, abych věděl, jak se to dělá, jak to je. Jedna kartářka si třeba vybrala 50letého muže a 17letou holku a řekla jim to, co se hodilo, co vlastně chtěli slyšet.

Jakou roli hrají ve vašem životě náhody?

Ve své knížce Tajemství Jantarové komnaty píši, že nějaký plukovník Köhler ji pravděpodobně převážel a ukryl na stále ještě neobjeveném místě. Když jsem se vracel z Berlína, kde jsem byl kvůli soše Nefertiti, do Drážďan, vyprávěl jsem ve vlaku svému spolucestujícímu, čím se zabývám. Přišla řeč také na Jantarovou komnatu. Říkal jsem mu o svých pochybnostech, zda to s tím plukovníkem skutečně tak bylo. Celou cestu poslouchal, kýval hlavou a nic neříkal. Vystoupil v Drážďanech a řekl: "Já jsem Köhler a ten plukovník byl můj táta." Víc neřekl, jen na shledanou. A já přemýšlím, kde je uschovaná Jantarová komnata.

Věříte na zázraky?

Zázrak je podle mne něco, co se vymyká logice. Hledám technicky logická vysvětlení dějů. Obdivuji kouzelnické umění. Věřím každému zázraku, který sám zorganizuji. Jinak ale na zázraky nevěřím.

Mystické datum 21. 12. 2012 považovali Mayové za konec velkého cyklu, po němž má dojít k mravní obrodě. Vyskytují se však i teorie o velké katastrofě, nebo dokonce zániku světa. Jak tento fakt vnímáte?

Pamatuji se na ten velký boom, když se před časem hrozilo katastrofou, koncem světa, vyzývalo se, aby se na to lidé připravili, mnozí se ještě snažili užít, co se dalo. Ale čím více se datum blíží, tím méně se o tom mluví. Podobných předpovědí včetně III. světové války už bylo bezpočet a všechny máme za sebou. Dal jsem si tu práci a četl zpětně noviny, v nichž se psalo, co se stane v roce 2010 a 2011, a vůbec nic z toho nebylo, ale na to my zapomínáme. Pamatujeme si totiž jenom to, co se splnilo, a toho je velmi málo. Mám dojem, že tohle je fantastický literární trik. Kdybych dělal v literárním průmyslu, tak tyhle konce světa bych podporoval, protože to zvyšuje produkci tiskovin. Mám na to ten názor, že jde o chytrý marketingový trik. Když to nevyjde, jsou tu zase jiné starosti. Pokud za tím nejdete, tak to vyšumí.

Děkuji za rozhovor.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 02/2012.