Huashan - posvátná hora čínských taoistů
Taoizmus se zrodil před více než čtyřmi a půl tisíci lety. Přesto je to stále živé učení plné legend, mýtů i alchymie. Projevuje se v mnoha stránkách života dnešních Číňanů, i když se k němu otevřeně hlásí jen třicet milionů lidí z celkového počtu 1 miliardy 300 miliónů obyvatel. Podle taoistických představ náleží horám posvátná úcta. Mocní bohové hor zaujímají jedno z nejvyšších míst v taoistickém panteonu. Mezi pět nejposvátnějších patří hora Huashan, která leží v centrální části Číny, poblíž starobylého města Si-anu, kde končila kdysi hedvábná stezka.
Pětka je magické taoistické číslo. Tomu odpovídá pět vrcholů Huashan: východní, západní, severní, jižní a střední, které dosahují nadmořské výšky více než dvou tisíc metrů. Vyrůstají jako kamenné svícny ze zeleného polštáře rýžových polí, protkané modří životodárných potůčků stékajících z okolních strání. Na samých vrcholcích i po svazích hory jsou rozesety taoistické kláštery, svatyně i poustevny. Obývají je mniši a mnišky, kteří své životy zasvětili hledání Cesty uprostřed nádherné přírody, obklopeni majestátem hor.
Každoročně sem přichází mnoho poutníků
Až donedávna si musel každý z nich pobyt na Huashan vykoupit namáhavým šesti až devítihodinovým výstupem částečně po žebřících a řetězy jištěných chodnících i schodištích. Ne nadarmo se začalo ve světě říkat tomuto posvátnému místu čínská Meteora podle slavných skalních klášterů v Řecku. Dnes však vede na střední vrchol lanovka. Poutnické stezky jsou stále opuštěnější, za to posvátné vrcholy jsou plné čínských turistů, kteří dávají přednost lanovce. Jednoho podzimního dne bylo dopřáno také mně stát na úpatí posvátné Huashan. Spolu s několika českými i čínskými přáteli volím výstup po nejkratší cestě, či spíše schodišti, nazývané "nová poutnická cesta", která kopíruje dráhu lanovky. Vždyť fyzická námaha patří ke ctnostem pravých poutníků. Potom, co jsme v potu tváře napočítali a zdolali jeden tisíc sedm set čtyřicet schodů, je náhle cesta zavalena sesuvem. Strmá stěna pod námi i nad námi je děsivá, a tak se raději pokorně dáváme na sestup. Ještě že je tu lanovka.
Návštěva svatyně
Vydávám se za dvěma mniškami s vyholenými hlavami v charakteristickém šedivém oděvu s podkasanými kalhotami. Na nohách mají plstě né boty se špičkami směřujícími vzhůru – to aby při chůzi nezraňovaly zemi. Stěží hledáme slova porozumění, i když oči vyprávějí o radosti ze setkání. Sepjaté ruce a úklony nám slouží místo pozdravů. Našim cílem je nejbližší vrchol a jeho svatyně. Je docela prostá, bez zbytečných ozdob a zlata, známého z buddhistických klášterů. Tak trochu splývá s šedí okolních skal. Zato všude vlají červené fáborky poutníků. Červená barva totiž přináší štěstí. Na mnoha místech jsou navěšena posvátná znamení tykve, symboly pro přenášení vše očisťující vody. Manželské páry tu nakupují a světí zámky, na které nechávají vyrýt svá jména. Zámek pak uzamknou na jeden z ochranných řetězů, kterých je všude plno, a klíč odhodí. Tím je jejich svazek upevněn. Až přijdou příště, budou hledat svůj zámek a zkoumat sílu vzájemného vztahu.
Opouštím svatyni plnou ruchu. Mé oči sledují úchvatnou přírodní scenérii a v mysli roste touha po klidném usebrání. Co vidím vůkol, je jako obraz ideální harmonické krajiny, zavěšený na stěně. Vyhlédnu si osamělý balvan stranou cesty a usedám se zkříženýma nohama. Odpradávna používají lidé Východu meditace jako prostředku dosažení harmonie se světem i s vesmírem. I já se o to chci pokusit alespoň na krátký čas. Jak snadno zde člověk pochopí, že taoistická zásada klidu a pohody, pramenící z přizpůsobení se, vede k úspěšnému vývoji. Tao je něco jako cesta přirozeného vývoje. Každý má jednat tak, aby negativně neovlivnil přirozený chod věcí. Kladu si otázku, jak dalece jsem od opravdové harmonie vzdálena? A co moji přátelé, celé lidstvo?
Člověk tu rychle zapomene na čas
A já jsem jen moderní turista, který měří čas na hodiny, ne dny, jak to bývalo za starých časů posvátných poutí. Mé kroky povede dolů "stará poutnická cesta", protkaná zdánlivě nekonečným množstvím schodů. Patří k ní i nosiči, kteří zdolávají nebeské výšiny se zátěží vody, jídla, zámků a briket na svých ramenech, i když druhá strana hory nabízí rychlý dopravní prostředek. Hlásí se tvrdá realita, která praví, že Číňanů je mnoho a každý musí nějak pracovat. Vůně kadidla a vonných horských bylin z kouřící kadidelnice láká zvědavce do malého kláštera o osmi mniších, který se náhle vynoří při cestě. Usměvavý mnich s tváří dítěte mne pozve přímo k oltáři. Na jeho pokyn vybírám vonnou tyčinku, zapálím ji od věčného světla a postavím do obětní nádoby s pískem. Potom pokleknu na klekátko, sepnu ruce a jak se zde sluší, skláním hlavu až k zemi na znamení úcty a pokory. Každou ze tří poklon horám, dokonalému řádu vesmíru – pro mne pak dobrotivému Stvořiteli veškerenstva – provází mnich úderem do velikého gongu. Je to jako hlasité křesťanské "Amen".
Představa o lidském těle
Taoistická představa o lidském těle jako zmenšeném modelu vesmíru se stala základním principem čínské medicíny i umění akupresury a akupunktury. Podle tao istů totiž jedině zdravé lidské tělo může dosáhnout výsostných duchovních stavů. Zapisujeme se do pamětní knihy jako vzácní poutníci z české země, která tu není neznámá. Na rozloučenou je každý obdarován. Při dalším putování Čínou teď budu nosit zavěšen na krku "voňavý kámen štěstí" se znakem hory Huashan. Je to památka na mnicha, který v samotě hor strávil už čtrnáct let. Jeho tvář nese pečeť veliké dobroty, klidu a vyrovnanosti. Doma pak mezi vzácné svazky v mé knihovně přibude malá knížka, psaná písmem připomínajícím krásné kaligrafické obrázky. Kdo vnikne do hloubky jejích tajů, poznal Cestu. A ještě zbývá dodat, že na svaté hoře Huashan jsem zdolala během jednoho dne cestou nahoru a dolů neuvěřitelných šest tisíc schodů. Dobře vím, že to byly schody námahy a poznání.
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 08/2011.