Holandský malíř 17. století Jan Vermeer nepracoval jako malíř právě rychle. Za celý svůj život nenamaloval ani 40 obrazů. Snad proto si přivydělával uměleckým obchodem. Byl malířem chladného rozptýleného světla a vybíral si náboženské příběhy. Známý je obraz Kuplířky z drážďanské galerie. Je to údajně jeho nejranější dílo. V jeho obrazech dosáhla delfská malířská škola 17. století svého vrcholu. Co nestačil namalovat skutečný Jan Vermeer, stihl za něho, a v dobré "kvalitě" jeho krajan van Meegeren, geniální malířský padělatel první poloviny 20. století, který začal malovat už v 8 letech.

Pomohla náhoda

Meegeren kopíroval styl barokního mistra Vermeera a prodal jeho obrazy za miliony guldenů. Nebylo lepšího malířského falzifikátora Jana Vermeera, než byl van Meegeren, a jak se shodují znalci, asi ani nebude. Toužil stát se uznávaným malířem a nakonec se zapsal do dějin jako uznávaný geniální falzifikátor. Platil za módního malíře. Odborná kritika mělo pro jeho tvorbu jen slova opovržení. Van Meegeren se rozhodl prokázat svůj talent kuriózním způsobem. A sice padělatelstvím. A když padělatel, tak hned jednoho z těch největších vlámských malířů. Vybral si rodáka, a dokonce rodáka ze stejného města, ve kterém dlouhý čas působil, z holandského Delftu.

Fascinující malířská technika

Šťouralové si vzpomněli na foto hrdého rotterdamského ředite galerie Dirka Hannema před tehdy Vermeero vým obrazem "Kristus a apoštolové v Emauzích", který za solidní sumu "vyfoukl" Hannema před nosem amsterdamskému Rijksmuseu. Amsterodamské muzeum údajně nabízelo za získání obrazu obraz jiného Vermeera. Snad to byl i jeden z důvodů, že obraz skončil v Rotterdamu. Dnešní znalci Meegerenova díla se shodují v tom, že jeho malířská technika je do dnešních dnů uznávána jako fascinující.

Nálezy ve venkovských sídlech

Objevení obrazu "Apoštolů z Emauz" bylo oslavováno jako velkolepé obohacení holandského uměleckého světa. Tak se písemně vyjádřil 83letý znalec a "vermeerovský papež" Abraham Bredius. Právě jemu předložili k posouzení obraz nalezený na venkovském sídle. Překvapivé bylo, že žena vedle Ježíše připomínala, a údajně to byla pravda, slavnou herečku Gretu Garbo.

O tom nikdo nepřemýšlel. Proč také, když Vermeera a Garbo dělilo zhruba 400 let.

Od Vermeera se do povědomí společnosti dostalo asi 37 obrazů. Byl z toho cítit závan, že to vlastně nejsou všechny obrazy, které mistr Vermeer namaloval. Z toho vyplývalo, že část obrazů čeká na svoje objevení. To byla vlastně úplně nová padělatelská idea. Je velké podezření, že si ji vymyslel sám van Meegeren, a když ne, tak ji notně přikrmoval. To byla story, která pasovala do jeho ďábelského plánu. Falzifikátoři obvykle napodobují už existující díla, dělají kopie. Ovšem idea nacházet ztracené pravé obrazy, to byl ve své době, na začátku 20. století naprosto původní trik.

Podle kritiků diletant

Toužil se stát uznávaným malířem. Měl punc solidního krajináře, ale nebyl žádným klasickým malířem, ale malířem módním. Smůla byla v tom, že kritika pro něho nenašla slušné pochvalné slovo. Kritika po pravdě pro něj měla jen slova opovržení. Předhazovala mu, že nerozvíjí svůj talent. Rozhodl se krutým způsobem kritiky potrestat. Vybral si k tomu díla ze 17. století.

Kritikové jeho malířského stylu měli u van Meegerena vrub na pistoli. Považovali jej za diletanta, který jen krade náměty jiných malířů a pak je zpracovává do svých pozměněných obrazů. Prostě podle kritiků obrazy van Meegerena byly obrazy třetí kategorie. Van Meegeren se rozhodl jim vystavět za posměšky účet, který slavné a uznávané kritiky malířského umění zesměšní před celým světem.

Systematická práce

Začal pracovat systematicky. Nejdříve bylo třeba vyrobit legendu o tom, co všechno Vermeer namaloval. Přesvědčit veřejnost, že Vermeer toho namaloval mnohem více a že je třeba se jen poohlédnout po jeho obrazech. A van Meegeren se rozhlížel. To byla legenda historická.

