Jako náboženský synkretizmus je označován jev, když člověk či skupina lidí míchá hodnoty a rituály různých náboženství podle svého osobního cítění. Dnes je možné takový přístup u nás nejčastěji pozorovat na jevu, kdy v zásadě křesťansky smýšlející lidé (včetně mne) používají k popisu světa a člověka termíny, převzaté třeba z buddhismu, jógy, hinduizmu či přírodních náboženství. Synkretisté klidně přejímají pojmy a chápání duchovních kompetencí, které tradiční křesťanské pojetí světa a člověka nezná. Nečekají na "povolení" jejich používání hodnostáři církví či na nalezení jejich obdob v nově nacházených písemnostech z doby prvních křesťanů. Církve a jejich představitelé si s těmito přístupy evidentně nevědí rady. Pro představu uvádím např. pojmy jako reinkarnaci nedozrálých lidských duchů, působení karmy jako duchovní zátěže člověka, neodstranitelnost karmy (hříchu) kýmkoliv, meditaci v přírodě jako plnohodnotnou formu bohoslužby, očistnou roli půstu či vegetariánství, přednost osobního niterného náboženství před organizovaným davovým apod.

K pochopení rozšíření tohoto jevu právě v ateistickém Česku je instruktivní vrátit se k impulzu pro jeho vznik. Tím byl nepochybně ateizmus, vyučovaný a vládnoucí v Česku šedesát let. Ateisté poukazovali věřícím v Boha na reálný jev, že když se kdokoliv vydá od nás na sever, nebo západ kolem celé polokoule, v "každém údolí" najde "jiného Boha" a v každém údolí tamní lidé "naprosto přesně vědí", co od člověka Bůh žádá. A že právě oni a jen oni jsou ti nejlepší "služebníci boží". V důsledku této sebevědomé víry jen jejich duše jdou po smrti "rovnou do nebe". Ateisté tím chtěli hledajícím Boha dokázat, že pojem Bůh je lidský výmysl a pověra. U Čechů, kteří se již od doby Aeneáše Silvia vyznačují "hledačstvím novot", tedy nových cest k pochopení smyslu bytí, tím ale nechtěně vyvolali vznik celé škály alternativních a nekonformních duchovních proudů. Ty začaly na vlastní pěst usilovat o pokrok duchovního poznání. A jak se z historických paralel dá předpokládat, tito noví hledači Pravdy vůbec nerespektovali místní "školní teology" (scholastiky). Hledající, kteří neměli respekt k hodnostem a organizacím už od doby Rakouska-Uherska, pochopili, že institucionalizované křesťanství se stále více než živě žitý světonázor "podobá ukazatelům u cesty". Ty také sice ukazují správný směr, ale samy nikam neběží, a to je pro budoucí existenci jakéhokoliv duchovního proudu zlé. V Česku je již tisíc let okamžitě "odepsán" každý člověk a organizace, jejichž činy se liší od slov. V současnosti je tato srovnávací kritičnost národa nápadně pozorovatelná na úpadku prestiže politických stran. A může se za ně postavit jakákoliv mediální mašinérie, třeba i světová.

Boží mlýny potřebují "mlynáře"

Na základě těchto vlivů a pohnutek jsem se k zájmovému studiu světových náboženství před čtyřiceti lety dostal i já. Přiznám se, že jsem z té studované záplavy názorů a duchovních rituálů měl pěkný zmatek. Ze všech sil jsem se snažil prokousat k pochopení podstaty rozdílností, protože představa ateistů o náhodnosti a chaotičnosti světa nebyla pro mne apriorně přijatelná. Vybaven "selským rozumem" a normálními smysly jsem dávno poznal, že nikdo v životě nemohl narazit na následek, který by neměl příčinu a naopak. Celé vědecké neboli rozumové poznání je přece postaveno na fundamentu spojitosti příčiny a následku. Není-li člověk hypnoticky indoktrinován ateizmem, musí skrze dlouhodobější pozorování objektivního sledu událostí kolem sebe dojít k závěru o jistotě existence jevu, který lid od nepaměti pojmenovává jako "boží mlýny". A přirozená logika vede samozřejmě k dalšímu závěru, že žádné mlýny nemohou vzniknout a mlít bez "mlynáře". Neboli z logiky pozorování běhu světa je zřejmé, že musí existovat síla, která řád hmotné reality řídí. Neboli není Řádu světa bez jeho Tvůrce. A od toho sledu logických vývodů je již jen krůček k pochopení, že tou silou, která chod světa udržuje, je síla, která je lidmi zjednodušeně pojmenována Bůh.

