Nejběžnější formou citového týrání je citové zanedbání v dětství. Chybějící láska a citová péče a v mnoha případech i jakákoli absence lidského kontaktu vede v dospělosti k vážným psychickým potížím, jež se v mnoha případech manifestují poruchou stravovacích návyků. Život plný prázdnoty, samoty, nenaplněnosti a z toho pramenící nespokojenosti se sebou samým bývá mnohdy kompenzován nekontrolovaným přejídáním ve snaze toto prázdné místo alespoň něčím zaplnit. Tím však kolem sebe pouze vytváříme bludný kruh. Jakmile se jídlo stráví, pocit prázdnoty se vrátí a s ním i pocit zklamání a odporu k sobě samým za to, že jsme opět zklamali a přecpali se k prasknutí…

Jídlo jako odměna

Jeanina matka byla vzorem příjemné a láskyplné ženy. Své děti slepě milovala a trávila celé hodiny hraní s nimi a povídáním. Jean se od své matky hodně naučila. Včetně potěšení, které dává jídlo. Její matka měla totiž jídlo spojené s láskou. Kdykoli udělala Jean cokoli dobře, například přinesla jedničku z diktátu její matka ji odměnila jídlem. Dostávala pravidelně lentilky za to, že měla včas hotové školní úkoly, čokoládu za vyluxování a smažené brambůrky za to, že šla vyvenčit psa. Jako dospělá nebyla schopna překonat zafixovanou souvislost mezi jídlem jako odměnou, dokud nepodstoupila terapii.

Strach z hladu

Charlene se také naučila přejídat jako malá. Byla nejmladší z jedenácti dětí. Jako velká rodina nikdy neměli jídla nazbyt. Když se sešli k obědu, měla pocit, že jídlo pro všechny nestačí. Ve chvíli, kdy matka položila jídlo na stůl, její starší bratři se začali prát o to, kdo ho ukořistí víc. A tak se o jídlo naučila bít i Charlene, aby na ni vůbec něco zbylo. V dospělosti začala Charlene chodit na terapii, aby porozuměla svému nutkavému přejídání. Jakmile se smířila se svým hluboko uloženým strachem, že "na ni nic nezbude", byla najednou schopna své přejídání zvládat. V době, kdy nastoupila léčbu, měla dobře zajištěnou rodinu, kde vždycky bylo jídla dost pro všechny a mohla si kdykoli vzít tolik, kolik chtěla. A využívala toho. Od svatby díky tomu přibrala 32 kilogramů.

Tíha falešné zodpovědnosti

Patty byla nesmírně živá a společenská žena, takový ten typ, který se neustále usmívá a je připraven kdykoli vyjít druhým vstříc. Měla skutečně upřímnou radost, když někoho potěšila. V práci byla u všech velmi oblíbená – vždy byla ochotna naslouchat. Často přinášela do práce své kulinářské výtvory a nikdy nezapomněla na narozeniny svých kolegů. Problém byl v tom, že neměla čas na to, aby udělala radost sama sobě. Proto začala navštěvovat terapii.

Její dětství bylo mimořádným případem boje o přežití. Byla starší ze dvou sester. Její matka byla promiskuitní alkoholička, která své dvě dcery pravidelně opouštěla a nechávala je samotné, aby se o sebe nějak postaraly. Patty si pamatovala řadu případů, kdy byla nucena shánět něco k jídlu. Když nebylo nic doma, musela jít žebrat k sousedům. Někdy je matka na noc naložila do auta a vyvezla je na své tažení po barech. Nechala je zamčené v autě i několik hodin, zatímco ona se opíjela a sháněla milence. Žily v neudržovaném, rozpadajícím se domě, a tak se Patty styděla přivést domů kamarády. Ve škole se cítila vůči ostatním méněcenná. Ještě tragičtější bylo, že Patty za to všechno vinila sebe. Místo, aby se zlobila na svou matku za její opilecké chování, věřila tomu, že si to zaslouží. A tak Patty vyrostla s tíhou zodpovědnosti za všechny kolem sebe. Váhavě si začala stěžovat, že se cítí přepracovaná a že pracuje přesčas víc, než by opravdu chtěla. Nabízela svou pomoc kolegům, kteří na ni postupně převedli část svých vlastních povinností. Patty jim však vycházela ochotně vstříc, neboť toužila po tom, aby ji měli rádi. Její mučednictví vedlo k tomu, že jí nakonec chyběl čas na vlastní rodinu, nemluvě o ní samé. Z práce odcházela pozdě odpoledne, spěšně nakoupila a spěchala domů připravit večeři. Nikdy neměla čas cvičit a přejídala se, protože to byl jediný způsob, jak se uvolnit po celodenním stresu. Není divu, že byla nešťastná se svými 37 kilogramy nadváhy při své 154 centimetrů vysoké postavě.

Jak zpracovat bolest

Při své práci s klienty, kteří byli obětí týrání, zneužití či zanedbání, byla Doreen Virtue nesčetněkrát svědkem procesu vnitřní očisty. Smířit se s tím, že jejich dětství bylo děsivé a plné bolesti bylo pro ně pokaždé obrovskou citovou zátěží, kdy se cítili být zcela pohlceni žalem.

Pokud se rozhodneme pro to, zbavit se svých problémů z minulosti, měli bychom postupovat následujícím způsobem:

• Vzpomeňme si podrobně na to, co jsme prožili. Své vzpomínky se pokusme zapsat, jako bychom svůj příběh někomu vyprávěli.

