Pojďme si trochu povyprávět. Ty dva úžasné jedince, které mi bylo dáno v Pošumaví poznat, si nechci nechat pro sebe.

Existují umělci, kteří vynakládají větší úsilí na výstřednosti, kterými by na sebe upozornili, než na hodnotu samu. Poslyšme o jednom, jehož dílo zůstává téměř utajeno. A co dělal? Zatímco my ostatní se pachtíme po zkrášlení svých příbytků, až je z toho zánětlivý proces, on zkrášloval příbytky – svých včel. Nebyly to včelíny ledajaké. Vznikaly pomalu, soustředěně. Život v pošumavské chalupě na pokraji Krušlova u Nahořan jako by se zastavil. Roky od války plynuly panu Machovi tiše v práci i tvorbě. On to ovšem neodděloval. Měl své včely rád a rád vyřezával. Včelín nebyly jen úly. Tvořilo ho celé stavení s průčelím, předsíní, pracovním prostorem, místností na posezení aj. A to vše vyřezávané od podlahy až po strop s filigránskou jemností do všech detailů. Celé několik metrů dlouhé "balustrády" včel se vinuly po stěnách až ke včelí královně, všechen nábytek vyřezávaný a pod. Ba i metr vysoký barokní oltář si vyřezal. Od těch pradávných byste ho nerozeznali. Zatímco dnes je ve výtvarnictví módní zkratka, náznak, náš včelař - řezbář propracoval všechny detaily s trpělivostí, důmyslem a sebekázní klasických tvůrců.

Spravedlivé srdce Josefa Macha

A jak samotář Josef Mach žil? Nebyl nikde zaměstnán. Živil se, tento šumavský samorost, prodejem medu a tím, co dům a dvůr dal. Domácí zvířectvo bylo krom medu hlavním zdrojem obživy. Tak, jako za starých časů. Co si rukama neudělal, neměl. Žádné vykazování pracovní doby ani zneschopňování se u doktora. Ale ani žádné auto či satelit. Po duševní okoralosti nás, kteří hromadíme prestiž, módní zboží nejrůznějšího druhu i zakomplexovanost, u něho nebylo ani stopy. Co mohl, pořídil si, na co neměl, to nepotřeboval. Jednoduchá filosofie. Aby nebyl obviněn z příživnictví, byl se svým včelařením formálně členem JZD. Odmítal jim chodit na schůze. Tak se tam nepohodl a skončil. Neuměl se hrbit. Ani poslouchat pitomosti. Poznal jsem ho koncem osmdesátých let tak, že jsem mu po čísi zmínce přivezl na přívěsu starou bytelnou almaru. Byl rád jako dítě, nemusel už pohazovat ošacení přes židle a postel. Neměl tehdy žádný důchod. Něco málo dostal až po převratu. Ani pak neměl život lehký. Své prosté krédo ale vystihl lapidárně: "Všechno vydržím, hlavně že bolševik chcíp." Moc technických výdobytků ani pestrých potravin byste u něho nenašli. Spravedlivé srdce ano. I radost z toho, že zůstal nezlomen, on, starý šumavský bard, svobodný ve své chudobě, bohatý ve své svobodě.

Napsal jsem o něm ještě za totality několik článků do novin hlavně proto, aby se jednou někdo jeho odkazu ujal. Nezmínil jsem jeho rebelantství, to by to neotiskli, ale psal jsem o prostém lidovém řezbáři. Snažil jsem se tím, aby jeho dílo zůstalo po jeho smrti v dobré péči. Své, hezké i nepříjemné, pak pan Mach řekl každému návštěvníkovi osobně, ať to byla řádová sestra (těch k němu jezdily plné autobusy) nebo ojediněle soudruzi z národního výboru s nějakým varováním. Takoví od něho prchali v hrůze a pohoršení, že jim ten "lidový řezbář" tak laje. Neměli ho ale odkud vyhodit a čím šikanovat. Souznějící lidé si ho tehdejším "šeptandovým" sdělováním našli, podobně jako třeba Kopicovy skalní reliéfy v Kacanovech. Byl mezi nimi Ladislav Stehlík a mnoho dalších velikánů naší kultury. Skládali včelaři poklony. Nedávno bylo jeho dílo na čas posmrtně vystaveno ve Strakonicích, dnes je poškozený interiér odvezen a opravován. Vnější objekt stojí. Místní spolek nadšenců dělá pro záchranu, co může.

