Sychravé, studené počasí přimělo velkého zrzavého psa, aby se schoulil ještě těsněji a zastrčil čumák pod své tlapky. Zrzek přebýval před Larryho holičstvím. Měl kdysi i kamaráda – vychrtlého černého psíka. Byli neustále spolu a spávali stočeni do jednoho společného klubka. Avšak když přišla zima, kamarád zmizel.

Pak někdo vyhodil na ulici malé štěně a Zrzek se ho okamžitě ujal. Následoval ho na každém kroku jako kvočna. Za studených nocí nechával štěňátko spát u zdi, aby je proti chladu mohl z druhé strany chránit svým tělem. Brzy však zmizelo i štěně a starý pes zase osaměl.

Kdyby to bylo na mně, vzala bych si ho okamžitě domů. Všichni psi nebo kočky bez domova si mě totiž okamžitě získali – stačil jeden nešťastný pohled. Manžel však trval na tom, že všechna zatoulaná zvířata prostě brát domů nemůžeme. Poctivě jsem se snažila vyhýbat se smutným pohledům vyhladovělých psů a koček. Zrzek však nikdy nevypadal hladově, a tak jsem sama sobě dovolila navázat s ním přátelství.

Holičova žena mi jednou prozradila, že její muž psa denně krmí. "A nekupuje mu nic levného," smála se. "Jen to nejlepší, co je k mání."

Zastavila jsem se v holičství, abych Larrymu řekla, jak si vážím toho, co pro Zrzka dělá. Odbyl mé díky jen mávnutím ruky a předstíral, že je mu osud psa lhostejný. "Uvažoval jsem, že ho odtud vyženu," brumlal mrzutě. Mě ale neoklamal. Za sněhové vánice Zrzek zmizel. Několikrát jsem zašla do holičství a vyptávala se na Zrzka.

"Jsem rád, že je pryč. Byl tu jen na obtíž a to jeho žrádlo mě stálo majlant," vrčel Larry.

Od jeho ženy jsem se dozvěděla, že projezdil okolí křížem krážem a všude možně pátral po Zrzkovi. Třetí den se pes objevil. Běžela jsem k němu a hladila ho po hlavě. Velký, špinavý ocas se ani jednou nezavrtěl. Nedokázal zvednout hlavu. Čumák měl horký a suchý. Vtrhla jsem do holičství a vyhrkla: "Larry, Zrzek je nemocný!" "Vím, nic nežere," řekl. "Kde asi byl, co myslíte?" "Určitě to nevím, ale myslím, že si někdo v nákupním středisku stěžoval a že ho odvezli někam daleko. Dívala jste se mu na tlapky? Má je dobité, jako by ušel mnoho mil, než se vrátil zpátky." "Pusťte ho dovnitř, Larry," zašeptala jsem prosebně. "To nemůžu. Tohle je holičství, není to žádný útulek pro psy." Začala jsem hledat pomoc pro Zrzka u policie, hasičů, veterinářů, ale všichni pomoc odmítli. Věděla jsem, že mi nezbývá nic jiného, než porušit pravidla stanovená mým mužem a vzít Zrzka domů. Večer jsem tak dlouho manžela prosila, až svolil, že se na toho psa pojedeme podívat. Když jsme však přijeli na místo, naše naděje se rozplynuly. Byl pryč. "Určitě odešel někam umřít," zakvílela jsem. Jezdili jsme po okolí, ale pes nikde. Příštího dne jsem zašla s chlapci k holiči nechat je ostříhat, a Zrzek byl zpátky. Vypadal však ještě hůř. "Larry, ten pes vám umře před holičstvím." Ani nevzhlédl a zabručel: "Myslel jsem, že už je po něm, celé odpoledne se ani nepohnul." Cestou domů se mě syn ptal, jestli se Bůh stará o zaběhnuté psy. "Ano, Jeremy. Bůh se stará o všechna stvoření." S obavami jsem očekávala další otázku. "Tak ho tedy poprosíme, aby Zrzka uzdravil. Uděláme to mami?" "Jistě, Jeremy, " odpověděla jsem vyčerpaně. Jery se začal modlit a přidal se i Jon. Dva dny nato mi volal Larry. "Hádejte, co se stalo," vyzval mě. Neodvážila jsem se. "Váš pes je v pořádku." V Larryho hlase zaznívalo zřetelně radostné vzrušení. "Včera se tu nechával stříhat nějaký veterinář, a tak jsem mu hned řekl, jestli by se nepodíval na toho psa – no co, to vy jste mě tak zjančila! Dal Zrzkovi injekci a pes je zdravý."

Uplynuly týdny a pes žil dál před holičstvím.

Jednoho dne jsem jela kolem a Zrzek byl pryč. Šla jsem se Larryho zeptat, kde je.

Hned jak jsem vešla, usmál se Larry od ucha k uchu. "Včera se stalo něco neuvěřitelného. Byla tu jedna paní se svým klukem na stříhání. Viděl jsem je prvně, je tady nová. Ptala se na toho psa. Ten její kluk se do Zrzka načisto zbláznil. Řekl jsem jí, že pes nikomu nepatří, a ona si ho odvedla domů.

"Larry, vy si ze mě už zase střílíte!" "Nestřílím. Dám vám její telefonní číslo. Vezla psa k veterináři, aby ho naočkovali a vykoupali. Měla jste vidět Zrzka. Usadil se na předním sedadle jejich auta, jako by mu to auto patřilo. Jeden by skoro řekl, že se tam spokojeně pochechtával. Šťastnějšího psa jsem v životě neviděl." Rychle jsem vyšla ven. Nechtěla jsem, aby Larry viděl slzy v mých očích.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle "4/2008".