Turecko je velká země se 77 milióny obyvatel a rozlohou více než desetkrát větší než Česká republika. Její pozoruhodná historie sahá do antických dob a je spojena i s počátky křesťanství. Má historické i přírodní památky, chráněné UNESCEM, které patří k opravdovým divům světa. Kdo se sem vypraví, snad s každým krokem objeví něco zajímavého.

Především však potká přívětivé lidi, prokazující přátelství a ochotu. Navíc také pochopí, že Turecko už dávno není zem, ke které se u nás kdysi připojovala mírně hanlivá charakteristika o "tureckém hospodářství". Spíše naopak najdete vyspělou zem se zajímavou moderní architekturou, na první pohled převládajícím pořádkem a čistotou na ulicích měst i venkova a rozsáhlou výsadbou stromů a lesů na vyprahlých pláních, které po sobě zanechali antičtí stavitelé. Vypravme se společně na jihozápad Anatolie po cestě, kde ještě před naším letopočtem vzkvétala slavná města a rodil se základ evropské kultury.

Cesta nás vede podél pobřeží Středozemního moře z Antalye, známého střediska turecké Riviéry, směrem na západ. Z jedné strany nás provází blankytná modř moře a z druhé strany přitahuje pohledy masiv pohoří Taurus se zasněženými vrcholky více jak dvoutisícových hor. Cestovatel si začne připomínat antické báje. Tady sídlil bůh Poseidon. Přímo nad mořem se zvedá mytická hora Chimera (381m), která kdysi sloužila jako maják. Z jejích prasklin vyvěrá plyn, který se zapaloval jako signální světlo a užíval se také při jarních slavnostech pálení ohňů k poctě bohů. Objevujeme místa, kde se od 6. stol. před n. l. rozkládala Lýkijská říše se známou federací lýkijských měst.

Hrobky připomínající obydlí ve skalách

Nejprve navštívíme starověkou Myru, v Turecku známou také jako Demre. Při vjezdu do města nás vítá středověký hrad, nás však nejprve zajímá, co zbylo z antické historie. Je tu kolosální divadlo v řecko-římském stylu, které pojalo až deset tisíc diváků. Dá se vstoupit branou, která návštěvníka přivede přímo do míst, kde herci předváděli slavné řecké tragédie. Můžeme obdivovat květinové reliéfy vytesané do kamene zřícených sloupů, ale především tváře lidí s otevřenými ústy, které k nám chtějí promlouvat.

Největší atrakcí jsou však kamenné hrobky umístěné do okolních skal. Jako by připomínaly, že pozemský život je jenom předehra před věčným spočinutím. Říká se, že mají podobu starých lykijských domů. Jejich velikost se řídila bohatstvím rodiny majitelů těchto posmrtných sídel. Před vchodem do archeologického areálu lze spatřit samotné kamenné sarkofágy, které bývaly umístěny vysoko na podstavci. To proto, aby sirény, napůl ptáci a napůl lidé, které odnášely duše zemřelých do podsvětí, měly snadnější práci.

V městské části současné Myry se zachovala jedna významná křesťanská památka, je jí kostel sv. Mikuláše z 5. století n. l., světce oblíbeného především křesťanskými dětmi, který jim každoročně přináší dárky. Obyvatelé jsou na biskupa, působícího v jejich městě na přelomu 3. a 4. století n. l., právem hrdi. Cestou ke kostelu můžeme spatřit hned tři jeho sochy. Vždyť jde o patrona rybářů, protože za veliké bouře zázračně zachránil jejich loď a také patrona neprovdaných dívek. Podle legendy právě 6. prosince přinesl měšec zlata za okno chudé rodiny jako věno, aby se mohla provdat jedna ze tří dcer. Svatý Mikuláš se stal navíc patronem celé Rusi a právě Rusové financují rozsáhlé práce na obnově kostela, který se v průběhu staletí následkem několika záplav propadl o tři metry. Znovuobjevená krása románské stavby vynikla díky vykopávkám prováděným v roce 1956. Na stěnách se dochovaly starobylé fresky a na podlaze zbytky mozaik. Je zde i sarkofág, kde byly uloženy světcovy ostatky, než je v roce 1087 odnesli italští kupci do Bari. Nachází se za skleněnou stěnou, snad proto, aby si početní Mikulášovi ctitelé neodnášeli úlomky jako relikvie vyzařující dobrotu a ochranu s sebou domů. Vždyť tento světec je znám také jako přímluvce a útočiště v nouzi.

