Jeden můj známý malíř si na svůj mohutný teréňák nechal přidělat ještě tlusté kovové rámy zepředu i zezadu. Má skoro obrněný vůz. I nadále se ale všeho bojí. V některých zemích jsou takové rámy zakázány, protože mohou nejen chránit, ale i silně ublížit. Co když je řidič obklopený rámy tím agresivnější? Na můj údiv mi malíř odpověděl často slýchanou frází: Já můžu jezdit opatrně, ale co když mne nabourá někdo druhý?

A jsme u toho, o čem chci psát. Odpověď je nasnadě: Nemám-li havárii v karmě (a samozřejmě jezdím-li sám opatrně a ohleduplně), budu mít před druhými neviditelnou ochranu. Vše se děje jen zákonitě, nic nahodile.

A kdy mám či mohu mít třeba tu autohavárii v karmě?

Možností je mnoho. Uveďme si některé z nich a sledujme, jak je karmický zákon vždy logický.

• opakované vědomé riskování nebo naopak totální myšlenková lenivost vůči tomu, co by se mohlo stát (obojí bývá často i v jiných oblastech života), až začne platit ono "tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu…"

• sám pro sebe jezdím sice opatrně, ale agresivně a bezohledně vůči druhým; jednou mne tedy totéž postihne od druhých

• nejsem zodpovědný (ohleduplný apod.) v řadě jiných, nemotoristických oblastí a postojů (doma, v práci…), a tedy se mi nezodpovědnost vrátí nějakou formou, která je nasnadě, třeba na silnici prostřednictvím někoho druhého

• mám v karmě úraz (třeba jsem někomu cizímu kdysi fyzicky ublížil a nelitoval toho) a prozřetelnost volí tuto cestu, abych si uvědomil, co to pro člověka znamená být zraněný, invalidní, ležet v nemocnici atd.

• peníze, za které jsem auto koupil, nebyly nabyté poctivým způsobem

• moje bujará a sebejistá životní nálada už potřebovala nějaké skřípnutí, zastavení se…

• když mne někdo bezohledně předjede jen proto, aby zabrzdil před červenou o půl vteřiny přede mnou, je tento čin jen špičkou ledovce a vypovídá tolik o jeho životním obzoru a charakteru, o kalných hlubinách podvědomí, že bych ho do svého podniku nevzal (kdybych nějaký měl), nedal bych mu dceru za ženu (kdybych nějakou měl) a asi ani ochranné bytosti ho nakonec do svého "podnikání" nevezmou, nechají ho jednou či víckrát, aby si natloukl a poučil se. Sám si podepisuje budoucí ortel. Tak jako každý z nás. To byly jen příklady, příčin může být víc.

Každý máme jinou karmu

U mne bylo najeto tři čtvrtě milionu kilometrů bez škrábnutí, ale říkám to tiše a nevytahuji se tím (ani před sebou), protože dobře vím, kolikrát jsem cosi opomněl a měl namále (například vyjetí k předjíždění, byv už předjížděn, přehlédnutí červené aj.). Tehdy jistě pomohly duchovní bytosti.

Ano, pomohou, pokud nemáme takové neštěstí v karmě (co se mne týče, mám přebohatou karmu jinde, kde vím, že pomoci nemohou). Po takové situaci našeho selhání, a nejen toho na silnici, bychom se měli vnitřně zastavit, rozebrat si své pochybení a vyšším bytostem poděkovat. Neměli bychom zneužívat jejich služeb a zbytečně je zatěžovat. A už vůbec nesmíme paušálně spoléhat, že nás, věřící či tzv. duchovní, tedy ty jaksi lepší, Pán musí ochránit (kolik už bylo těžkých autohavárií, včetně autobusů, například při cestě na poutní místo, do Vatikánu, na ašram apod.).

A jsme u významné duchovní zákonitosti

Víme, že lidstvo kdysi vyvíjelo nejprve duši cítivou; ve starých civilizacích šlo vše hlavně přes cítění. Několik staletí před Kristem mělo za úkol vyvíjet rozumovou stránku duše (vidíme logiku i v zemském životě – řecké a římské právo apod.).

S rozkvětem anglo-sasko-germánské kultury má za úkol žít plně vědomě, zodpovědně, bděle. Přibližně od vynálezu knihtisku, tedy asi od poloviny druhého tisíciletí, vyvíjí duši vědomou. Začal dospělý věk lidstva s plnou odpovědností. Není to náhoda, ale souvislost – v posledních staletích byly objeveny i planety za Saturnem, se kterými stará astrologie nepracovala. Tehdy to nebylo třeba.

Jsou to však také planety takzvané kontrolní, tedy nám mají pomáhat právě v sebepoznání, sebekontrole, sebevládě – to jsou úkoly pro rozvoj duše vědomé. Snad i proto obíhají tyto planety opačným směrem než ty ostatní, klasické. Jejich vliv nás má zastavit ve zbytečnostech, přimět k vědomějšímu konání.

Nastává štěpení lidstva, někteří se tomu vzdalují, jiní se tomu učí

Lidstvo nyní dospělo ke stavu vývoje, kdy máme řídit celý svůj život sami, tedy bez pomoci a ochrany vyšších bytostí. Známe již duchovní zákonitosti, máme rozeznávat dobré a zlé, spásné a zbytečné, hojivé a bořivé, vývoji pomáhající nebo ho brzdící.

Ideální stav bude, až od naší ochrany budou moci duchovní bytosti odstoupit, uvolnit se od ní, od této odvěké dobrovolné úlohy pro lidi, a my ji plně převezmeme. Pak s nimi budeme sdílet svět viditelný i neviditelný vědoměji, už ne jako neposlušné děti.

To je úkol dalších tisíciletí.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 09/2011.