Máte chronické problémy s nějakou chorobou a nevíte, jak šetrně vrátit organizmu jeho přirozenou rovnováhu? Možná by vám mohl pomoci objev německého lékaře Schüsslera z druhé poloviny 19. století. Jeho biochemická léčba tkáňovými solemi je podobná té homeopatické, proto se jí není třeba příliš obávat.

Bioplazma a její objevitel

Zakladatel biochemického léčitelství Wilhelm Heinrich Schüssler se narodil v roce 1821 v dolnosaském Bad Zwischenahn. Medicínu začal studovat poměrně poz dě, až ve svých jednatřiceti letech. Poté, co prošel univerzitami v Paříži, Berlíně a Giessenu, byl roku 1855 promován na posledně jmenované instituci doktorem medicíny. Poté přesídlil do Prahy a navštěvoval tu homeopatické přednášky, které inspirovaly zbytek jeho lékařské kariéry. Ta ale nebyla zcela bezproblémová, protože nejprve propadl v Německu u zkoušek, které potřeboval k otevření vlastní homeopatické praxe v Oldenburgu. V roce 1861 nicméně vstoupil do německé asociace homeopatických lékařů a kromě léčení pacientů se věnoval i vlastním výzkumům a publikování článků v odborném tisku.

Wilhelm Heinrich Schüssler

Kromě prací otce homeopatického léčení Samuela Hahnemana (Christian Friedrich Samuel Hahnemann byl německý lékař a zakladatel světové homeopatie. Narodil se 10.4.1755 v Míšni v Německu. Zemřel 2.7.1843 ve věku 88 let v Paříži ve Francii.) zaujaly doktora Schüsslera i výzkumy soudobých fyziologů a chemiků, zejména Jacoba Moleschotta (1822 - 1893) a Justa von Liebiga (1803 - 1873), kteří zkoumali chemické složení anorganických složek zpopelněných tkání z nejrůznějších lidských i zvířecích orgánů. Došel k závěru, že soli minerálních látek jsou nezbytné pro správné fungování buněk v tkáních a mnoho lidských obtíží má za příčinu právě nerovnováhy v koncentraci solí na buněčné úrovni. Tuto svou teorii, včetně návrhu jak postupovat při nápravě těchto disbalancí, shrnul roku 1878 ve svém stěžejním díle nazvaném Eine Abgekürzte Therapie (Zkrácená terapie).

Základem Schüsslerovy nové terapie byla látka, kterou nazval bioplazma a která se vyskytuje ve všech buňkách lidského organizmu. I když voda a organické látky tvoří větší část živých buněk, anorganické látky, které jsou v nich taktéž obsaženy, si organizmus nemůže produkovat sám. Vzhledem k tomu, že život živých buněk je poměrně krátký, vytváření nových buněk závisí na přítomnosti minerálních látek. Nedostatek minerálních látek tak brání jeho řádnému fungování. Správné koncentrace dvanácti minerálních solí v bioplazmě různých tkání měly zajišťovat přirozenou rovnováhu a buněčnou obnovu, a tak v případě nějakého onemocnění mělo podle doktora Schüsslera stačit dodat organizmu potřebnou sůl v podobě léků. A protože koncentrace minerálních solí v bioplazmě jsou velmi nízké, léky se vyráběly homeopatickými metodami ředění.

Schüsslerovi následovníci

Přestože Wilhelm Heinrich Schüssler vyšel z prostředí homeopatů, sám se homeopatické praxi věnoval a jeho léčivé soli byly připravovány homeopatickými postupy, svou léčbu za homeopatickou nepokládal. K tomuto označení totiž léčbě založené na dodávání minerálů do nemocného organizmu chybělo splnění dalšího základního požadavku, na němž je hahnemanovská homeopatie založena, a to "že podobné se léčí podobným". Svou nauku proto označoval "biochemie", i když s chemickým oborem, který se později pod stejným názvem vyvinul, má také společného jen velmi málo a neměl by s ním být zaměňován.