Lodí po řece k pláži mořských želv

Nastupujeme na menší motorovou loď, abychom se po řece Dalyan, vytékající z jezera Köycegiz, dostali až k jejímu ústí do Středozemního moře. Je to příjemná plavba zpestřovaná rákosovými ostrůvky s výhledy na skalní homole vystupující z vody. Na pobřežních stěnách se náhle objevuje řada skalních hrobek. Podle vyprávění lodivoda jde o jónské královské hrobky z 5. století před n. l., které náležely ke starověkému městu Kaunos. Je třeba pozastavit loď a vychutnat si pohled na ten div. Pro osvěžení těla z delšího sezení na palubě se nabízí šťáva tlačená přímo ze sladkých pomerančů nebo z trochu trpčích granátových jablek. Pro milovníky tvrdšího pití je připravena turecká národní pálenka raki, připravovaná pálením z hroznového vína a anýzu. K tomu je dobré vyzkoušet jako chuťovku praženou cizrnu či lískové oříšky. Míříme na pláž, kam se dá dostat jedině lodí. Kdo má štěstí, může si koupání v moři spojit s plaváním v doprovodu mořské želvy. Jsme totiž na pláži přísně chráněných obřích mořských želv, nazývaných careita-carreta. Dorůstají do délky jednoho metru a váhy sto až sto šedesáti kilogramů. V době, kdy se z vajíček líhnou mláďata, nesmí nedaleký hotel ani v noci svítit. To aby želvičky nezbloudily, když vyhledávají svit měsíce.

Efes – perla antických měst

Blížíme se do oblasti Egejského moře. Silnici lemuje jednokolejná železnice, zvaná "nostalgická cesta". Dá se po ní projet vláčkem s parní lokomotivou. Vybudovali ji Angličané v 19. století, pod vedením Jamese Hooda, aby odvezli domů a uložili v Britském muzeu téměř vše, co zbylo z Artemidina chrámu, jednoho ze sedmi divů antického světa. Trať vede v těsné blízkosti místa, kde stojí dnes už jen jediný sloup největšího řeckého chrámu s nevšední historií, který byl roku 356 př. n. l. vypálen Hérostratem z chorobné touhy po slávě a záhy nato byl Efesany obnoven. Efes byl ve své době druhým největším městem antického světa s 250 tisíci obyvatel. O jeho původu se vedou dohady. Vypráví se, že ho založila 3000 let př. n. l. vojska rychlých žen, amazonek. Pravděpodobnější legenda říká, že město založil kolem roku 1000 př.n.l. syn athénského krále Androklés na základě věštby, získané v Delfách. Celé hodiny, ba i dny se můžete procházet ulicemi i zákoutími ruin města, které bývalo sídlem obchodu, vzdělanosti i kultury. Dodnes nebylo archeology zcela odkryto a dají se očekávat mnohé objevy. Efes býval kdysi přístavním městem, ale v průběhu staletí se díky naplaveninám řeky Malý Menderes posunul směrem do vnitrozemí.

