Andělé strážní touží po svých pozemských přátelích – rozhovor se spisovatelem Martinem Petiškou
-
Vytvořenoúterý 31. srpen 2021 17:40
-
AutorZdeňka Jeníčková
-
Oblíbené1256 Andělé strážní touží po svých pozemských přátelích – rozhovor se spisovatelem Martinem Petiškou /lektori-setkani/item/1256-andlee-strazni-touzi-po-svych-pozemskych-pratelich-rozhovor-se-spisovatelem-martinem-petiskou.htmlKlikněte pro přidání
-
Témata
Jsou stále s námi. Rok po roce, den po dni, hodinu za hodinou. V každém momentu našeho života jsou nám nablízku. Ačkoli je mnohdy nevidíme, neslyšíme jejich hlas, necítíme jejich láskyplnou přítomnost. Neopouštějí nás dokonce ani tehdy, pokud v jejich existenci nevěříme. Když se naše duše raduje, radují se spolu s ní. Je-li smutná, sdílejí s ní její tiché slzy... Berou nás něžně do náruče s naším prvním nadechnutím a v téže náruči nás odnášejí vzhůru ke hvězdám, když nastane náš čas. Jsou křehkým ztělesněním světla, pokory a nesmrtelné lásky, jež pokládají ke kolébkám našich srdcí jako nejcennější z darů. Naši andělé strážní... O tom, jaké zázraky dokážou vnést do života těm, kdo jsou ochotni naslouchat, jsme si povídali se spisovatelem a vydavatelem Martinem Petiškou.
Máte svého anděla strážného?
Ano, jistě a velice moudrého. Věnoval jsem mu v tiráži i jeden svůj román nazvaný "Prorok" a věnoval jej s omluvou, že mu nemám co lepšího nabídnout…
Malé děti bývají velmi vnímavé k bytostem zrozeným v prostředí jemnohmotných světů. Váže se k vašemu dětství v tomto směru nějaká "tajuplná vzpomínka" či zkušenost?
Před každým Štědrým dnem v dětství jsem slýchal – asi tak do svých čtyř let – kroky andělů z pokoje, kde potom byl stromeček. To tam andělé chodili s dárky od Ježíška.
Křesťanská víra vnímá anděly strážné jako průvodce, ochránce a pastýře, kteří jsou zde, aby vedli člověka na jeho cestě k dobrému životu. Zejména prostí a zbožní lidé měli vždy tyto bytosti v nesmírné úctě. Časem se však tato víra vytratila. Kam a proč?
Myslím, že se moderní doba s příliš velkou reklamou stará o to, aby lidem opatřovala jejich strážné ďábly, a snaží se namluvit duším, že andělé už nejsou "in". Ti, kdo jim to uvěří a podají ruku strážnému ďáblu, brzy zjistí, jak velice se mýlili.
Během svého života jste mluvil s celou řadou lidí, kteří se již někdy setkali se svým andělem strážným. Co to bylo za lidi? Měli spolu něco společného? Byli například všichni věřící? A jak tento zážitek ovlivnil jejich pohled na svět? Můžete uvést nějaký příběh z vaší andělské pentalogie?
Andělé naštěstí nejsou úředníci. Nejsou kádrováci. Nezkoumají, kdo je věřící a kdo v ně nevěří, podobně jako slunce si neshání informace o tom, na koho by mělo svítit a na koho by si mělo spíše posvítit. Nenařizují. Upozorňují. Když člověk umí naslouchat srdcem, vždy zaslechne odpověď. Stačí poslouchat srdcem a uslyšíme anděly. Rodiče řeknou dítěti, že nemá sahat na rozpálenou plotnu. Pokud na ni přesto sáhne, je to projev jeho svobody. Má svobodu a s ní má i bolest. Jistě je dobré mít svobodu. Ale je dobré uvážit, co svobodou nazýváme, a k čemu ji kdo chce mít. V mé pětici knih z andělské pentalogie hovořím o tom, že je možné mít svobodu bez bolesti. Naopak, svoboda by měla od bolesti vést. Svoboda je odpovědností. Ne výsadou. Jak píši v Knize radosti: "Kdo nechce být ve tmě, musí svítit".
Mohou nám naši strážní andělé pomáhat, i když je o to výslovně nepožádáme?
Samozřejmě. Člověk má tutéž nádhernou možnost, jakou mají andělé: může pomoci i tomu, kdo si o to nepřišel říct. Kdo tone, také nemusí ve vlnách života na nás volat: "Haló, promiňte, že Vás obtěžuji a oslovuji, i když jsem Vám nebyl představen, dostal jsem se, jak vidíte, do nemilé situace a mohu vás ujistit, že bych Vám byl z celé duše vděčen, kdybyste" ŽBLUŇK. Anděl i člověk mohou tonoucímu podat ruku, i když zaslechnou jeho mlčení.
Jakým způsobem mohou andělé strážní "korigovat" naši životní pouť v okamžiku, kdy se ocitáme na scestí? Citliví lidé například vnímají různé signály a "nápovědy".
Bohužel, čím je člověk inteligentnější, tím více důvodů, proč by neměl jednat rozumně, si dokáže vymyslet. Ovšem andělé mají úžasnou zbraň – lásku. Nabízejí váhy lásky. Kdo si navykne převažovat svá rozhodnutí na vahách lásky, váží je na těch nejpřesnějších, neomylných vahách. Na tyto váhy nás andělé v důležitých chvílích upozorňují i tím, že míváme o některých svých rozhodnutích pochyby, dokud je nepřevážíme na andělských vahách. Dědeček mého přítele říkával: "Když se rozmýšlíš, nemáš." Onehdy jsem tuhle větu citoval člověku v nesnázích a až jsem se divil, jak byl za ni vděčný. Změnila mu život. K lepšímu. To by se přítelův, dávno mrtvý dědeček asi zaradoval.
