Karma nás baví (1)
-
Vytvořenopondělí 23. srpen 2021 14:18
-
AutorBohumila Truhlářová
-
Oblíbené1262 Karma nás baví (1) /lektori-setkani/item/1262-karma-nas-bavi-1.htmlKlikněte pro přidání
-
Témata
Když začnu vyprávět o minulých životech, vždycky to vzbudí zájem. Toužíme se dozvědět, co jsme žili v minulosti a s kým, jací jsme byli. A jestli něco z toho, co dávno minulo, můžeme spatřit i teď: sami na sobě uvidět důkaz toho, že na Zemi nejsme poprvé a tím pádem pravděpodobně ani ne naposledy. Karma – posloupnost životů, v nichž jsme se něčemu přišli naučit, mnohé nám nešlo, ale je i hodně věcí, které jsme skvěle zvládli – nás baví.
Ke mně se nápovědy o minulých životech začaly dostávat skrze knížky. Jack London v knize Tulák po hvězdách vypravuje, jak při mučení, když ho stáhli do svěrací kazajky, ztrácel vědomí – a nořil se do minulých životů. Zvláště příběh, kdy ho zastřelili jako malé dítě indiáni, když na povozech s rodiči projížděli jejich územím, se mě hluboce dotkl. Jako bych něco podobného už v minulosti zažila i já. Hltala jsem slovo za slovem a docházelo mi, že by na tom všem mohlo něco být. Pak přišla Moodyho kniha Život před životem. A do mé studnice poznání se přidala další kapka. Vše vyvrcholilo na kurzu Zlaté mysli, kde jsme se mimo jiného učili i zklidnit: zavřít oči, zhluboka dýchat, poslouchat informace přicházející ze srdce. Lektorka pustila tichou hudbu, vyprávěla nám třeba o odpuštění a chvíli jsme měli pro sebe – v takto tichém stavu jsme se napojovali na své nitro. A právě od lektorky jsem se dozvěděla o minulých životech a zprvu mě to překvapilo jako každého, kdo žije v této destinaci. Protože informace, které nám předávali rodiče, učitelé i církevní hodnostáři, byly jiné: o minulých životech se nikde nemluvilo. Církev z bible zmínky o karmě, o světě příčin a následků, o následnosti životů na svém sněmu vyškrtala – a vnutila nám názor, že nic takového neexistuje. Ani komunisti s žádným moudřejším pohledem na život nepřišli. Pasovali se na kastu, která poručí větru dešti, pohne vším, čím si usmyslí – chovali se nesmyslně jako každá diktatura. A teď jsme tady my. Nikdo nás za názory neupaluje ani neposílá na desetiletí do kriminálů, můžeme v podstatě, co chceme. Otevřel se nám celý svět. A genialita našeho žití může vyplouvat na povrch.
Minulými životy to u mě začalo
Při jedné z meditací o mezilidských vztazích mě náhle srdce přeneslo jinam. Uviděla jsem desku, kámen zdobený ornamenty. A došlo mi, že je to hrobka. Byla malá, patřila dítěti. Najednou jsem věděla, že tam kdysi pochovali mě! Byl to můj hrob! Ještě víc, nežli toto zjištění, mě překvapilo, že se mě to vůbec nedotklo. Bylo to tak normální zjištění, jako když víte, že večer ulehnete ke spánku do postele a ráno se zase vzbudíte. Vůbec z toho nešel strach. Docházelo mi, že žít opakovaně – a tedy i zemřít – je úplně normální.