Od poznání, že svět je pohybován řídící silou, je pak již jen krůček k tomu, abychom našli spojovací princip všech světových náboženství. Je jím myšlenková a povahová odlišnost národů a lidí, neboli pozorovatelů této objektivně se projevující řídící síly. Tedy duchové, vybaveni jiným inteligenčním pozorovacím nástrojem a jinými životními zkušenostmi, nutně musí dojít k získání různých popisů stejného pozorovaného objektu. Jinak řečeno, různě smyslově a rozumově vybavení lidé zákonitě dojdou k jiným popisům nekonečna a věčnosti. Proto je tolik různých popisů řídící síly světa neboli Boha, jak jej podávají světová náboženství. Různost popisu a pochopení transcendentna a jeho procesů je odvozena od vlastností pozorovatele, nikoliv pozorovaného.

Úhel pohledu určuje podobu Boha

Objev tohoto principu příčiny odlišnosti popisu Boha v různých náboženstvích v kombinaci s poznáním vlastní nedokonalosti (stav pokory), a s vážením si jiných lidí, vede k neutuchajícímu zájmu o duchovní poznatky a prožitky, které máme každý jiné. Vcítí-li se pak člověk do myšlení a cítění jiných, náhle mu svitne: Vždyť jiná náboženství se pouze snaží, omezena možnostmi svých stoupenců, rozumem a duchem uchopit a popsat neomezenou a tím nepopsatelnou nekonečnost a věčnost.

Neboli poznáním a vcítěním se do jiných "úhlů nazírání" transcendentního rozměru reality se mohu jen více rozvinout a všestranněji pochopit i svůj vlastní přístup. Jestliže se všeobecně uznává, že poznáním více jazyků se člověk stává více rozvinutou osobností, tím více to platí o poznání jiných náboženství a filozofických směrů. Jediní, kdo se tohoto přístupu děsí, jsou samospasitelní sektáři. Jejich víra je živena představou, že je osobně právě jejich všeobsahující a pravá víra posmrtně zavede "do nebe". Žijí v představě, že ne plnění vůle Stvořitele a od toho získaná vysoká vibrace duše je tím v záhrobí rozhodujícím faktorem. Sektáře hřeje představa, že ne kvůli vibraci neboli kvalitě své duše, ale za druh víry oni budou v nebi, zatímco jinak smýšlející se budou "smažit v očistci či pekle". Právě takto smýšlející pošetilí horlivci jsou nejčastějšími nástroji temných duchů, kteří je manipulují ke konstrukcím zdánlivě náboženských válek. Sektáři jakéhokoliv směru, v současnosti hlavně islámci, jsou temnými duchy zneužíváni k žití rolí "užitečných idiotů". Nedovedu si představit Světlo dokonalosti a lásky (Boha), které by k sobě nechalo přiblížit ducha, jehož by hřála představa, že "on je blažen v nebi a ostatní, ne stejně smýšlející jako on, se smaží v pekle". Zejména je tato představa zvrácená u křesťanů, jejichž "Úhelný kámen", jejich Mistr, Ježíš, jim připomíná: "Milujte i své nepřátele!"

Nový vyšší stupeň vývoje lidstva bude od těch, kteří do něj chtějí vkročit, jednoznačně požadovat: Milujte a snažte se pochopit lidi jiného vyznání! Naučte se od nich přístupům k Bohu, které vám unikly, přičemž svůj odložit nemusíte. Náboženství ani nenáboženskost se nikdy nesmí stát záminkou k násilí!