Táta Martin

O několik šumavských kopečků dál žil donedávna, do roku 2008, jeho přítel, osobnost rovněž nenápadná, ale tím významnější. Dobršský farář Martin František Vích, jinak též táta Martin, byl jedním z mála, kteří nezatvrdli v církevní dogmatice a naopak zářili jako sluníčko. Podnětné a ryzí byly i jím vydávané Listy z Pošumaví. Vyšly už knižně. Táta neměl nikdy na růžích ustláno. Ba jako politickému vězni mu "stlali" i na holé zemi a bez přikrývky. Odvezli ho rovnou z kostela, po vykonstruovaném procesu byl vězněn sedm let. V komunistickém koncentráku v Jáchymově byl zmrzačen. Chodil těžce o holích. Zatrpklý ale nebyl. Za jeho vlídnou a povzbudivou povahou se táhli farníci z mnoha okolních obcí. Ani metr sněhu je neodradil. Říkali o něm, že napřed jde srdce, pak táta Martin. Moc necestoval. Jednou to ale stálo za to. To když v roce 2005 dostal na Hradě prezidentské vyznamenání - Řád Tomáše Garrigua Masaryka. Byla to radost i zátěž. Doprava, ustrojení, projevy, zkoušky "nanečisto", pocty, tam nebyl doma.

Dobršský gotický kostel si zachoval zbožnou i radostnou auru minulých věků. Však jsem si považoval, když jsme měli kostel sami pro sebe a stal jsem se tam kmotrem dcery mého tehdejšího přítele, meteorologa. Pan farář mluvil i k jeho dalším dětem laskavým jazykem příkladů a pohádek, neagitoval, nestrašil je zbědovanou postavou umučeného muže na kříži, jen slunečně zářil laskavostí. Ani skauta v sobě nezapřel. Měl skutečně slunce v duši, tak jak to v televizi říkával i otec křtěných dětí. Bylo to nakažlivé. Jak dojemný a charakteristický byl i malý detail, kdy mu patero ochotných rukou pomáhalo v sakristii z jeho kněžského roucha. Komunistický lágr mu zlomil fyzickou páteř, dlouho s tím marodil. Charakter nezlomil. Zlomeného jsme jej poznali až po příkazu jeho biskupa. Ve své plné síle osmdesátníka musel jít do penze. Prý snad aby se šetřil. On, který bez lidí nemohl být. Byl kněžsky poslušný, a tak se podrobil. Smutně. Pravda, měl svou zahrádku s téměř zázračně velkými plody, kterou obdělával i v kleče či pololeže. To ale nebyl jeho životní úkol. A tak brzy poté zemřel. Snad žalem. Před tím odešel do nedalekého lůžkového zařízení pro seniory. S přítelem meteorologem a našimi blízkými jsme plánovali ho tam navštívit. Chtěli jsme mu upéct velký domácí koláč, ale už neupekli. Byli jsme liknaví a nestihli jsme to.

Kostelík osaměl. Ani ten nejlepší farář by to po tátovi Martinovi neměl snadné. Jaké ale bylo překvapení z toho, co se v červnu 2011 objevilo za kostelem. Podstavec s nápisem a světlou bustou pana faráře. Ale jakou! Tvůrce si dal velkou práci. Asi faráře miloval. Obličej vypracoval pečlivě do detailu. Ne jako řada rychlotvůrců, kteří udělají dlátem fik fik a už je jakási hlava. On plně vyjádřil farářovu opravdovost i laskavost. Na soklu je nápis: zahradník, skaut, kněz, politický vězeň. Do mírně předpažených rukou ve výši hlavy mu vložil monstranci, kterou pozdvihuje. Není obyčejná. Zatímco z pohledu kolemjdoucího má ony klasické paprsky kolem středu, připomínající hvězdu, ze strany farářova obličeje je to překrásná slunečnice. Slunečnice je květina signovaná sluncem. Farář tak svým pohledem vzývá sluneční božství Kristovo. Tak to činil celý život. Ona slunečnost byla jeho nejcharakterističtějším rysem. Kdysi jsem si bláhově myslel při onom křtu, že takto - jako sluníčko - jej vidím jen já. Jak krásné, že i jiní. Vida, jak i soudobý sochař, činíli něco s úctou a láskou, přijde na úžasný a originální nápad. Kus umění kdesi za nenápadným šumavským kostelíkem. S jeho gotikou se netluče. Někdy si skutečné umění musíme hledat sami a ne tam, kam nás vlezle směruje klam reklam.