Ze všech staveb, které jsem prošla, uvízlo v mé paměti především několik míst a celková představa kolosálnosti. Je to chrám vestálek, pannen udržujících věčný oheň jako symbol věčného města, dále městské lázně s veřejnými latrínami, neustále pročisťovanými protékající vodou, kam chodili zvlášť muži a zvlášť ženy nejen vykonat tělesnou potřebu, ale především si popovídat a dovědět se poslední městské novinky. Snad nikomu nemůže ujít majestátní dvoupatrová Celsiova knihovna s řadou sloupů a soch. Není těžké si představit, jak se zde scházel k učeným disputacím výkvět města, filozof Herakleitos, básníci Hipponax a Callinos nebo gramatik Zenodotos. Procházím širokou ulicí směřující od bývalého přístavu okolo divadla do středu města. Efes byl také velkým náboženským střediskem, kde byli uctívání nejen antičtí bohové, ale působila zde také jedna z prvních křesťanských obcí. Právě sem byly směrovány známé listy Efesanům, psané svatým Pavlem. Na své pouti světem po Kristově ukřižování zde nějaký čas žila Panna Maria, provázená apoštolem svatým Janem. V ruinách velkolepé baziliky sv. Jana se zachovalo baptisterium, kde byli křtěni první křesťané, kteří "měli jedno srdce a jednu duši".

Pamukkale – mizející div přírody

Naše cesta vede dále na východ do vnitrozemí, cílem je Pamukkale, ojedinělý přírodní výtvor, připomínající svým tvarem a barvou "bavlníkový hrad", jak lze přeložit jeho název z turečtiny. Je to útvar v délce necelých dvou kilometrů a šířce půl kilometru, tvořený travertinovými jezírky. Oxid uhličitý a vápenná voda o teplotě 35°C tu vyvěrají z nitra země a vytvářejí kaskádu jezírek s usazeninami bílého vápence. Od antiky až po dnešek byly v blízkosti lázně, kde se léčily nemoci srdce, nervů a kůže. Je to úžasný pocit, když může člověk vstoupit do takového jezírka, nechat si nohy a třeba i celé tělo nahřívat protékající teplou vodou a přitom se kochat pohledem na okolní krajinu, kde se na obzoru rýsují zasněžené vrcholky hor. Byla jsem tu poprvé před dvaceti lety a znovu jsem se těšila na tu krásu. Leč musím se přiznat ke zklamání. Ta zázračná léčivá voda se ztrácí. Hotely, postavené kdysi přímo na travertinových jezírkách nařídilo UNESCO zbourat, ale situace se příliš nezlepšila. A tak den co den voda sváděná do jednoho toku uměle mění svůj běh a postupně osvěžuje žíznící jezírka. Máme dnes více času k prohlídce okolí, které není nikterak zanedbatelné. Stávalo tu kdysi posvátné město Hierapolis, které založil král Eumenes II. Pyšnilo se pře devším Apolonovou svatyní a obrovskou nekropolí s 1200 hrobkami z různých období. Divadlo, které ohromí návštěvníka svou podobou strmého kotle, je dodnes v letních měsících činné a přitom tu stále pracuje na odkrývání památek skupina italských archeologů. O tom, že mají co dělat, svědčí plán rozlehlého města z 3. století n. l., který je pro orientaci umístěn na vývěsní tabuli.

S pozdním odpolednem vyhledáme odpočinek v nedalekém hotelu Colossae. Jeho vnitřní bazén a sauna jsou hostům volně k dispozici. Termální voda léčí a po masáži se příjemně odpočívá. Navíc objevíme v květinové zahradě i malý vodopád a dvě, nebo tři travertinová jezírka. Však dva mladí Japonci hned využijí příležitosti k vodním radovánkám. I mně tu bylo dobře, ale zároveň jsem pochopila, v čem je problém. Řada hotelů, které vyrostly nedaleko Pamukkale, navrtávají nové horké prameny k levnému vytápění a budují si vlastní soukromá jezírka. Tak strhávají hlavní proud vápenné vody, vytvářející ten nezapomenutelný a pomalu mizející přírodní div světa. Kladu si otázku do budoucna: zvítězí láska k přírodě, či peníze?

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 09/2011.