Rituály sice nejsou podstatou duchovního růstu, ale jsou léčivé

Specifickou a v podstatě kladnou roli v tomto přerodu snášenlivosti různých vyznání hrají tzv. agnostici, neboli lidé bez konkrétního vyznání (a-gnoze neboli ne-poznatelné). Profesor Halík je česky výstižně pojmenoval "něcisti", neboli ti, kteří cítí, že "něco vyššího" existuje, ale dle jejich názoru je to nepochopitelné. Tito agnostici odmítají uznat náboženské rituály jako užitečné pro člověka, a proto se neúčastní činnosti náboženských organizací. Velmi kriticky také vidí jejich historické zneužívání a nesprávně ztotožňují zneuživatele s náboženstvím samým. V neužitečnosti rituálů (modlitby, bohoslužby apod.) mají ale pravdu jen částečnou. Jejich část pravdy je ta, že rituály jsou jen prostředkem, nikoliv podstatou duchovního růstu. Pravdu nemají v druhém aspektu věci. Rituály stabilizují nosné principy příslušné víry a i samy o sobě působí jako duševní a tělesný lék. Zejména pro duchovně méně vyspělé jedince. Vysvětlím proč. Největším duševním a tělesným zdrojem stresu pro člověka v krizové situaci je vědomí, že za daných okolností nemůže nic dělat. A celý lidský život je takovými situacemi naplněn. Nemoci, úmrtí, společenské debakly apod. Z přírody víme, že jen ze stresu, z momentální bezvýchodnosti postihuje inteligentní zvířata infarkt. Např. chytí-li se do klecové pasti bez možnosti úniku méně inteligentní myš, najdeme ji tam živou. Vleze-li tam inteligentnější rejsek, obvykle jej najdeme mrtvého. Jakmile totiž pochopí, že není úniku, zabije jej tento stres prostřednictvím infarktu. Ocitne-li se ale člověk ve zdánlivě bezvýchodné situaci, kterou nemůže činem řešit, dostane se jen tímto poznáním, do psychického stavu, který ale ohrožuje jeho zdraví. Věřící má ve srovnání s agnostikem k dispozici léčebný prostředek – rituál modlitby nebo oběti k Bohu. Čím víc věří, tím více se provedením rituálu odreaguje od stresu nemohoucnosti a uleví se mu. Když už nic nemůže, může se modlit nebo jít do chrámu Páně. Tam navíc narazí na porozumění stejně stresovaných. A po nastolení stavu pradůvěry v Boha, také se říká "pozitivního přístupu k životu", dojde náhle k "zázraku": Odpadne vnitřní stres, následně i nemoc, což je ostatně jeho častý následek. Pohybem "pozitivních neviditelných sil" se náhle najde i východisko ze sociální a osobní situace. Rituálem, když nic jiného, dojde minimálně k psychickému uvolnění. Zejména začne-li se přibližovat smrt těla. A to i tehdy, když nechceme přihlédnout k tomu, že tento svět je se svou odvrácenou stranou propojen s neviditelnými dimenzemi. Současná špatná psychická situace v Česku a absence pocitu štěstí obyčejných lidí u nás má základ právě v absenci náboženských rituálů v životě. Temným duchům (ateistům a satanistům) se podařilo přesvědčit obyčejného člověka, že rituály jsou tmářství a "konzumního člověka" zatěžují. Není to pravda.

Slavení a rituály tvoří národní kulturu i svéráz

Rituály a obyčeje předků samy od sebe sice do nebe nevedou, ale konstituují národní kulturu a svéráz. Jaká by to byla slunovratová prázdnota bez českých vánočních rituálů? Dovede si někdo představit slunovrat jako sled prázdných nesvátečních dní? A naši předkové neměli sváteční náladu jen o Vánocích, ale po celý rok. Stále bylo co slavit, vždy se našel nějaký ten svatý, k "jehož poctě" bylo možné se dobře najíst a i napít. Nejlépe o tomto přístupu k životu vypovídá historie reformy hodů (poutí) za císaře Josefa II. Ten byl rozmrzen, že se pořád někde něco "tmářského" slaví. Nařídil proto, aby se všechny oslavy (posvícení) sjednotily do jednoho dne, tzv. císařského posvícení. Myslel si, že ostatní místní oslavy tím zaniknou. To ale neznal Čechy – všichni rádi poslechli a začali všude slavit posvícení dvě, místní a císařské. Trudný a zedřený život tehdejšího člověka se tak skrze sérii křesťanských svátků, někdy mající málo společného s křesťanstvím, změnil v pestrý náboženský rok. Ten předkům umožnil žít pestřejší a šťastnější život, nežli by byl tehdejší život bez něj.

Bůh rituály nepotřebuje, ale člověk ano

Současná česká bezrituálnost je jen dočasná. Je to z hlediska věčnosti výuka skrze poznání následků myšlení současného člověka. Jinak ctihodným agnostikům má svými důsledky vysvětlit, že nejen etika bez Boha je nonsens, ale že i život bez náboženských rituálů je šedivý. Bůh rituály nepotřebuje, potřebuje je člověk. Nejen, že mu stabilizují základní etické principy, ale činí jeho život pestrým. Víra nové vyšší duchovní úrovně v nové civilizaci se stane nejen synkretickou, nejen zahrne i nekřesťanské přístupy v přístupu k Bohu, ale rozšíří i spektrum a hloubku náboženských rituálů. Každý duch hledající Boha, a jiní již živi nebudou, si svobodně vybere právě ty, které jej budou naplňovat, neboli budou rezonovat s jeho vnitřkem. Uvidíme ulice plné vyrovnaných tolerantních lidí, naprosto se již výrazem tváře odlišujících od davů současných brouků "spěchalíků" – konzumentů, kteří běží, ale neví odkud, kam a proč. S výrazem strhané tváře nemají na nic "nepeněžního" čas. Někdy se mi zdá, že v celém Brně mám čas jen já. Děkuji Bohu, že mě neuchvátil také tento druh "pokroku". Kdo ví, jak se budou současní brouci "spěchalíci" dívat na hodnoty svého života v procesu oddělování své duše od těla?

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 03/2012.