Terapie dvanácti tkáňovými solemi zaujala spíše než klasické lékaře právě homeopaty a všechny, kdo ke své léčbě využívají alternativní léčebné postupy. V první polovině 20. století tak léčbu Schüsslerovými solemi zapracoval do systému jiných léčebných postupů přírodní medicíny anglický homeopat, doktor Eli Jones (1850 - 1933), který měl velkou zásluhu na popularizaci této metody. Jako vhodný doplněk dalších léčebných metod ji doporučoval i anglický naturopat, doktor Eric F. W. Powell (1895 - 1991), autor knihy Biochemistry (Biochemie), který ovšem neopomněl připomenout, že při stanovování diagnózy a chybějících tkáňových solí se musí vzít v potaz i duševní rovnováha pacienta. Nerovnováha minerálních solí v pacientově organizmu má totiž často původ v jeho psychickém stavu a po jeho úpravě dojde i automaticky k úpravě hladiny minerálů v buňkách fyzického těla.

Schüsslerovy tkáňové soli doporučuje stále mnoho léčitelů i homeopatů jako vhodný léčebný prostředek. Dvanáct základních solí lze dodnes zakoupit jako samostatné léky, případně i v některých kombinacích. Vzhledem k tomu, že minerální soli ve velmi nízkých homeopatických koncentracích nesplňují základní toxikologickou poučku"veškeré látky jsou jed, záleží pouze na množství a koncentraci", nemusíme se jich bát ani bez lékařského předpisu. Přesto se doporučuje dodržovat veškeré připojené pokyny k jejich dávkování.

Dvanáct tkáňových solí doktora Schüsslera

Minerály v homeopatických potencích jsou výhodné proti jiným způsobům jejich dodávání lidskému organizmu hned z několika důvodů:

Okamžitě se vstřebávají slinami hned na první úrovni trávení. Není nutné odbourávat minerály, které se přidávají pro lepší trávení. To je hlavní výhodou u dětí, starých či těžce nemocných pacientů.

Protože tkáňové soli nemají přísady nebo pojidla a nezatěžují játra ani další části trávicího ústrojí (žaludek, střeva), je jejich užívání poměrně bezpečné. Nevzniká ani riziko průjmů jako při běžném doplňování hořčíku, či zácpy, jako u "normálního" doplňování železa.

Umožňují efektivnější využití minerální látky v těle, ať už ze zdroje potravy nebo jejích doplňků. Tkáňové soli nejsou náhradou za vyváženou stravu nebo potravní doplňky, ale zlepšují jejich vstřebávání a využití.

Svou léčbu tkáňovými solemi založil Wilhelm Heinrich Schüssler na identifikaci dvanácti základních minerálních solí, které jsou nezbytné pro správné fungování jednotlivých orgánů. Dodnes se prodávají pod původními názvy, odvozenými z jejich chemického složení, a často i s původním Schüsslerovým číslováním a zkratkami.

• Calcium fluoratum – je latinský název pro fluorid vápenatý (kazivec). V organizmu se vyskytuje v elastických buňkách, jako například v kožních a pojivových tkáních), ale i v nehtech, kostech a sklovině. Předepisuje se při lámavosti nehtů, na posílení malých krevních cév, při hemoroidech a také jako prostředek na uvolnění při únavě nebo kýle. Doporučuje se užívat v potenci D12, i když původní Schüsslerova potence D3 vykazuje v některých případech lepší výsledky.

• Calcium phosphorica – je latinský název pro fosforečnan vápenatý. Tato látka je součástí všech buněčných membrán a kostí. Je tedy důležitý pro hospodaření organizmu s energií, vývoj kostí a zubů a podporu růstu u dětí. Pomáhá také při vytváření nových krevních buněk. Doporučuje se na cysty a edémy, špatný krevní oběh, u obrny nervů, nad - měrného pocení, chřadnutí či na vyrážky a alergie. Podporuje regeneraci organizmu při rekonvalescenci. Dnes se užívá hlavně v potenci D6, Schüsslerova potence D3 dodává organizmu více vápníku.

• Ferrum phosphoricum – je latinský název pro fosforečnan železitý. Fosforečnan železitý je obsažen v červených krvinkách, ale i ve svalových buňkách, střevech, játrech, slezině a životně důležitých enzymech. Posiluje obranyschopnost organizmu a doporučuje se při zánětech, častých nachlazeních, bolestech v krku, bronchitidě a revmatizmu. Schüssler doporučoval potenci D12, při problémech s krevním oběhem se používá i potence D3.

• Kalium chlorátum – je latinský název pro chlorid draselný. Tato sůl se vyskytuje prakticky ve všech buňkách a spolupůsobí při srážení krve. Napomáhá metabolickým procesům, a tak se doporučuje při městnání. Účinná je také při hematomech a některých zánětech. Hlavními příznaky pro nasazení této soli jsou podle Schüsslera bílošedý povlak na kořeni jazyka, bílošedý hustý hlen a otok žláz. Užívají se potence D3 až D6.