A umístění sochy za kostelem? Také nápadité a na decimetr přesné. Tvář pana faráře je na smě rová - na do přímé linie s nizoučkou brankou do jeho zahrady a skrze její průhled hledí dál na svou faru na konci zahrady. Pohled sochy sleduje tuto jeho celoživotní pěšinku. Byla jeho. Sám si ji po čtyři desetiletí vyšlapával z fary do kostela. V zimě, v létě jí denně chodíval z fary skrz branku, dělanou snad na míru jeho menší podsadité postavě s holemi, rovnou do kostela. Busta není pojata jako uplakaná sentimentální vzpomínka, ale jako zpřítomnění. Kostel i celé okolí je tak farářovou přítomností i dnes oživen. Tímto jediným dílem nabyl chrám nového rozměru. Všichni vědí nejen duševně, ale i vizuálně: je tu s námi. Laská i napomíná nás. Jistě se na to pan farář shora usmívá celou svou prosluněnou duší. Vydáteli se tam, vystoupejte si v kostele potichoučku po schodech a od varhan uvidíte staletou posvátnost chrámu jako na dlani. Pak už se dá jen mlčet a pozorně splývat s prostorem. Nebo rezonovat s varhanami, jste-li tam v neděli. Nejen vidět či slyšet, ale splynout, prožít. Nejde-li to, pak se snažme vybavit si, co tam asi může tu staletou auru od dob gotiky tvořit. Poklady dávných generací byla pokora, skromnost, zbožnost, pracovitost, čestnost, kázeň, vděčnost, zpěv, radost ze života, i kdyby byl sebenuznější. Co ještě v sobě mívali naši pohraniční horalé? I o tom si zde můžeme rozjímat.

Tajemný úkaz běžným očím nepostřehnutelný

Úsměv ve mně budila i určitá nenápadná rarita, které si nepozorný návštěvník sotva povšimne. Unikalo mi to po léta. Sedíc letos v autě před trvale odemčenou brankou do kostelního areálu, bavil jsem se pohledem na vzácné hnědobílé holuby ze sousedního stavení, kteří si to pěšky špacírovali cik cak, s rozpačitými zastávkami a pokyvováním hlavami až k mému autu. Nic jsem pro ně neměl. To zbarvení není u dnešních holubů zrovna obvyklé. A hele - jejich pejsek, starostlivě a upracovaně pobíhající tam a zpátky po vymezené části dvorku, je též kombinovaný bíle a hnědě. A kohout na dvorku jakbysmet, bílý a hnědý. To už mne zaujalo. Nebylo toho na tom dost. Všechny slepice rovněž. Bavilo mne toto pozorování – a světe div se – koukám, že on ten celý jejich dům je vymalován kombinací bílé a hnědé. To už na to vše civím v úžasu. A do toho civění se otevřou dveře domku, vyjde selka a na hlavě, co jiného než bílý šátek s hnědým vzorkem. Vyvaluji oči, zavírám rádio, otvírám pusu, předkláním hlavu až ke sklu.

Nevěříte? Zajeďte si tam. A rovnou si vezměte i něco k nakrmení těch pěších "holubů žebravých" i slepic. Určitě se shluknou kolem plotu. A nezapomeňte se ztišit u sošky anděla před kostelem. Je jedna z nejzdařilejších a nejněžnějších, co jsem kdy viděl. Není to barokní křeč nevěrohodné zbožnosti. Krom krmení pro holuby si tedy vezměte otevřené oči a duši, uvidíte ledacos v tomto koutečku Šumavy poblíž Vacova.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 03/2012.