Komunikaci s dušemi z očistce je možné zahrnout do oblasti zjevení, u nichž musí mít vizionář dar vnímat nadpřirozeno – schopnost, která se v určitém okamžiku života u něho uvolní a pak působí celoživotně. U tohoto typu komunikace rovněž závisí na duchovní úrovni vizionáře a zejména na jeho snaze duchovně růst. Nejde ani tak o získávání konkrétních duchovních vědomostí, ale spíše o růst pokory, lásky, obětavosti a dalších pozitivních vlastností.

Zkouška charakteru

Z následujícího příběhu je zřejmé, jak Bůh i v těchto věcech dopouští určité lidské nedostatky buď jako zkoušku, nebo upozornění. Šlo o správce jednoho ženského kláštera, který zahynul při dopravní nehodě. Sestry z kláštera se na něj ptaly Marie Simmaové (vizionářky, o níž byla již několikrát zmínka v předchozích dílech). Odpověděla jim, že je zachráněn. Později se podívala na lístek, na který si v noci poznačila odpovědi. Tam však bylo napsáno, že ještě nemůže být vysvobozen. Mezitím už v místě, kde se klášter nacházel, pronikly na veřejnost první zvěsti o tom, že je správce spasen, a způsobily značný rozruch, neboť tento muž neměl právě dobrou pověst. Marie se ptala jedné duše z očistce, co způsobilo tento omyl. Dostala následující odpověď: "I ty jsi na tom zčásti vinna, protože jsi moc spěchala. Ale byl za tím i zlý duch. K něčemu to však bylo také dobré. Lidé si musí uvědomit, že v vtěchto věcech je třeba mlčet. Kvůli tomu to Bůh dopustil. Pro tebe to bylo pokoření a i to má svůj význam. Teď se nedozvíš, jak dlouho nedostaneš odpověď. Bude to záležet na tázajících se, dovedou-li mlčet, nebo ne. Je záslužnější převzít patronát za určitou duši v očistci, ochotu vysvobodit duši, která má určité jméno, a přinášet za ni oběti."

V zajetí temných sil

Podobně přicházel zlý duch k Marii častěji, aby ji zastrašoval a odvedl od díla smíření. Někdy přišel jako anděl světla, jindy v podobě faráře, který býval jejím zpovědníkem, potom v podobě známého kanovníka a nakonec jako představená sester Božského Srdce v Hallu. Farář a matka přestavená ji chtěli přemluvit, aby zrušila slib oddanosti Panně Marii. Právě podle toho poznala, že jde o temné síly, a odehnala je modlitbou. Zvláště zle se jí vedlo ve Svatém týdnu roku 1954. Matka Boží jí oznámila, že tyto dny jí přinesou velké oběti a zkoušky a že je musí nést sama. Marie Simmaová si o tom tehdy poznamenala: "Od 10. do 17. dubna mě ďábel měl úplně ve své moci. Myslela jsem, že jsem spíš v pekle než na Zemi. Ďábel mi to zdůvodňoval tím, že jsem se často nehodně zpovídala a nehodně přijímala. Že jsem se jednou dopustila těžkého hříchu a lehkomyslně jsem si toho nevšímala. Řekla jsem mu, že o tom nic nevím. Odpověděl, že mé svědomí už je tak ukolébané, že vlastně již patřím jenom jemu. Zjevení duší z očistce jsou prý pouhé klamy. Žádná z nich nemůže být vysvobozena a je čas, abych to konečně pochopila… Mezitím dělal zlý duch hrozný rámus, jako by celý dům měl spadnout a shořet na prach. Najednou vyšlehl ve světnici oheň, jako by pod postelí něco vybuchlo. Jedna z duší mě utěšovala, že satan má na mne sice velký vztek, ale může mi udělat pouze to, co Bůh dopustí, neboť jsem pod zvláštní ochranou Matky Boží a té on se bojí jak ostrého meče. Varovala mě, abych ve svém zmatku a úzkosti nezrušila slib oddanosti Panně Marii, porušila bych tak spojení s dušemi v očistci." Jedné noci počátkem prosince pocítila Marie silné bolesti popálením, které ustaly až nad ránem. Čas od času zaslechla pekelný hřmot a přicházely na ni velké úzkosti. Cítila se velmi opuštěná a zoufale se modlila, aby se nestala ďáblovou kořistí. Ráno o půl páté bolesti i hrozný strach náhle ustaly.

Falešný farář

Jednoho rána, když se v kostele měly sloužit bohoslužby za zesnulé, vypravila se Marie ke svatému přijímání. Náhle vběhl do kostela farář celý udýchaný, ve spěchu ani nepoklekl, přišel za ní a rozhodně jí oznámil: "Dnes nesmíte jít ke svatému přijímání!" Poté rychle, opět aniž by poklekl, vyběhl ven. Marie to nemohla pochopit. Začala se modlit růženec. Krátce nato vstoupil do kostela znovu její zpovědník. Myslela, že hned odejde, když nesmí ke svatému přijímání a nikdo jiný zde není. On šel však zcela klidně do sakristie. Zeptala se ho: "Proč nesmím dnes ke stolu Páně?" Udiveně se na ni podíval. "Vy jste mi přece řekl, že dnes nesmím přijímat," vysvětlovala Marie a popsala, co se stalo. Farář odvětil: "Nedejte se mást, dnes jsem ještě v kostele nebyl. To byl zlý duch, jenom klidně běžte ke svatému přijímání!"

