V předmluvě své první knihy "Život v našich dlaních" jsem napsal: "Léta jsem čekal na to, až se budu smět podělit o všechno, co mi bylo dovoleno poznat." Myslím, že v hloubce této věty je nejenom uschováno krédo mého života, ale vyjadřuje i řadu mých vlastností. Ohlédnu-li se zpět za svým mládím, mohu říci, že jsem se v zásadě od svých vrstevníků ničím výrazně nelišil. Pokud bych měl přeci jenom vyzdvihnout alespoň jednu vlastnost, která mě v pozitivním slova smyslu provází celý život, pak je to citlivost, empatie.

Zužitkovat jsem ji však dokázal až o mnoho let později, a nejenom ke svému prospěchu.

V průběhu svého života jsem psal několikrát životopis. Styl těchto slohových cvičení, vyžadovaný v letech naštěstí již minulých, může být současné generaci zcela nepochopitelný. O to výrazněji si s radostí uvědomuji, oč hlouběji a především svobodněji mohu dnes mluvit o své minulosti s jasně definovaným záměrem, v dobách nedávno minulých těžko myslitelným.

Psát životopis ve stavu vnitřní zralosti je pro mne povznášející. Nedokázal bych totiž běh dosavadního života dostatečně osvětlit, aniž bych do své zpovědi nezakomponoval i svého průvodce – Boha.

Poprvé jsem Jím byl intenzivně osloven, když mi bylo 11 či 12 let. Tehdy jsem však takto samozřejmě neuvažoval. Prožil jsem první vizi. K mé škodě jsem nepochopil, neporozuměl. Možná i proto, že jsem se nikomu nesvěřil. Přesto byl tento zážitek natolik silný, že si jej do nejmenšího detailu pamatuji dodnes. Mystická pravda je nepřehlédnutelná i nezapomenutelná zároveň.

Do tohoto života jsem přišel již dostatečně připraven, s dostatečnou vnitřní výbavou potřebnou k plnění úkolu, k němuž jsem se zavázal později. Touto vizí jsem byl poprvé vyzván k jeho splnění. Svého tehdejšího nepochopení nelituji, tak jako nelituji ve svém životě ničeho. Nezlobil jsem se ani, že jsem mnoho následujících let prožil v dost intenzivních fyzických bolestech. Neměl jsem to nikomu ani ničemu za zlé, ani sobě. Tímto postojem – nikoli útrpným, ale pokorně přijímajícím, s odhodláním bolesti ukončit – jsem rozhodl o tom, že jsem mohl prožít stejnou vizi znovu o čtvrt století později. Byl jsem lákán podruhé. Byl jsem lákán uskutečnit ve svém životě zásadní změnu. A to v okamžiku, kdy jsem byl podstatně více připraven, nejenom po vnější, ale i vnitřní stránce. Vnější nespokojenost i vnitřní protesty – výraz duše – sílily. Změnil jsem radikálně svůj způsob obživy, tedy zaměstnání. Především jsem se však na základě třetí výzvy od svého průvodce – Boha – začal intenzivně věnovat pro mě zcela nové složce života – duchovní práci. Konečně jsem porozuměl! Nyní již s pochopením a velkou rozhodností jsem radostně vyslechl a přijal za své lákání ponořit se do světa ticha a lásky. Vědomě jsem se vydal na Cestu – vstříc své duši a otevřené náruči Boží.

Záměrně jsem dosud volil poněkud vznešené formulace, abych mohl souběžně a důrazně dodat, že jsem se nenechal niterním světem zlákat tak, abych zcela zapomněl, kde žiji, čím jsem, a že mám hmotné tělo. Byť mi vše nově poznávané navozovalo až euforické stavy, do té doby samozřejmě nepoznané, měl jsem současně i dost síly uvědomit si, že bez hmotného těla bych nemohl prožívat krásu světa niterného. I v tom jsem spatřoval podíl své předchozí přípravy. Mé vykročení bylo provázeno přímo skokovou změnou mého zdravotního stavu. Letité potíže, úporné bolesti, pominuly. Věnoval jsem si tím první z řady dárků, jimiž jsem byl v následující době doslova zahrnován.

Které mé vlastnosti rozhodly o tom, že jsem se z pohledu pomíjivosti času a věčnosti života ve velmi krátkém období připravil na přijetí symbolického kroku – vstupu do Boží náruče? Byly to touha, rozhodnost a pokora, jimiž jsem se doprovázel na každém kroku na mé Cestě. Bylo mi umožněno ocitnout se ve světě, o němž jsem možná měl matné tušení, ale jehož čistotu a intenzitu prožívaného může do hloubky posoudit pouze ten, komu je v něm dovoleno žít. Stav volné komunikace s Bohem, se svou duší. Volný rozhovor. Svoboda Bytí. Trvalý kontakt s Univerzem, s Bohem.

