Před dvanácti tisíci lety zachytí Země svou čtvrtou družici, náš dnešní Měsíc. Dojde k nové katastrofě a Země nabude své podoby vzduté mezi obratníky. Severní a jižní moře se převalí ke středu Země a na severu, na obnažených pláních bičovaných větrnými a vodními proudy vyvolanými novým Měsícem, započnou ledová období. Druhá civilizace Atlantů, nižší než předchozí, zmizí během jediné noci, pohlcena vodami ze severu.

Úpadek civilizace obrů

V tomto novém období "vysokého měsíce" dosud žijící obři degenerovali. Všechna bájesloví jsou plná bojů mezi lidmi a obry a mezi obry navzájem. Ti, kdož byli králi a bohy, se vyčerpáni a drceni tíhou nebes stávají příšerami, které je nutné zahnat. Klesnou o to hlouběji, oč výše předtím vystoupili. Jsou to obři z legend. Uranos a Saturnus pohlcují své děti. David zabíjí Goliáše. Aneb jak píše Victor Hugo: "Strašlivé, hrůzně tupé obry zdolané přebystrými trpaslíky…" To je smrt bohů. Hebrejci po vstupu do Zaslíbené země objeví monumentální železné lože zmizelého obřího krále: "A hle, jeho lože bylo ze železa, devět loket zdéli a čtyř loket zšíře." (Deuteronom) Ledová hvězda osvětlující naše noci byla zajata Zemí a začala obíhat kolem ní. Zrodil se náš Měsíc. Už dvanáct tisíc let ho neustále uctíváme v neurčitém kultu, na němž lpí neuvědomělé vzpomínky, a věnujeme mu neklidnou pozornost, jejíž smysl dobře nechápeme. Když na něj pohlížíme, neustále pociťujeme, jako by se v naší paměti hýbalo cosi mohutnějšího, než jsme my sami. Staré čínské kresby zobrazují měsíčního draka ohrožujícího Zemi. Ve čtvrté knize Mojžíšově čteme (13,33): "Také jsme tam viděli syny Enakovy, kteříž pocházejí z obrů, a zdálo se nám, že jsme proti nim jako kobylky. A takoví jsme se jim i zdáli." Kniha Jobova (26,65) připomíná zničení obrů a volá: "Však i mrtvé bytosti jsou pod vodami a dávní obyvatelé Země…"

Naši božští učitelé

Jeden svět byl pohlcen a zmizel. Dávní obyvatelé Země vyhynuli a my začínáme svůj život obyčejných lidí, malých a opuštěných v očekávání proměn, zázraků a budoucích katastrof. V nové noci časů, pod novým satelitem, který k nám přichází z prostorů, kde neustále trvá boj mezi ledem a ohněm. Lidé jako slepci téměř všude napodobují činy vyhynulých civilizací, aniž vědí, proč vztyčují obrovité památníky, opakují ve svém úpadku práce dávných pánů. Jsou to obrovské megality na Malekule, keltské menhiry, sochy na Velikonočním ostrově. Národy, jimž dnes říkáme "primitivní ", jsou snad jen degenerované zbytky zmizelých říší, a aniž chápou, opakují ve zvrhlé podobě činnosti dříve řízené rozumnými státními správami.

Na některých místech, v Egyptě, Číně a mnohem později i v Řecku, vzniknou velké lidské civilizace, jež si však uchovávají vzpomínku na zmizelé Vyšší bytosti, na zasvětitelské obří krále. I po čtyřech tisících letech vlastní kultury Evropané Herodotovy a Platónovy doby nadále tvrdí, že velikost dávných předků spočívala v tom, že se svým uměním a vědám učili přímo od bohů.

Nová apokalypsa

Po mnohočetných úpadcích se na Západě zrodí jiné civilizace. Civilizace lidí odtržených od báječné minulosti, omezujících se v čase i v prostoru, zaměřených na sebe, útěchu v mýtech hledajících vyhnanců z původních zemí, kteří si neuvědomují nesmírnost osudu živoucích věcí spjatého s nekonečným kosmickým děním. Lidská, humanistická židokřesťanská civilizace. Je nepatrná. Pouhý pozůstatek. A přesto má tento zbytek velké duše minulosti neomezené možnosti bolesti a pochopení. A to vytváří zázrak této civilizace. Ale i ona se chýlí ke konci. Blížíme se k jinému věku. Dojde k proměnám. Budoucnost si znovu podá ruku s nejvzdálenější minulostí. Země opět spatří obry. Dojde k jiným potopám, k jiným apokalypsám a budou vládnout jiné rasy. "Zprvu jsme si zachovávali poměrně jasnou vzpomínku na to, co jsme viděli. Pak se vezdejší život pozvedl v závitech kouře, který všechno, kromě několika velkých hlavních linií, rychle zatemnil. Teď se nám to vše vrací na mysl zřetelněji, než kdykoli předtím. A ve vesmíru, v němž se vše obráží ve všem, vyvoláváme mocné vlny," uvádí Hörbiger ve své tezi, která je mocným fermentem nacionálně socialistické magie. Podle Hörbigera se tedy nacházíme ve čtvrtém cyklu. Život na Zemi prošel třemi vrcholy ve třech obdobích nízkých měsíců s náhlými mutacemi a s objevením se obrovitých bytostí. V tisíciletích, kdy nebyl měsíc, přežívaly jen bezvýznamné trpasličí rasy. V obdobích s vysokým měsícem se objevily rasy střední, bezpochyby i naši předkové, obyčejní lidé z počátku třetihor.

Naše vzestupy a pády

Je nutné si ještě uvědomit, že měsíce, než se zřítí, působí v kruhu kolem Země a vytvářejí v částech zeměkoule, jež nejsou pod tímto pásmem, odlišné podmínky. Po několika cyklech tedy Země skýtá velmi rozmanitou podívanou na upadající rasy, plemena na vzestupu, bytosti stojící uprostřed, bytosti degenerované, učedníky budoucna, ohlašovatele příštích mutací a otroky včerejška, trpaslíky dávných nocí a Pány zítřka. V tom všem ještě musíme okem stejně nelítostným, jako je nelítostný zákon hvězd, vyčlenit cesty Slunce. Co se děje na nebesích, určuje, co se děje na Zemi, ale je tu vzájemnost. Jako tajemství a řád vesmíru sídlí i v nejmenším zrnku písku, je i pohyb tisíciletí v jistém smyslu obsažen v krátkém období našeho pobytu na této planetě. Musíme ve své individuální jakož i kolektivní duši opakovat minulé pády a vzestupy a připravovat se na budoucí apokalypsy a povznášení. Víme, že celé dějiny kosmu jsou obsaženy v boji mezi ledem a ohněm a že tento boj se zde dole mocně odráží. Není-li oheň udržován, přichází v rovině lidské, v rovině duchů a srdcí, led. Je důležité si to uvědomit – pro nás jako jednotlivce a také pro celé lidstvo, jež se nachází před věčnou volbou mezi potopou a epopejí. To je podstata hörbigerovsko-nacistické teorie...

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 09/2011.