Každý potřebuje modlitbu

Protože o osudu zemřelých panují často mylné názory, uveďme si závěrem ještě několik důležitých informací. Je potřeba, abychom se modlili za zemřelého i v případě, když podle našeho mínění žil zbožným životem (s výjimkou mučedníků, kteří dali za Krista svůj život, a dětí, jež umřely ihned po křtu a jsou tedy prosty veškerých hříchů). Často se již přihodilo, že zemřelí, kteří dle úsudku současníků vedli bohabojný život, se po letech zjevili a prosili o pomoc. Sv. Ludvík Bertrand, dominikán, jenž byl v 16. století apoštolem Ameriky a měl prorockého ducha, tvrdil, že jeho otec, notář ve Valencii, pobýval v očistci osm let, ačkoli byl velmi zbožný, a sv. Ludvík se mnoho modlil za jeho spásu. Blahoslavená Kateřina Emmerichová dokonce praví: "Vidím místa, kde se očišťovali ti, kdo byli později blahořečeni, avšak svatosti při své smrti ještě nedosáhli." Domnívá-li se tedy někdo, že obyčejný smrtelník nepotřebuje pomoc modliteb jen proto, že byl dobrý a poctivý, velice se mýlí.

Bůh miluje a odpouští

Také ten, kdo vedl špatný život, může dosáhnout milosti lítosti v hodině smrti a tím být zachráněn pro nějaký dobrý skutek, který vykonal, nebo na něčí přímluvu. V podobenství o dělnících na vinici naznačuje Kristus, že si mnozí zaslouží milost až na sklonku života (Mt 20, 9). U žádného umírajícího nenastane smrt okamžitě. V přírodě není náhlých přechodů. Vše se tu děje pomalu, a proto i člověk umírá pozvolna, jak ostatně dokazují i moderní lékařské studie. I když umírající již přestal dýchat, neplyne z toho, že duše už opustila tělo. Není pak zcela vyloučeno, že je umírajícímu v poslední chvilce dopřáno spatřit ve světle celý svůj život od nejútlejšího věku. Je možné, že v tomto okamžiku nahlédne umírající i do věčnosti.

Milost v poslední chvíli

V Římě byl kdysi odsouzen k smrti jistý zlosyn. Zbožný kněz navštívil nešťastníka v žaláři a velmi se namáhal, aby jej pohnul k lítosti a svaté zpovědi. Všechno poučování a prosby však byly marné, dotyčný se neobrátil. Konečně ho kněz doprovodil k popravišti, padl mu k nohám a prosil ho ještě jednou, aby neodcházel na věčnost nesmířen s Bohem. Zlosyn mu odpověděl kletbou. Nad tou zatvrzelostí se kněz tak rozhněval, že po popravě zvolal ke shromážděnému lidu: "Tak umírá zatracenec!" Po mnoha letech měl být tento kněz, jenž vedl svatý život, blahořečen. Církev zkoumala velmi pečlivě celý jeho život a nenalezla v něm ani jednu chybu. Tu se však přihlásili svědkové, kteří se pamatovali na onen výrok při popravě. – Kněz i přes svůj bohabojný život blahořečen nebyl, a to jen proto, že tehdy pochyboval o milosrdenství Božím a zatvrzelého hříšníka v poslední chvíli zatratil. Církev rozhodla, že nikdo nemůže vědět, zdali muž v okamžiku smrti nedosáhl od Boha odpuštění.

Odevzdejme se vůli Boží

Člověk, který je v hodině své smrti zcela odevzdán do vůle Boží, koná hrdinský skutek, rovný smrti mučedníka. Svatý Alfons tvrdí: "Kdo zemře odevzdán do vůle Boží, zanechává pozůstalým jistotu, že je v nebi." Tento smírný a oddaný postoj je zároveň nejlepším prostředkem, jak se vyhnout očistnému procesu. Proto papež Pius X. dne 9. 3. 1904 dává věřícím plnomocné odpustky pro hodinu smrti, jestliže alespoň jednou ve svém životě v kterýkoli den po platně vykonané zpovědi a svatém přijímání se pomodlí tuto modlitbu: "Můj Bože, již nyní přijímám z Tvé ruky každý způsob smrti se všemi bolestmi a úzkostmi s úplnou odevzdaností a ochotou."

Svátost pomazání nemocných

Svátost pomazání nemocných (dříve též poslední pomazání) má obzvláštní Božskou sílu pro tělo i duši. Tento akt odstraňuje překážky, kladené vstupu duše na věčnost. Míní se tím především tresty za hříchy, které se tímto odpouštějí, a to v té míře, s jakou lítostí a zbožností se tato svátost přijímá. Světci tvrdí, že svátost pomazání nemocných propůjčuje duši člověka stejnou nevinnost jako křest svatý. Pomazání nemocných má však i další blahodárný účinek; pomáhá totiž zvláštním způsobem k opětovnému uzdravení, je to jakýsi Božský lék pro tělo i duši. Je proto pošetilostí, domnívá-li se někdo, že se tímto aktem uspíší smrt. Tato svátost byla zřízena proto, aby pomohla nemocným na těle i na duchu. Každý nemocný zpravidla po přijetí pomazání cítí velké ulehčení a velmi často nastane nápadné zlepšení tělesného zdraví.

Lidé bohužel vědí velmi málo o této svátosti a k jejímu mylnému výkladu přispívá i onen nešťastný název poslední pomazání, jenž pochází z 12. století. Této svátosti se není třeba bát. Všechen strach má svůj původ především v naší nevědomosti: kdybychom znali nesmírnou sílu skrytou v tomto aktu, pak bychom v případě nemoci po ničem jiném ani netoužili…

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 08/2011.