Ve svých přednáškách pronesených v minulém století v Americe se Swami Vivekananda zaměřoval především na vnitřní život člověka a na nutnost nořit se do vlastního vědomí, máme-li pokračovat na své cestě k Bohu. Je tu však přece jen jeden podnět přicházející zvenčí, který pokládá za velmi důležitý, ne-li dokonce nepostradatelný. Je to postava gurua – učitele.

Učitel a žák

Stejně tak bývá podceňována i připravenost žáka. Mnozí zájemci se domnívají, že mají na svého učitele právo, protože jejich touha po pokroku na duchovní cestě je velmi palčivá a silná. Třeba odešel z jejich života někdo velmi milovaný, nebo je potkalo jiné neštěstí a oni nenalézají žádnou útěchu ve světě pěti smyslů. Bolest probudí jejich vnitřní hlad po čemsi vyšším a oni se ohlížejí kolem, čeho by se chytili. Stává se však, že tato jejich potřeba po několika dnech či týdnech opadne a oni jsou zase tam, kde byli dříve. Nebo zase naleznou cosi, co je dočasně pozvedne a osvítí. Chtějí však své nově přejaté vědomosti (od učitele) používat pro vylepšení své momentální situace, a když se to nepodaří, jsou zklamaní a odpadnou. Své zklamání pak obrátí proti tomu, koho ještě před nedávnem vynášeli do nebe. Často se také stává, že malé semínko, které v sobě objevili, je zaneseno prachem všedních dnů a bliká stále slaběji, až zdánlivě zhasne docela. To ovšem neznamená, že se ztratilo. Plamének doutná a jednou, třeba až v příštím životě se plně rozhoří. Můžeme v této souvislosti vzpomenout na biblické podobenství z Nového zákona. Rozsévač zasel mnoho semen, jejichž osud je zcela rozdílný. Semena zasetá do půdy suché a vyprahlé zahynou, právě tak jako ta, co padla na skálu. Jenom semínka zasazená do kypré půdy, jimž se dostává i potřebné vláhy, vyrostou ve zdravou rostlinu.

Mnohé překážky se kladou do cesty procesu vyzrávání semene, a to jak na straně žáka, tak i učitele. Bylo již řečeno, že mnohý "rádoby guru" by chtěl dávat to, co sám nemá. Jako žebrák, který by druhému sliboval miliony. Jsou i jiní dostatečně kritičtí, kteří cítí svou nepatrnost, avšak soudí, že mohou vyrůst právě předáváním moudrosti druhým. Existuje trefný příměr, že trpaslík na ramenou obra vidí dále než obr sám. To je sice pravda, ale pozor, jiné moudré úsloví nám říká, že vede-li slepý slepého, padnou do jámy oba.

Jak poznat pravého učitele

Na tuto otázku odpovídá Vivekananda takto: "Abychom viděli slunce, k tomu nepotřebujeme zažehnout svíci". Duše poznává instinktivně, že našla pravdu a "pravda stojí na svých vlastních důkazech". Není třeba dalšího svědectví, "proniká do samé podstaty naší bytosti a celý vesmír nám potvrdí, že toto je pravda". To ovšem platí jen o těch nejvyšších učitelích a my můžeme dostat pomoc i od těch nižších. Určité podmínky však splněny být musí pro případ, že by naše intuice náhodou selhala. První podmínka, jakou guru musí splňovat, je čistota. Samozřejmě především čistota mravní, ale také duchovní. Bible nás v Kázání na hoře učí, že "blažení jsou ti, kteří mají čisté srdce, neboť oni Boha viděti budou". "Jediná tato věta by mohla spasit svět," soudí Vivekananda. Nemůžeme spatřit Boha, zahlédnout to, co je za vším vnímaným pěti smysly, neníli naše duše ryzí a čistá. Učitel musí proto vyzařovat svou duchovní schopnost čistého vidění. "Učitel musí být pravdivý", čímž je samozřejmě míněna ona pravdivá Skutečnost za věcmi. Guru by měl umět touto svou schopností žáka "nakazit". Učitel by měl také znát tajemství ukrytá ve svatých knihách. Zde je především míněno Písmo a Védy. Lidé se tyto knihy někdy pokoušejí číst, jako by četli beletrii. Mnozí se nechají unést silou slov, avšak při tom ztrácejí ducha. Jiní zase hledají ve svatých knihách šifry nebo šarády a dělají tak z Písma hlavolam. Kombinují počáteční Písmena a soudí, že tajemství skrytá ve svatých knihách jsou zašifrována tím nejnesrozumitelnějším a nejzáhadnějším způsobem. Je až s podivem, kolik lidí se dnes zabývá biblickými příběhy Starého i Nového zákona bez sebemenší snahy o pochopení jejich duchovního významu. Tak byl například probuzen velký zájem o osobu Ježíše Krista, ale co je to, oč se lidé nejvíce zajímají? Jaký byl jeho vztah k tomu či onomu apoštolovi, kde se vlastně narodil a kdo byl jeho biologickým otcem. Badatelé a vědci hledají odpověď na tyto otázky, aniž by se sebeméně zajímali o to, co přinesl Ježíš světu, a v čem vlastně tkvěla "dobrá zvěst" evangelií.

Vivekananda volí opět trefné podobenství o pošetilcích, kteří přišli do mangového sadu a místo toho, aby požívali lahodné plody, dají se do počítání listí. Radí, abychom nechali vědce, ať si zkoumají barvu květů, ať měří délku větviček a počítají plody. My si však musíme uvědomovat, že pro nás je to vše bezcenné, a nesmíme se nechat zdržovat od účelu, proč jsme do zahrady přišli. Rozumí se, proč jsme vlastně přišli na tento svět. Naše cesty jsou různé, a tak se nedivme, když "mezi počítači listí silného duchovního člověka nenajdeme".