Začala jsem přemýšlet o tom, co asi se mnou v minulosti bylo; kde všude jsem mohla žít a jak jsem se asi chovala. Nic konkrétního mě nenapadalo, ale připouštěla jsem, že minulé životy by mohly být normální součástí lidského žití. A aby to nebylo tak jednoduché, přišlo přezkoušení, nakolik to, o čem si přemýšlím, umím začlenit do praxe. Z kurzu Zlaté mysli jsem postupně všechny informace odložila stranou, nepoužívala jsem cílené představy, kterými bych si do života mohla přitáhnout peníze či jiné výhody. Jakékoliv egoistické počínání mi začalo být cizí. Co jsem si však ponechala a vytrvale v tom pokračuji, to je noření se do svého srdce a opakované odpouštění všem kolem i sobě. Začala jsem si uvědomovat sebe jako součást okolního dění, kdy se nemusím bát ani se ničeho domáhat, ale potřebuji si zjemňovat svoje vlastnosti, abych za něco stála a nebyla jen tvrdohlavým tupým otrokem či agresorem. Něco se dařilo, něco méně – a já jsem v práci na sobě stále pokračovala. Dozvěděla jsem se, že je jakési Povídání s panem Konfrštem (www.povidanisjanem. cz) a začala jsem tam chodit. I on vyprávěl o posloupnosti žití, o současnosti, která má své příčiny v tom, jak jsme se chovali včera, před týdnem, ale třeba i před několika sty lety. Všechno do sebe kouzelně zapadalo. Uvědomovala jsem si, že není čeho se bát, že život má smysl a nic mezi lidmi se neděje náhodně. A smrt, že je vlastně normální součástí lidského žití. Teorie o minulých životech srší logikou a uvádí nás v přesvědčení, že by to tak skutečně mohlo být.
Teorii zvládáme v podstatě všichni
Ale proč minulé životy své i lidí kolem běžně neznáme? Protože na tom nejsme tak, abychom teorii spojili i s praxí. Nedodali jsme svému žití potřebný díl pozitivní energie, nevydali jsme ze sebe dost pozitivních názorů, postojů, myšlenek, vět i činů – málo jsme odpouštěli sobě i druhým, kritizujeme, pomlouváme, jsme uzavřeni v negativních postojích – a v tom to je.
Jakoukoliv pozitivní energií, kterou ze sebe vydáváme (pokorou, odpouštěním, přijetím i toho, čemu nerozumíme, co nejlepšími rozhodnutími a smysluplnými činy), kolem sebe vytváříme duchovní ochranu. A právě ta nám umožní strávit věci, pod kterými se ostatní hroutí.
Když ke mně přišla zkouška, zda mohu proniknout hlouběji do poznání faktů o minulých životech, nebyla moje duchovní ochrana dokonalá. A tak to zabolelo až na dřeň a několik dní jsem se z toho vzpamatovávala. Dnes je mi jasné, kdo minulé životy zná. Je to ten, kdo se pod poznáním nezhroutí, koho nesrazí na kolena. Žijeme v geniálním světě a informace dostane ten, kdo si jimi neublíží. Kdo dosud s odpouštěním, přijímáním, vědomým zlepšováním svých vlastností nezačal, kdo dosud dobré věci do svého života neuvedl dostatečně, nedozví se o minulých životech nic proto, že by mu tyto informace nepomohly. Měly by totiž opačný účinek – zaměstnaly by jeho mysl a výsledkem by nebyl pokrok, ale stagnace. Informace z minulých životů se začneme dozvídat tehdy, když splníme dvě kritéria: neublížíme jimi sobě a ani jimi neublížíme druhým lidem. Minulé životy nejsou senzace. Podíváte-li se na dějiny minulé, všechny ty války a hrůzy ve světě (a samozřejmě i projevy lásky), to nebyli nějací "oni", to jsme byli my! A teď jsme na tom tak, že nemáme metr, abychom změřili míru lásky či zavinění minulá, a tak naše úvahy o nás samých jsou veskrze mylná. Vidíme "hraboše" majetku a moci neštítící se žádné podlosti, kteří se přeceňují a mylně se domnívají, že žádná karma neexistuje, a tudíž mohou všechno. Na kurzech a dalších svých akcích vidím zase opak: lidi, kteří byli v minulosti duchovně na výši a pomáhali i ostatním a přišli sem teď zvládnout "vrcholové body" vesmírného zákona (viz kniha Vesmírné zákony v praxi) – třeba dojít až k postoji "Žiji v Bohu. Jsem." A nevědí o své kráse, nezačali s odpouštěním natolik, aby uviděli, kdo jsou a kudy teď mají jít dál. Stagnace "hrabošů" i ostatních bohužel existuje.