• Snažme se na své vzpomínky pohlédnout z nadhledu a objektivně. Nejjednodušší způsob je představit si na našem místě jiné dítě, nejlépe naši dceru nebo syna. Představme si, že naše dítě musí zakoušet to, co jsme zakoušeli my.

• Pak si položme otázku: Je dítě zodpovědné za týrání, zneužití či zanedbání, kterého se na něm dopouštějí? Do jaké míry je za to zodpovědný dospělý, který se ho dopouští?

• Jakmile se nám dostane odpovědi z našeho nitra, pozorujme své reakce. Možná pocítíme náhlý příval obrovského vzteku vůči tomuto dotyčnému. Nesnažme se jej potlačit, i kdyby nás vyděsilo, kde se v nás podobné emoce vzaly. Jedná se totiž o vztek, který je proto, že jsme jej po celá ta dlouhá léta potlačovali, hlavním důvodem našeho přejídání, ale i depresivních stavů, jimiž jsme dosud trpěli.

• Využijme této chvíle. Dovolme vzteku, ať jde bez zábran ven – vykřičme se z něj, nebo vymluvme. Zaznamenejme si všechny své pocity. Je potřeba, abychom ze sebe všechno dostali. Mnoho klientů uzavře očistný proud vzteku tím, že začne myslet na své vlastní děti a nechá se unést uvažováním, jestli jsou, nebo byli, také špatnými rodiči. Je však třeba soustředit se výhradně na své vlastní dětství. Nezapomeňme, že když se takto uzdravíme my sami, úleva, kterou nám to přinese, z nás přirozeně udělá i lepší rodiče.

• Obviňováním však nic nevyřešíme, právě naopak. Je nutné pohlížet na ty, kteří se k nám nezodpovědně chovali, jako na osoby nemocné, nikoli špatné. Jinak bychom tyto lidi až do konce života nenáviděli a nenávist by nás stravovala jako jed.

Syndrom Kainova znamení

Patty, o které už byla řeč, přezdíval přítel její matky "Špína" a ona si tuto přezdívku ve svém nitru nesla s sebou až do dospělosti. I když žila s manželem ve vážené čtvrti a finanční situace rodiny byla více než uspokojivá, nemohla se Patty zbavit pocitu, že je "míň" než ostatní. "Jako by do mě všichni viděli," vyprávěla nešťastně. "I když řídím drahé auto a dobře se oblékám, cítím se, jako bych byla žebračka." Cítímeli něco podobného, znamená to, že lpíme na zastaralé představě o sobě samých a falešně se obviňujeme. Nejsme ani poznamenaní, ani nedostačující. Jsme dokonalou a celistvou bytostí, která si zaslouží lásku a úctu. Je stěžejní, abychom neplýtvali drahocenným časem setrváváním ve své minulosti a bolesti, kterou nám způsobila. Nejde však o to na minulost zapomenout, nebo předstírat, že neexistuje, tím by se naše utrpení pouze posílilo. Jde o to jí porozumět. Nejprve intelektuálně tím, že dovolíme, aby se vzpomínky dostaly do našeho vědomí. A poté citově, tím, že pochopíme, že jsme – jako děti – nebyli zodpovědní za chování dospělých, kteří nám způsobili bolest. Pak všechno smažme a začněme od začátku. S vědomím, že jsme jako člověk zcela v pořádku. A běžme ještě dál: pokusme se uvědomit si, jak nás bolest, kterou jsme tak dlouho snášeli, učinila laskavými, soucitnějšími a chápajícími vůči utrpení druhých.

Využijme své bolesti

Důvody k takovému rozhodnutí však často bývají zatíženy nezdravou motivací. Snažíme-li se pomáhat druhým, abychom přehlušili svou vlastní bolest, jedná se o nesprávnou motivaci. To platí i v případě, pokud nás těší pomáhat, neboť se cítíme zodpovědní za štěstí druhých. Jestliže však chceme pomáhat proto, že jsme svou vlastní bolest pochopili a zpracovali, a chceme druhým pomoci s tímtéž, pak je to dobrý důvod. Taková motivace je základním principem filozofického směru zvaného existencializmus. Jeho stoupenci věří, že bolest je nevyhnutelnou součástí lidského života. Podle nich nejlepší způsob, jak se s bolestí vyrovnat, je přiznat si její existenci. Jinými slovy, přiznat si, že se děsíme toho, že život nemá smysl. Pak s tím musíme něco udělat, říkají existencialisté. Neboli, je třeba, abychom si životní smysl sami vytvořili. Doreen Virtue a její klienti dali svému životu smysl tím, že v nich prakticky využili toho, čemu je utrpení naučilo. "Já sama jsem kupříkladu před lety trpěla při bitvě o svěření svých dvou synů do mé péče," vypráví Doreen. "Bolest byla nesnesitelná, zvláště tehdy, když je můj bývalý manžel oba vzal a zmizel s nimi beze stopy, aniž by na sebe zanechal jakýkoli kontakt… Začala jsem se nekontrolovaně přejídat a během doby, kdy boj o děti trval, jsem přibrala patnáct kilogramů. Naštěstí jsem si záhy uvědomila, co se se mnou děje a začala jsem s tím něco dělat. Slíbila jsem si: Až to všechno skončí, napíšu knihu, která druhým pomůže podobnou bolest přežít." Na bolest tedy můžeme pohlížet buď jako na nepřítele nebo jako na učitele. Proces psaní, kdy vznikala tato kniha, byl pro Doreen velkou katarzí – očistným a uzdravujícím procesem. Po jejím zveřejnění obdržela velké množství dopisů od lidí, kteří prožívali totéž a kteří jí děkovali za pomoc.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 10/2011.