Účel zde nesvětí prostředky

Další podmínka ke splnění poslání učitele je, aby to byl člověk bezúhonný, prostý všeho hříchu. V jiných oborech není přednášený předmět tak úzce vázán na osobu učitele. Tak třeba výborný chemik může být i člověk, který je třeba doma tyranem. Je ostatně známo, že někteří vynikající vynálezci a vědátoři vedli zcela nemorální rodinný život. U duchovního učitele je tomu zcela jinak. Je to ostatně důkaz, že intelektuální schopnosti jdou jen zřídka ruku v ruce s duševním vývojem. "V duchovních vědách je zcela nemožné, aby se v duši, jež je nečistá, rozzářilo nějaké duchovní světlo. Duchovní pravda je čistota."

Jiným předpokladem dobrého učitele je, aby měl správnou motivaci. Rozhodně to nesmí být touha po slávě nebo snaha po získávání nových žáků. Musí učit z pouhé lásky k žákům. Prostředkem mezi učitelem a žákem musí být láska – spoj mezi otevřeným srdcem dávajícího a otevřeným srdcem přijímajícího. Musí tu být úcta, důvěra, pokora, a to vše jsou tváře opravdové lásky. "Bez tohoto cítění se duchovnost nezrodí". Někdy by si ji žák rád koupil, ale nejde to. Platidlem tu nejsou peníze.

Jak vypadá Bůh

Učitelů, kteří splňují všechny uvedené předpoklady, není na světě mnoho, ale podle Vivekanandy jsou to právě oni, "kdo udržuje svět v chodu". Vůbec nejvýše pak stojí Svatati, "Kristové světa". "Jsou nejvýsostnější, duchovnost mohou přenášet dotykem, přáním, jež dokonce i z nejříznějšího a nejzvrhlejšího člověka v jediné vteřině učiní světce." Vzpomeňme na lotra ukřižovaného vedle Ježíše, kterému Ježíš slibuje, že ještě téhož dne se sejdou v ráji. Skrze ně lze uzřít samého Boha, "Boha projeveného v Synovi". Jinak Boha ani vidět nemůžeme a každá naše představa bude pouhou karikaturou. Tady se budeme shodovat s racionalisty v tom, že báchorky o Bohu v podobě vousatého, na obláčku sedícího starce jsou výmyslem, avšak rozcházíme se s nimi v tom, že uctíváme Boho-člověka, jakým je v křesťanství Kristus. "Připoutejte se ke Kristu co nejtěsněji a nikdy se od Něho nevzdalujte," radí Vivekananda. Naše hluboká úcta patří Boho-člověku, jako byl Ježíš nebo Buddha. "Pokud se setkáte s někým, kdo horlí proti uctívání takového Boha, nechť vám vysvětlí, co rozumí sám pod "vševědoucností" nebo "všemohoucností." Náboženství znamená uskutečnění – realizaci. Samozřejmě je značný rozdíl mezi výkladem, byť sebevýstižnějším, a realizací. "To, co vnímáte v duši je uskutečnění. Je možno vykládat o Bohu a jeho všudypřítomnosti a myslet přitom na nebe nebo na moře. Každý z nás jde k moři, aby byl naplněn vodou podle tvaru nádoby. Jsou lidé, kteří připouštějí jakéhosi Boha v podobě přírody, ale odmítají uctívat Boha v člověku."

Podle Vivekanandy je takový člověk "lehkomyslný mluvka" a jeho učení "je pro nabubřelé myslitele, je to intelektuální nesmysl". Hinduistický světec Krišna říká: "Kdykoli ctnost upadá, nemravnost se vzmáhá, přicházím lidstvu na pomoc. Blázni, nevědouce, že já, všemohoucí a všudypřítomný Bůh vesmíru, jsem na sebe vzal tuto lidskou podobu, vysmívají se mi a myslí si, že tomu tak nemůže být. Jejich mysl je zastřena démonickou nevědomostí, takže Boha jako Pána vesmíru spatřit nemohou." Takové pilíře lidstva (Ježíš, Buddha, Krišna) je třeba uctívat při bohoslužbě a klanět se jejich památce. "Když o nich rozmýšlíme, mohou se projevit v našich duších a způsobit, že se stáváme jim podobni. Celá naše povaha se může změnit a připodobňovat se jejich, božské." Měli bychom správně oceňovat božskou moc, jíž jsou nadlidé nadáni. Jejich síla a moc nespočívá v tom, že umějí chodit po vodě nebo procházet zdí. Zázraky, které činí, se dějí jaksi mimochodem. Důležitý je duchovní dotek, jímž dokážou proměnit celého člověka. Bude se mu pravděpodobně podobat i vhled, jakého se dostane člověku při klinické smrti. Ti, kdo se vrátí, bývají také vnitřně proměněni.

Ne každý guru může být tak vysoko, ale může svou laťku stavět na úroveň těch nejvyšších. Guru by rozhodně neměl být mnohomluvný. Takový učitel by žáka spíše pomýlil, stejně jako ho může zmást příliš velké množství informací. Ty mohou rozvinout intelekt žáka, avšak duchovní pomoc a podpora přichází také jen zřídka z mnohomluvných knih. Stejně tak se nutno vyvarovat léčitelů, z nichž neprýští moc čistého srdce, obdivuhodná moc ducha. Právě ta člověka osvobozuje, dává mu vládu nad celou přírodou, snímá z něj otroctví a zjevuje mu Boha.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 08/2011.