A o jaké přezkoušení ohledně možnosti vstupovat do minulých životů u mě šlo?
Stalo se to během jednoho mého zklidnění. Seděla jsem při tiché hudbě v tureckém sedu se zavřenýma očima, zabývala se odpuštěním a najednou jsem v sobě uslyšela věty: "Chceš znát datum svého úmrtí i úmrtí tvých dětí, partnera, příbuzných, známých i tvých spolupracovnic? U některých lidí se můžeš dozvědět třeba i to, na co zemřou." Co byste v takové chvíli dělali? Já jsem vyskočila, jako když do mě píchne, tak mě to vyděsilo. A nahlas jsem zavolala: "Ne, to tedy nechci!" Byla jsem hrůzou bez sebe. Jak bych se s tou informací vyrovnala? Syn v té době jezdil na motorce a kdybych se např. dozvěděla datum jeho smrti, věděla bych, že určitý den havaruje a nepřežije to, jak bych se k tomu postavila? To bych mu propíchla kola na motorce, či ho zamkla doma, aby ten den nikam neodjížděl? Nebo bych vše nechala bez jediného slůvka vysvětlení proběhnout? Ale co kdyby se v ten den skutečně zabil? Jak bych s tou vinou žila? Bylo to na zbláznění. Jak ubíhala hodina za hodinou a mně se pořád myšlenky honily hlavou, došlo mi, že nejlépe ze všeho bych unesla svou smrt. Kdybych měla umřít za rok či za měsíc, s tím bych se smířit uměla. Ale nepokusit se zabránit smrti lidí kolem, to byla vina, kterou jsem si ani neuměla představit. Po třech dnech marného přemýšlení, co s tím udělám, to bylo stále stejné. Jen mi došlo, že mi tyto informace nikdo nevnucuje. Že ke mně přišla pouhá nabídka, byla jsem otázána, zda to chci poznat. A jestli nic nového poznat nechci, tak se to ani nedozvím. No jo, ale co když tím, že vytrvale říkám: "Ne, ne, ne," jsem si zavřela přísun k jakýmkoliv dalším informacím? To by tak mohlo být. A to jsem nechtěla. A tak jsem to po třech dnech riskla. Uklidnila jsem se, zavřela jsem si oči a sama sobě jsem řekla: "Tak já to chci poznat."
A co se stalo?
Nebojte se, nic se nepřihodilo, naopak. Vesmír byl neskonale milostivý. Žádná data úmrtí mých nejbližších nepřišla, všechno to byla zkouška. Místo obávaných informací jsem se dozvěděla úplně něco jiného. Uslyšela jsem tato slova: "Představ si jakoukoliv svoji vlastnost nebo svůj projev, kterému nerozumíš, a můžeš se dozvědět, jakou to má příčinu minulou. Poznáš svůj minulý život, který se právě k tomu váže. Dojde ti, kdy to či ono začalo a proč jsi teď taková." Byla jsem pozvána k prvnímu vhledu do svých minulých životů… A tak jsem se ptala no to, či ono a začaly přicházet jasné odpovědi doplněné obrazovou projekcí – jako když sedíte v kině a sledujete úryvky z různých filmů. Bylo to nesmírně osvobozující. To, co mi celý život sedělo v zátylku jako zátěž, se začalo uvolňovat. Docházelo mi, proč uvažuji a cítím se "divně". Čemu jsem celý život nerozuměla, to mělo najednou jasnou příčinu. Ptala jsem se přibližně na dvanáct rozdílných věcí a do tolika minulých životů jsem byla přizvána. Například jsem pokládala tyto otázky: Proč jsem někdy taková nemastná neslaná, jako bych nevěděla, čeho se chytnout, a vše mi připadá jako marnost nad marnost? Uviděla jsem se jako hradní paní, celá v bílém, na hlavě vysoký bílý čepec – a chodila jsem po dokola ve věži. Muži byli v jejich mnohaleté svaté válce a já jsem byla "čekatelka"; den za dnem, rok za rokem se nic nedělo a já jsem rezignovala v tomto trpném údělu.