• Kalium phosphoricum – je latinský název pro fosforečnan draselný. Tato minerální sůl se vyskytuje hlavně v mitochondriích krevních, svalových a nervových buněk, jimž slouží jako zdroj energie. Nasazuje se při nespavosti a nervových potížích, ale také na bronchiální astma, průjmy a hnisání. Spolu s chloridem sodným se dopručuje na léčbu pásového oparu. Používá se potence D6.

• Kalium sulphuricum – je latinský název pro síran draselný. Vyskytuje se v kožních buňkách, ale také v buňkách sliznic, jater a sleziny. Při zániku opotřebovaných kožních buněk podporuje růst nových, napomáhá přívodu kyslíku k buňkám a vylučování jedů. Používá se při široké škále chorob, zejména pokud jsou indikovány žlutavé hleny či hnisavé výměšky. Pomáhá při bolestech hlavy, astmatu, revmatické horečce, katarech a špatném trávení. Používá se potence D6.

• Magnesium phosphoricum – je latinský název pro fosforečnan hořečnatý. Tato látka je významnou složkou nervových buněk, včetně mozku a míchy, kostí, zubů, ale i svalových a krevních buněk. Hořčík je nezbytný pro látkovou výměnu a zabraňuje svalovým křečím. Fosforečnan hořečnatý se předepisuje také při vystřelujících bolestech, neuralgii i proti svědění. Schüssler doporučoval potenci D6, pro silnější účinky hořčíku se ovšem někdy používá i potence D3.

• Natrium chlorátum – je latinský název pro chlorid sodný, tedy běžnou kuchyňskou sůl. Sodík je významný pro proudění vody skrz buněčné membrány, a proto nedostatek jeho soli způsobuje nedostatečnou výživu jednotlivých buněk. Koncentrace chloridu sodného reguluje vlhkost v těle. Podává se proto třeba v případech suché kůže, lámavých a štěpivých vlasů, omrzlin a popálenin i obecně při nerovnováze solí v organizmu. Schüsslerovou doporučovanou potencí byla D6.

• Natrium phosphoricum – je latinský název pro fosforečnan sodný. Tato látka obsažená v nervových, svalových a krevních buňkách napomáhá vylučování škodlivých kyselin z organizmu, a tak reguluje jejich úroveň. Podává se zpravidla se síranem sodným, aby povzbudil činnost ledvin či nerovnováhu žluči, a bránil tak vzniku ledvinových a žlučových kamenů. Pomáhá i při častém pálení žáhy či dně. Jako regulátor kyseliny mléčné ve svalech působí proti jejich únavě a bolesti. Používá se potence D6.

• Natrium sulphuricum – je latinský název pro síran sodný, čili tzv. Glauberovu sůl. Tato minerální látka se vyskytuje výhradně v tělesných tekutinách vně buněk, ze kterých odvádí vodu. Reguluje odtok žluči a podporuje přirozené vylučování. Pomáhá při bolestech hlavy, astmatu, jaterních chorobách a onemocněních žlučníku. Spolu s další solí – Natrium phosphoricum – se také používá proti akné. Schüssler ji doporučoval i při depresích a proti projevům klimakteria. Doporučoval potenci D3.

• Silicea – je latinské označení oxidu křemičitého. Je základním stavebním prvkem pojivových tkání, vyskytuje se i ve vlasech a nehtech. Podporuje hnisání. Kyselina křemičitá je lékem proti stárnutí, protože její nedostatek vede k vyčerpání tkání a jejich předčasnému stárnutí a odumírání. Doporučuje se při celkové slabosti, projevech stárnutí organizmu, otravách a výměšcích. Její užívání brání lámavosti nehtů a vypadávání vlasů případně páchnoucímu pocení. Schüssler doporučoval potenci D6, proti stárnutí se ovšem používá i potence D3.

• Calcium sulphuricum – je latinský název pro síran vápenatý. Tato látka obsažená ve vazivových tkáních, krvi i svalových buňkách snadno přijímá vodu a pomalu ji zase uvolňuje. Napomáhá proto čištění krve a udržuje hnis v tekutém stavu. Předepisuje se na chronické revma, hnisavé procesy v těle i na vyrážky, včetně akné. Používá se potence D6.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 09/2011.