Jsou lidé, kteří věří na náhody, a jsou ti, co prohlašují, že na tomto světě není nic náhodného, ti i ti mívají pro své názory řadu argumentů. Mně se nejvíce líbí věta, která říká, že nejsou náhody, že je logika Boží. My nedokážeme dohlédnout za roh, "Pán cest" vidí za všechny rohy, co je jich ve vesmíru.

A tak to, co se nám může jevit jako nesmyslné, se nám tak jeví jenom proto, že nedohlédneme naším krátkozrakým rozumem a krátkozrakým srdcem tam, kam bychom měli.

Jednou jsem se díval na housenku, která lezla po pilíři Eiffelovy věže a napadlo mne, kolik takzva ných "učenců" je na tom jako tato housenka, putují po něčem obrovském, jenomže nemají o tom poznatky, nemohou to pochopit, smysl stavby, jejího stavitele, její výšku, nemohou pochopit město, ve kterém je věž, na které se ocitli, zemi, ve kterém ono město je, a přesto se chovají, jako kdyby věděli vše, byli si o všem jisti a cítili právo prohlašovat, že to, o čem nic nevědí, neexistuje.

Náhoda?

Když zemřel učený manžel jedné naší staré sousedky, pozvala mne, abych se podíval na zbytky jeho knihovny. Už tam pozvala přede mnou tři antikváře, kteří si odvezli ze skvostné knihovny postupně, co chtěli, a mně řekla ona paní, že co si neodnesu já, ona vyhodí. Procházel jsem dům od půdy do sklepa a uvažoval, jak se asi oni majitelé antikvariátů se stařenkou, která knížkám rozuměla nepatrně, asi vyrovnali.

Nebylo tu celkem nic, po čem bych toužil. Až pak… všiml jsem si ve sklepě vyřazené skříně, kterou zřejmě ostatní přehlédli, a otevřel jsem ji. Byla napěchovaná ezoterickou literaturou, spoustou knih o tajemstvích. Vybral jsem si nějaké knížky a dal je do tašky. A pak… Pak, když už jsem odcházel, jsem zahlédl jednu knihu Lva Nikolajeviče Tolstého, jeho pedagogický spis a zalistoval v něm. Na frontispisu knihy jsem uviděl jméno svého pradědečka, který žil na druhém konci země, před více než sto lety, byla tam jeho adresa a číslo, pod kterým měl onen svazek zařazený ve své knihovně. Náhoda?

Jak se mohla ona kniha ocitnout na druhém konci země? Jak se mohla mezi tolika tisíci knih zatoulat tam, kde jsem ji nalezl já? Proč ona sousedka oslovila mne? A proč jsem na odchodu tuto knihu otevřel? Je zvláštní, že ona kniha se mi právě tehdy velmi hodila k mé práci. Ale bral jsem ji jako pozdrav od "penátů a lárů" rodu, jak by řekli staří Římané, bral jsem ji jako znamení, že vše, co zdánlivě nesmyslně putuje prostorem a časem, má přesně stanovené cesty, podobně jako je mají hvězdy v noci na obloze nad našimi hlavami, mají je přece stanoveny i ve dne, když se zdá, že žádné hvězdy nesvítí, i tehdy po svých drahách putují.

"No odpoledne to tady konečně už odvezu do sběru," mávla k zbytkům velkolepé knihovny ona stará sousedka, která raději dělala výborné zavařeniny, než aby se věnovala četbě.

Včera jsem se probíral ezoterickou literaturou. Secesní svazky mi nic nového nepověděly, bylo to tápání v mlze. V mlze, jakou ani sto let, co uplynulo od jejich vydání, nedokázalo rozptýlit. Radši jsem vzal do ruky onu knihu svého pradědečka. Přišla za mnou. Kolik set miliard nepravděpodobností bylo před ní, když ji pradědeček, dávno před mým narozením kupoval, kolik nepravděpodobností bylo, že se tato kniha dostane ke mně, když tehdy se ještě nenarodila ani moje matka, ani můj otec? Náhoda? Držel jsem tu knihu zamyšleně a uvažoval o tom, jaký mi asi nese vzkaz, jakou výzvu, mi asi nese tahle stará knížka, která putovala po své vyměřené dráze tolik kilometrů do mých rukou. Stačilo tak málo a skončila by mezi odpadky, i se svým poselstvím.

Nejsou naše životy jako knihy, jako tato kniha? Také putují a nesou si svůj smysl, svou "hvězdně" vymezenou cestu. A vynořila se přede mnou věta, vynořila se a svítila: Naplň se vděčností za to, co jsi pochopil dříve, než jsi to ztratil. Nejsou náhody. Je to logika Boží. A v tom je naděje.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 09/2011.