Byl jsem vyzván, abych se představil. Důvod je zřejmý. Alespoň dílčí znalost autora dává čtenáři či posluchači možnost pochopit a zažít jeho sdělení nejenom v širším kontextu, ale může mu doložit i hloubku pravdivosti. Nemám potřebu upřednostňovat svou osobu, proto jsem pojal svoje představení spíše v obecnější rovině, abych zdůraznil nejdůležitější skutečnost: Jsme všichni na jedné lodi. Snažil jsem se proto na omezeném prostoru ve zkratce popsat Cestu člověka, který poslechne výzvy a rozhodne se obohatit svůj život o duchovní rozměr. Měl jsem možná lepší předpoklady, ale zdůraznit chci především jedno: ani dnes se nepovažuji za nikterak výjimečného člověka, neboť vím, že tuto možnost máme všichni a do jednoho ji, byť v čase teprve budoucím, využijeme. V tomto smyslu jsme pouze posunuti v čase.

V přítomnosti žiji naplňování Služby, pro niž jsem se zavázal: předáváním poznaného, ať již formou psanou nebo osobním kontaktem s lidmi. Říkám těmto setkáním "povídání", neboť se zde živě diskutuje na témata volená přítomnými – nejedná se o přednášky. Léta jsem čekal na vnitřní svolení psát knihu. Ne - srovnatelně delší čas jsem věnoval vlastní přípravě na současnou Službu – vnitřnímu poznávání, osobní transformaci. Ano, jde o práci. Činnost, do níž je třeba vložit energii a naplno žít vlastnosti, o nichž jsem se zmínil. Nelituji ničeho, co jsem dosud prožil, i když se okamžiky radosti občas mísily i s bolestí. Odměnou je mi současný život v náruči plné lásky, v objetí Boha i rozzářené oči těch, kterým jsem dopomohl – byť zatím jen k dílčímu – zrnku poznání.

Jaký je, Jane, tvůj vztah k Bohu, jak jej vnímáš, když žiješ ve Vědomí?

Prosím, přijmi mé následující věty jako nejniternější vyznání.

Můj vztah k Bohu lze vyjádřit jedním slovem: "Poděkování".

Děkuji Bohu za to, že jsem.

Děkuji za to, že mohu žít po jeho boku.

Děkuji za to, že mu mohu být nápomocen.

Děkuji za to, že mohu kdykoliv požádat o pomoc.

Děkuji za to, že nikdy nebudu odmítnut.

Děkuji za to, že jsem do Vědomí mohl vstoupit.

Děkuji za to, že ve Vědomí mohu sloužit. Můj vztah k Němu je vztahem hluboké sounáležitosti, pokory a lásky.

Děkuji za to, že mně dovolil být tím, kým jsem.

Milovat Boha znamená milovat člověka – lidi. Bůh nás miluje všechny bez rozdílu rasy i víry, miluje nás bezpodmínečně. Láskou bez hranic, na věky. Milovat Boha znamená postupně si uvědomovat, že láska, má-li být skutečná bez stínu ega, nemůže být pošpiněna našimi nedokonale žitými lidskými vlastnostmi. Až skutečně budeme vědět, co to znamená milovat Boha, budeme stejně tak milovat každého člověka. Naše nedokonalost spočívá v tom, že jsme příliš zakotveni v hmotném světě. Za reálné považujeme pouze to, co můžeme uchopit do rukou. Důvěru k tomu, co si můžeme ověřit mimosmyslově jenom každý za sebe, hledáme velmi obtížně a pomalu. Máme tendenci přehlížet rady moudrých, raději se vydáváme každý sám cestou chyb a omylů. Máme-li dojem, že je nám ubližováno, volíme často řešení pod heslem oko za oko, zub za zub. Stejně tak omylně a s hlubokým nepochopením se v této spojitosti dovoláváme Boha a snažíme se Jím zaštítit. Odmítáme vidět, že se chováme slepě, podléháme fanatizmu. To jsou ale všechno vlastnosti lidské, ještě nedokonalé. Ty nejsou Bohu vlastní. Je to jedna z našich nejzákladnějších nedokonalostí: hodnotit Boha skrze vlastní slabosti.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 03/2012.