Naopak už od dětství na sobě pozoruji, že jsem občas užvaněná, jak mě popíchne, děje-li se někde nějaké bezpráví, a vrhám se do pomoci druhým. Uviděla jsem scénu z minulého života, kdy jsem se účastnila stávky. Byla jsem mužem, stála na sudu před ostatními dělníky a ohnivě jsem řečnila. Až do chvíle, kdy mě jeden z odpůrců stávky zastřelil, a já jsem mrtvá padla na zem. Dále mi vytanulo na mysl, proč jsem se celý život tolik bála o otce, děsila jsem se toho, že by mohl zemřít. Uviděla jsem se s ním v životě, kdy jsem byla ještě dítě a on mužem, možná taky mým otcem – a byla jsem svědkem jeho tragického skonu. Před mýma dětskýma očima ho zachytil a usmrtil zemědělský stroj. Jedna nevysvětlitelná záležitost se tlačila na druhou. "Proč mám nedobrý pocit z velkých vodních ploch, proč se bojím žraloků?" ptala jsem se dál. Uviděla jsem se na lodi, která se potápěla. Paluba byla nahnutá a jeden námořník za druhým, když už se nemohli udržet, sklouzávali do vody přímo do chřtánu žraloků. Nebylo úniku. Já jsem byla nejmladší ze všech, ještě nedospělý mladíček mezi ostřílenými mořskými vlky, kteří věděli, že moře je jejich domovem a jednou se stane i jejich hrobem. Ata chvíle právě nastala. Všichni se hlasitě modlili a zpívali náboženské písně. Já jsem byla šílená z toho, co mě čeká. A protože jsem situaci ani trochu nepřijala, přinesla jsem si do tohoto života fóbii z velkých vodních ploch a žraloků.
A můj současný strach z hadů, kde ten se vzal?
I ten má příčinu v minulosti. Byla jsem malá holčička a náš ranč sousedil s druhým rančem, v němž bydlela rodina, kterou naši vůbec nesnášeli. Nevraživost byla cítit na každém kroku. Až do doby, kdy mě smrtelně uštkl jedovatý had a soused mě přinesl rodičům v náručí. Najednou bylo všechno jinak, na nesmyslné hádky nebyl čas. Položili mě do postele. Matka měla sklopenou hlavu, abych neviděla, jak pláče. Aby mi nedošlo, že mi není pomoci. Všichni stáli svorně kolem mne a já jsem jim říkala, že stejně, jako jsem teď spojila hádající se rodiny, budu jednou ukazovat nesmyslnost hádek a možnost lásky i ostatním. Nikdo mě nebral vážně, mysleli si, že blouzním.
Vidíte, takové je to s našimi minulými životy. Máme jich za sebou spousty a všechny aspekty právě probíhajícího žití jdou skrze ně logicky vysvětlit. Jsou v nich okamžiky, kdy jsme si neuměli podržet vědomí o své nezničitelné duchovní podstatě a propadli jsme panice, když se přiblížil okamžik smrti a my jsme ho neuměli odvrátit. Naopak se v nich objevuje i nápověda o našem současném životním poslání. A jestlipak by bylo možné, že jsem jako umírající malá holčička hovořila o životě tomto? Vždyť já ve svých knihách nic jiného nedělám, nežli nabízím odložení nesvárů a hádek. Ale nedoporučuji čekat na neštěstí osobní či našich nejbližších, které nás k jinému pohledu na věc postrčí. Začít s něčím nesrovnatelně příjemnějším i smysluplnějším je dobré hned teď. Nápovědy o zlepšení mezilidských vztahů, o upevnění zdraví i o cestě ke svému životnímu poslání jsou tu pro nás pro všechny.
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 08/2011.