Jak pevné a odolné je dětské srdce? Kolik se do něj vejde radosti a lásky a kolik smutku, bolesti a nepochopení je schopno unést? Nad těmito a podobnými otázkami přemýšlím, když se občas stanu nechtěným svědkem konfliktních situací mezi rodiči a dětmi, okamžiků plných vypětí a nervozity, na jejichž počátku stojí stres, zloba a skrytá sebelítost, na jejich konci poté velké dětské slzy, bezradnost a trpký pocit zklamání.

Rodiče dokáží být někdy velmi krutí k těm, kteří k nim vzhlížejí s láskyplnou oddaností. To platí zvláště o těch nejmenších dětech, pro něž je maminka s tatínkem jediným opěrným bodem ve vesmíru, zářivým světlem, bez něhož by byly uvrženy do žaláře věčné temnoty, věčným a nevyčerpatelným zdrojem všeho, z čeho je možné se radovat. Když se pak tento ideál náhle zbortí, zůstává jen černá propast plná smutku a zoufalství, jejíž dno lze jen stěží dohlédnout…

Vzpomínám si na jednoho malého, asi dvouletého chlapce, který se tolik těšil na svou maminku… Seděli v malém parčíku, on a tatínek. Malý byl v kočárku a na první pohled to vypadalo, že je vše, jak má být. Po chvíli se objevila mladá pohledná žena. Sotva ji chlapec spatřil, začal směrem k ní vesele natahovat ručky a hlasitě vykřikovat. Bylo až dojemné sledovat ten šťastný výraz, který v jediném okamžiku rozzářil chlapcovu tvář. Jeho radostné očekávání však bylo poněkud předčasné. Mladá žena se sice nadšeně rozběhla vstříc dvojici v parku, chlapci však nevěnovala nejmenší pohled. Zato se dlouze a vroucně vítala se svým partnerem. Kočárek přitom odstavila stranou, snad aby jim nepřekážel a nekazil tu dokonalou scenérii vzájemné vášně. Klouček své rodiče chvíli sledoval a pak se začal přirozeně dožadovat pozornosti. Nikoli pláčem, nebo hlasitým křikem, jako to dělají některé děti, nýbrž radostným voláním: "Mami, mami, tady!" Dojetím jsem ani nedýchala, když jsem viděla, s jakou láskou a důvěrou nastavuje tvářičku, aby ho na ni maminka políbila.

Nic takového se však nestalo. Právě naopak. Žena chlapce zpočátku ignorovala, ale když jeho volání neustávalo, hněvivě se na něj osopila. Bylo jen stěží možné uvěřit tak náhlé proměně. Z milé a usměvavé ženy se rázem stala zlá a vzteklá osoba s tváří křečovitě staženou do ošklivé grimasy, z jejíchž úst vycházela slova lhostejnosti, nezájmu a snad i pohrdání. A to vše jenom proto, že se s ní chtěl přivítat její vlastní syn… Chlapec se hlasitě rozplakal, ale přesto neustával ve svém úsilí přilákat matčinu pozornost. Po chvíli už se žena neovládla a rozkřičela se na plné kolo. Kolemjdoucí se překvapeně otáčeli, ale to ji nikterak nevzrušovalo. Během jediné minuty vykřičela na svého synka všechny možné nadávky a výhrůžky, co jí v tu chvíli přišly na jazyk. Po takové smršti hrubostí chlapec již ani nehlesl. Jen jeho malé oči se zalily slzami a v něžné tvářičce se usadila palčivá bolest, taková, jež proniká svými zraňujícími ostny až k samotnému srdci… Dotyčná žena, ani její partner vůbec netušili, že malý kousek od nich se právě odehrává velké a bolestné drama, jehož hlavním a nedobrovolným hrdinou je jejich malý syn.

A svět se náhle zhroutil

Nedávno jsem ve školce, kam vodím svého mladšího syna, byla svědkem nepěkné scény. Mladá maminka, která si přišla pro dceru, s dalším dítětem v náručí, měla zřejmě naspěch a byla velmi nervózní, když se na holčičku v šatně obořila, aby si pospíšila s oblékáním. Malá, čtyřletá dívenka nebyla dosud příliš obratná, takže jí to trvalo o něco déle než ostatním dětem. Její maminka nad ní rozmrzele stála a v jednom kuse ji pobízela, ať "přidá na tempu". Konečně se holčička oblékla, spokojená sama se sebou, že se jí to přece jen podařilo. Ještě boty a může se jít. Avšak ve chvíli, kdy se sehnula, aby ze spodní přihrádky vytáhla červené polobotky, ji maminka s gustem nakopla se slovy: "No tak už konečně dělej!" Nechtělo se mi tomu věřit. "Výchovné" kopnutí, jež uštědříme vlastnímu dítěti, které se navíc snaží nám vyhovět, pouze mu k tomu chybí dostatečná zkušenost, to je snad opravdu to poslední, kam můžeme ve vzájemném vztahu zajít. Holčička na svou matku nechápavě pohlédla a pak se usedavě rozplakala. Její dětská dušička nebyla s to pochopit, proč se k ní maminka chová tak hrubě, když ona se snaží, seč jí síly stačí. Žena její reakci kvitovala se značným rozhořčením a snad aby si sama ulevila, přidala ještě pár peprných nadávek. Víc jsem neviděla, protože jsme byli právě na odchodu. Ta scéna mi však vyvstávala před očima ještě několik dní poté. Byla nápadně podobná té první. Opět zde proti sobě stáli rozhněvaný rodič a šokované dítě, kterému se právě zhroutil svět…

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle "4/2008".