Pak přišla tvrdá práce technická a malířská. Barvy si připravoval sám podle starých receptur. Nejprve bylo třeba zjistit, jak se oceňuje pravost obrazů. Co dělá obraz pravým a jak se zjišťují falza. Začal systematicky. Nejprve si opatřil barvy od barev ze 17. století k nerozeznání. K jejich "namíchání" se hodily dosažitelné umělé hmoty, které mísil s éterickým olejem. Na prvním místě bylo nutno mít jistotu, že na "podvod" v barvách se nepřijde. Po namalování obrazu vše nechal tepelně zpracovat při teplotě kolem 110 stupňů Celsia v kuchyňské troubě. Přitom dbal, aby obraz měl "trhliny" prokazujíc stáří. Ty "vyráběl" napínáním obrazu na válec.

Nebylo to levné

Byla to sice manufaktura, ale hrálo se o miliony guldenů. Za to bylo v Amsterodamu, nebo na francouzské Riviéře pár domů.

Příprava trvala celých 6 let. Byla to důkladná příprava. Studoval Vermeerův styl malby, materiál, barvy, štětce, pojidla. Jako nepřekonatelné se ukazovaly barevné pigmenty, Megeeren nalezl zcela nové metody falzifikátorství. Doslova přivedl malířské falzifikárovství k dokonalosti.

Koupil velmi drahou Lapis lazuli. Pár stovek gramů za dobrých 800 guldenů. V té době, na začátku 20. století velmi pozoruhodný obnos. V podstatě bohatství.

Byl dobrým restaurátorem, malířem i obchodníkem. Koupil obraz, prakticky bezcenný ze 17. století. Pak z obrazu odstranil původní malbu a na původní podklad namaloval obraz ve stylu Jana Vermeera. Sotva pojal myšlenku, dal se do práce.

Přelstil kritiky

Studoval styl Jana Vermeera a hledal náměty té doby. Skončilo to tím, že kritikové prohlašovali jeho falza za původní, a dokonce je obdivovali, jako ta nejkrásnější díla, která Vermeer namaloval.

Falzifikátor si uměl užívat života. Koupil na Kaisergrachtu v Amsterodamu prostorný dům a tam v klidu maloval, aby jej nikdo nerušil, další obrazy. Tak vznikl obraz "Hráči karet" a "Ježíš a cizoložnice". Právě obraz "Ježíš a cizoložnice" se mu stal osudným. Prodal jej v roce 1942 nikomu menšímu než šéfovi německé Luftwaffe, maršálu Göringovi. Cena přiměřená. Údajně za 1,65 milionu guldenů.

Obviněn z kolaborace

Ovšem zjistil jsem, že Göring za obraz zřejmě nezaplatil hotově, ani holandskými guldeny, ale pravděpodobně anglickými librami a nejpravděpodobnější je, že zaplatil malířskou protihodnotou, tedy obrazy nakradenými po evropských muzeích. Jejich hodnota údajně překračovala hodnotu prodávaného obrazu. Šéf německé Luftwaffe "uložil" tehdy obraz Vermeera s jinými uměleckými předměty do štoly v Bad Aussee nedaleko Salcburku. Tam jej po skončení 2. světové války našli spojenci. Když byl nalezen obraz Jana Vermeera, tak se přišlo na to, že mu jej prodal právě van Meegeren. Byl obviněn z kolaborace s Němci. Prodal nepříteli holandskou národní památku.

Kolaborant, nebo falzifikátor?

Teď měl van Meegeren dvě možnosti. Buď bude prohlášen za kolaboranta, a nebo se přizná k padělatelství. Vše mělo svoje důsledky. Kolaborace znamenala několikaletý žalář, padělatelství znamenalo trest menší. Meegeren se rozhodl, že na sebe práskne padělatelství. Vysvětlil, že nešlo o žádnou kolaboraci a že obraz Göringovi prodal, aby jej podvedl. Dostal jen jeden rok vězení.

Nastala komická situace. Musel dokázat, že on je falzifikátorem.Tak mu do vězení přinesli vše, co potřeboval k malování. Za několik týdnů Meegeren zhotovil Vermerův obraz "Ježíš a učenci." Aby doložil svoje padělatelství, tak sdělil, že pod obrazem, který prodal Göringovi byl jiný obraz a popsal jej. A byla to pravda. To mohl vědět jen on sám. Tím dokázal svoje falzifikátorské umění.

Soud se konal na podzim v roce 1946. Proces vyvolal senzaci. Z falzifikátora se stal národní hrdina, a holandská královna mu chtěla dokonce udělit milost. Megereen však na konci roku 1946 ve vězení zemřel.

Žádané padělky

Jeho padělky jsou žádány ještě dnes, a dokonce jsou pořádány výstavy jeho padělků. Van Meegerenovy obrazy se dostaly do galerií. I dnes se jeho padělky prodávají za šestimístné ceny v korunách. Je to ještě horší. V podstatě se neví, zda ve světových galerií nevisí díla van Meegerena, mylně pokládaná za díla Jana Vermeera. Podezřelým jsou údajně Metropolitní muzeum v Americe a berlínská obrazárna. Když Meegerenovy obrazy začaly stoupat v ceně, objevila se jeho falza. Představte si, v podstatě falza falzifikátora. Kauza van Meegeren je velmi přitažlivá story.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 09/2011.