Život se nám někdy jeví jako šílená záležitost. Otázka "Jak může být někdo tak zlý?" nás trápí mnohdy i dlouhé roky. Případů, kdy lidé jednají bezohledně, známe ze svého okolí celou řadu. Co s tím? Jak zvládnout život, abychom to, co se děje unesli? Jde to vůbec vyznat se v životních příbězích druhých i v životě svém a najít smysluplné řešení? Ano, jde to, ale běžný pohled nám na to nepostačí. Musíme se naučit zvládat širší záběr: vplouvat do zákonitostí karmy, začít se na život dívat úplně jinak. Pak najdeme odpovědi na všechno, co nás trápí. A nejen to. Díky pochopení začneme za svůj život přebírat zodpovědnost a nepříjemnosti necháme v dáli za sebou. Převáží v nás radostná tvořivost a alespoň malinko nám dojde, co znamená vážit si daru života a děkovat za každé nadechnutí.

Téma uvedu příběhem paní Věry: "Rozstonala jsem se a přišla o práci. A k tomu mě muž, se kterým dvacet dva let žiji (a máme spolu tři dospělé děti, o které jsem se celý život starala) vyhazuje z bytu. Postavili jsme společně chatu, opravili byt a já nemám ani korunu, přestože jsem celý život pracovala. Peníze jsem dávala do domácnosti – a muž si psal majetek na sebe a mně sliboval, jaká budeme perfektní rodina. Ale nikdy si mě nevzal. Chatu pronajímá, domů si chce přivést milenku a mě jen uráží a vyhazuje na dlažbu bez jakéhokoliv vyrovnání. Jak může být někdo tak zlý?"

Církev svévolně vymazala reinkarnaci z Bible

Většina lidí dnes život vnímá jako jednorázovou záležitost: před pár lety jsme se narodili, teď žijeme a po nějakém čase zemřeme. Důvod svého zrození neznáme a ani po něm nepátráme, protože nevíme o žádných nitkách, které by existovaly před naším zrozením, a bylo by možné na ně současné žití navázat. A smrtí pak prý vše skončí a nikdy nic víc nebude.

Dlouho jsem také sdílela tento názor. Proč? Protože mi jiný pohled na život nikdo nenabídl! V rodině, ve škole, v církvi, ve společnosti… všude říkali to samé. Vyrostla jsem, stejně jako vy, v prostředí, kde se nic jiného nepřipouštělo. Církev na jednom ze svých koncilů (v roce 553, pozn. red.) vyškrtla z Bible zmínky o reinkarnaci - o opakovaném zrození - a tím se nad informacemi tohoto druhu definitivně zavřela voda. Že prý to udělali v našem zájmu a pro naše dobro, abychom si právě probíhajícího života víc vážili! Opak byl pravdou: církev využila možnosti upevnit si moc. Nesmyslem, který lidem vnutila jako jediný možný názor, se pasovala na toho, kdo bude diktovat, co je pravda a co není – se všemi důsledky… Kdo by si dovolil pochybovat o její pravdě, či dokonce chtěl mít názor vlastní, toho jako nebezpečného kacíře upálila na hranici.

Těmito dějinnými souvislostmi jsme došli do stavu, jaký vidíme všude kolem: současný život považujeme za jediný. Nikde nezačínáme, nikam nesměřujeme, o nic během žití vlastně ani nejde a často se chováme jako muž ve výše popsaném příběhu. Hrabeme pod sebe majetek i moc bez ohledu na cokoliv. Důležitou se pro nás stala jediná věc: žít s co možná největšími výhodami pro sebe. Zájmy "širšího celku" – člověka, kterého máme vedle sebe, ale třeba i města, kde bydlíme, našeho státu, kontinentu, přírody, celé planety Země… ty nás fakt nezajímají.

Zapomněli jsme, kdo jsme. Nevíme, že jdeme po dlouhé cestě a žijeme jeden život za druhým a k tomu jsme všichni provázáni jemným předivem našich myšlenek. Nepřipouštíme si, že jakoukoliv svou nedobrou myšlenku si budeme muset "odpykat" – byť třeba až v životě příštím. Nevíme ani to, že se z tohoto procesu nevyvlékne nikdo jinak nežli tím, že se promění v člověka řádného.

Karma bez rozdílu působí na nás na všechny. A je úplně jedno, že si tento proces neuvědomujeme a že jej mnohdy ani nechceme. Každý si odčiní každé své nekalé slovo, každý svůj nedobrý čin i nelaskavou myšlenku.

Jak si působení karmy můžeme přiblížit

Zapomněli jsme sice téměř na všechno, ale lomit rukama nebudeme. Věci potřebné pro dobrý život si můžeme připomenout. A když už ne pro sebe, tak pro generace příští – pro děti, vnoučata a pravnoučata. Abychom je nemátli a neuváděli v omyl, jako před lety dospělí pletli nepřesnými představami nás. Zkusme si ruce zdvihnout kousek nad úroveň svých očí a dlaně od sebe oddalme přibližně na vzdálenost jednoho metru. Představme si, že jsme si tímto vymezili svůj právě probíhající život – každý centimetr znamená jeden pozemský rok. Levá ruka značí bod našeho zrození, pravá znamená smrt. Prostor mezi rukama, to je náš právě probíhající život. Narodili jsme se a teď jsme například uprostřed rukou – v polovině svého života. Nebo blíž k ruce, která představuje okamžik narození – v první třetině či čtvrtině života. Toto chápeme všichni, takto se na svůj život dokážeme podívat.

