Kdysi jsem našel na internetu povzdech neznámého autora nad dětstvím v naší době. Něco jsem tam změnil, něco přidal a vzniklo toto zamyšlení. Všichni kolem třiceti až šedesáti let by vlastně měli být mrtví. Podle dnešních norem, pravidel a zákazů bychom my, děti narozené v 50., 60. a 70. letech vůbec neměly šanci přežít.

Naše dětské postýlky byly malované barvou, která obsahovala olovo. Neměli jsme žádné pro děti bezpečné flaštičky na medicínu. Žádné pojistky na dveře a okna, a když jsme jeli na koloběžce nebo kole, neměli jsme helmy. Neměli jsme ani kočárky s nelogicky použitým terénním designem kol, ale z našich obyčejných kočárků jsme se dívali na maminku, měli jsme s ní oční a ústní kontakt a nestrkala nás před sebou otočené zády k ní a dopředu ke světu, ze kterého malé dítě stejně samo ještě nic nevnímá.

Pili jsme obyčejnou vodu z hadice a ne z láhví

Z kousku dřívka jsme si udělali šaška, krále i žebráka. Jedli jsme chleba s máslem (už jsme se neptali – a co k tomu?), pili limonády s cukrem a nebyli jsme obézní, protože jsme si pořád hráli venku. Klidně jsme se rozdělili o jednu lahev a pili s druhými, aniž by někdo onemocněl, nebo z toho zemřel. Několik hodin jsme se mořili a stavěli trakaře ze starých nepotřebných věcí, jezdili jsme z kopce a až pak jsme přišli na to, že jsme zapomněli na brzdu. Teprve po několika přistáních v pangejtu jsme ji domontovali. V zimě jsme si v kolně připevnili na dvě staré brusle ještě prkýnko a na tom jsme sjížděli kopečky, které jsme si polili vodu, až zledovatěly. Každý měl tuto pýchu jinak vypolstrovanou dobře složenými hadry, aby zadek netlačil, a byl to náš osobní vlastnoručně zhotovený sportovní prostředek. Ráno jsme si šli ven hrát a přišli jsme domů, teprve až se venku rozsvítily lampy – a nikdo se nás nedovolával, žádný mobil po ruce. Vlastnoručně jsme si vyhloubili podzemní bunkry, a to byla pěkná dřina, v rovině terénu na ně položili "kryt" a uvnitř jsme měli své klukovské tajnosti, ti bohatší i baterku. Ti starší se kasali, že tam zatáhnou holky, ale nedařilo se to.

Neměli jsme žádné Playstation, Nintendo eller Xbox, vlastně ani televizní hry, žádných 99 TV kanálů, žádný surround-sound, mobily, počítače, chart - rooms, internet či facebook. Uměli jsme si ale udělat píšťalku nebo prak, obojí muselo dobře fungovat, jinak byla ostuda.

Měli jsme kamarády, byli jsme venku a vyhledali jsme si je!

Spadli jsme ze stromu, řízli se, zlomili si ruku či nohu, vyrazili si zuby, ale nikdo nebyl kvůli těm úrazům žalován a nebyla přijímána sterilní úřední opatření k zamezení a zabezpečení...

Byly to úrazy a nikdo nenesl vinu – jen my! Prali jsme se, měli jsme modřiny, ale naučili jsme se to překousnout. Když byl malér ve škole, odskákali jsme to od rodičů my a ne učitel. Našli jsme si hry s tenisáky a klacky a jedli jsme i trávu, hlavně šťovík. I když nás dospělí varovali, nikdy jsme si nevypíchli oko. Jezdili jsme na kolech, chodili jsme domů k druhým kamarádům, tloukli jsme na dveře, vlezli dovnitř, najedli se tam.

Kdo ve škole zlobil, byl po škole a nebrblal on ani rodiče. Někdo, kdo nebyl ve škole chytrý, propadnul a musel opakovat. Žádná komise si ho nepodávala. Kdo dostal nabančeno, bulil veřejně a nestyděl se za to. Posledních 50 - 60 let bylo explozí nových nápadů a předmětů. Vše je pro děti hotové. Ovci či veverku si mohou podrobně zobrazit a prostudovat na internetu. Anatomii lásky taky. Pak neznají půvab postupného sbližování a samostatného stydlivého objevování tajů svého milostného protějšku. My měli volnost, průšvihy, radosti i odpovědnost. A naučili jsme se chovat se ke všemu a poradit si vždycky.

Dnešní generace vychovává chráněné děti, nejlepší chytráky a zároveň bezradné neurotiky a agresory, počítačové experty a zároveň životní nedochůdčata. Do dětí se investuje jako do kapitálu. Největší síla byla v přirozenosti a improvizaci. Bylo to velké štěstí žít jako dítě.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 09/2011.