A teď postoupíme dál. Rozpětí mezi rukama, představující náš současný život, umístíme na velkou kružnici. Třeba tak velkou, jako je obvod naší Země.

K levé ruce – značící bod našeho příchodu na svět - připišme bod P a k pravé ruce – představující okamžik našeho skonu – dejme písmeno S. Vzniklou úsečku PS, která představuje náš současný život a měří kolem metru, zaznamenejme na kružnici – na obvod Země. A pohled na život dostává nový rozměr: co žijeme teď, náš současný život (úsečka PS - úsek dlouhý necelý metr) leží na čáře dlouhé tisíce kilometrů!

A to ještě není všechno, karmický pohled na život pokračuje. Úsečka PS není na velké kružnici sama. Představte si, že před tímto současným žitím už několik našich životů probíhalo. Jeden měřil 80 cm, to když jsme se dožili 80 let, jiný jen 2 cm (to když jsme z nějakého důvodu zemřeli už jako malé dítě), další byl dlouhý 66 cm, 92 cm, 38 cm atd. atd. Životů, které jsme v minulosti žili, bylo například už dvacet. A ty všechny jsou pěkně jeden za druhým, jak za sebou následovaly, na kružnici zakreslené. Takže je na kružnici dvacet různě dlouhých úseček a naposledy je tam úsečka PS. To je život, který prožíváme právě teď.

Kde se v lidech bere zlo?

Když všechny své životy minulé uzavřeme do bubliny, máme pohromadě to, co nás v minulosti potkalo. Něco jsme zvládli dobře, jiné věci se nám zas až tak dobře nepovedly. Šli jsme z života do života a činili svou vlastní zkušenost, tříbili jsme si vlastnosti, formovali jsme si svou povahu. A se svou povahou jsme se teď narodili. Ptáme-li se, proč je muž z našeho příběhu takový, jaký je, tak odpověď je snadná: z minulosti si přinesl určité postoje. Myšlenkami, slovy a činy si vytvořil svou povahu a právě takovou teď má. Budemeli se ptát dále: proč se projevuje tak necitlivě a zle? Ani tady není odpověď těžká: co zná, co žije, co prezentuje a vzal si to za vlastní, to mu vyhovuje. V tom se cítí doma, je s tím srozuměn. Nevydal ze sebe energii v podobě zájmu věci změnit, neměl chuť se proměnit směrem k lepšímu. Možnost změny nepřevážila nad jeho rozhodnutím ponechat si to, co má. Zvnějšku není možné mu vlézt do myšlenek a postrčit ho ke smysluplnějším rozhodnutím. To jednou udělá sám, třeba až vlivem nemocí.

Ale nebuďme v pohledu na věc jednostranní. Karmický podíl na současné podobě jejich soužití má i paní Věra. Projevovala se jako málo obezřetná. Muži slepě věřila, až se stala hračkou v jeho "spárech". Teď jí nezbývá nežli se obrátit na soud a snažit se vymoci část, která jí po společně prožitých letech náleží.

Tři nástroje pro zvládnutí karmy

V tomto úvodním článku o karmě jsme si řekli, že to, co prožíváme, nemusí mít počátek jen v tomto životě. Ale do své minulosti bohužel většina lidí zatím nevidí. Přesto nejsme bezbranní, máme tři nástroje karmy: svůj rozum, své srdce a k tomu své hmotné tělo. Rozumem jsme povinni si vše promyslet a nic nenechávat náhodě, nikomu nesmíme slepě věřit, aniž bychom si z toho vyvodili vlastní názory. Nepřemýšlení, odevzdání možnosti se rozhodovat, to často vede ke koncům, které líčí paní Věra. A další nástroj – srdce (dobrý nebo nepříjemný pocit) máme proto, abychom se v tom, co nás potkává, vyznali. A tělo je také skvělý nástroj pro zvládání karmy. Když nevhodně přemýšlíme a k tomu si nevšímáme nepříjemných pocitů, tak nám pomůže signálem, který nepřehlédneme – bolestí, nemocí.

Nápověda k cestě dál

A nakonec karmická nápověda: nikoho nepotkávají situace, které by byly nad jeho možnosti. Stojíme na svém místě (paní Věra, muž, vy, já… všichni) na nekonečně dlouhé cestě a čeká nás další krok a ten máme co nejlépe zvládnout. Nikdo na tom není jinak, nežli že je na místě, kam si došel. Abychom se ze stávajícího místa pohnuli, tak v první řadě, děj se co děj, je třeba do situace vpustit co nejvíc světla, aby se stala průchodnou. Nečekejme, že situaci světlem zprůchodní lidi kolem. Výše zmíněný muž si k něčemu smysluplnějšímu může dojít třeba až za dvacet životů! Ale protože je třeba žít lépe hned teď, musí se o zlepšení přičinit ten, kdo je ke změně k lepšímu alespoň trochu přístupný. Pro paní Věru to znamená: všem a všechno opakovaně odpouštět (dokola přijímat i to, čemu vůbec nerozumí)… Tím se z bolesti uvolní a začne vnímat souvislosti. Povolí tzv. karmický uzel a dojde jí, jak je třeba se v této situaci rozhodnout. A po přijetí a rozhodnutí se přijde ke slovu to, co hýbá vesmírem – její smysluplný čin.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 03/2012.