Vaše andělské příběhy jsou plné podobných zážitků. Jsou lidé ochotní otevřeně mluvit o svých zkušenostech? Čím se vám daří získávat jejich důvěru?
Často o tom uvažuji. Myslím si, že za to mohou mé vousy. Kardinál Špidlík mi řekl, že mám vousy jako prorok, Tomáš Baťa řekl, že mám "bohatýrské fúsa", pro Květu Fialovou jsou to nejhezčí vousy ve střední Evropě. Existuje zřejmě archetyp vousatých lidí jako těch, kdo jsou důvěryhodní, stejně jako je důvěryhodný Krakonoš. Lidé se nesvěřují mně, spíš mým vousům. Proto si je nechci holit.
Jeden z vašich povídkových souborů jste pojmenoval Andělské vteřiny. Co si lze představit pod tímto pojmem?
Žijeme ve velmi zmateném světě. A zmatek kolem nás jako by navíc ještě točil vypínačem a vypínal světlo, abychom se ocitli v ještě větší bezradnosti. Někdy stačí slovo, vzpomínka, setkání a přehodí nám životní výhybku, náš čas se rozjede ze stmívání do svítání. Takovým chvílím, kdy se spouští paprsek do temné bezradnosti, říkám andělské vteřiny. V jedné básni jsem napsal: "Tma, to je světlo, kterému nikdo nepomohl." Andělské vteřiny se připojují k obyčejným vteřinám, aby člověka zachraňovaly, dávaly lidskému putování vyšší smysl. Aby dokazovaly, že život není, jak o tom uvažoval jeden vědec, choroba hmoty… Aby dokázaly, že život je naopak zdravím hmoty.
Myslíte si, že všichni lidé mají svého anděla strážného? Tedy i zarytí materialisté, pro něž je tato představa zcela absurdní? A je nějaká šance, aby i oni prožili v životě své "andělské vteřiny"?
Myslím si, že je tolik andělů strážných, jako je lidí. Dokonce, jak jsem kdysi soudíval, i kočky mohou mít své anděly strážné, náš dobrodružný kocour se mi zdál být toho důkazem. Nepochybuji o tom, že i ateisté mají své anděly strážné. A své andělské vteřiny. Pouze se snaží přeslechnout tikot andělských hodin. A tak se o andělských vteřinách ani nedozvědí. Známý mi vyprávěl, že jeho otci – hluboce věřícímu marxistovi – měli amputovat nohu. Známý se rozhodl otci pomoci a dovezl ho k věhlasnému léčiteli, i když se jeho otec jenom výsměšně mračil. Léčitel mu nohu zachránil. Zázračně. Proti vědeckým jistotám. A známý říkal: "Věříš, že byl táta tak naštvanej, že by byl radši, kdyby mu tu nohu uřízli?" Andělské hodiny stále tikají, ale zaslechnout je mohou pouze ti, kdo si před jejich hudbou nezacpávají uši.
Jak můžeme komunikovat se svými anděly strážnými? Prostřednictvím snů, meditace či modlitby? Můžeme jim třeba napsat i dopis?
Jak rád bych byl honorárním konzulem ráje, abych Vás nezklamal a mohl na Váš dotaz odpovědět. Takhle pouze říkám: "Nevím." Kdybych nějakou z těch možností vyloučil, připadal bych si směšný. V knize "Andělské cesty k nesmrtelnosti", kterou chystá Karmelitánské nakladatelství na září, mám příměr o housence, která leze po Eiffelově věži, po jejím pilíři. Co ta housenka zná? Co zná o věži? O Paříži ? O Francii? A přece, kdo ví, jak se domýšlivě domnívá, že ví všechno. Housenka by mohla říkat svému konci smrt a bát se ho. A zatím se mění na motýla, i když to netuší. Jsou věci, o kterých je nejmoudřejší mlčet. Ne se posmívat. Člověk se často posmívá tak dlouho, až zjistí, že byl sám směšný. Připouštím tedy, že s anděly lze komunikovat těmito i jinými způsoby. A nejlépe láskou. Kdo miluje, má přímé spojení s anděly.
Zlobí se na nás andělé strážní za naše chyby, jichž se vědomě dopouštíme? Jsou z nich smutní?
Jeden přítel říká, že svatí i andělé jsou jeho kamarádi. Myslím, že náš opravdový kamarád je smutný, když se nám něco nedaří, jinak by přece nebyl kamarád. A co teprve andělský kamarád? A jestli se zlobí? Když se na nás zlobí opravdový přítel, pak se na nás zlobí jenom, aby nám tím nějak pomohl. Ale to spojení "andělská zlost" by se dalo přeložit jako "nesmírná životodárná laskavost", některá slova, předpokládám, mají v andělštině jiný význam. Andělé dokáží procítit naši bolest dříve než my, ještě dříve, než nastane. My nevidíme ani za roh, andělé vidí za všechny rohy. A proto se nás snaží zbavit smutku. A když jsme u smutku. Řadu věcí jsem v životě nemohl udělat, i když by byly velmi "výhodné". Nemohl jsem je udělat proto, že by kvůli nim někdo, koho jsem měl rád, byl smutný. Myslím, že tohle je andělská filozofie.
Můžeme oslovit i anděle strážné našich blízkých, na kterých nám záleží? Například, když oni sami této možnosti z nějakého důvodu odmítají využít?
Jistě. Ale myslím, že stejně vědí, že je chceme oslovit. Kdosi řekl, že Bůh nepotřebuje, aby se on k němu modlil, jenomže on potřebuje, aby se modlil k Bohu. Tím, že člověk oslovuje, si lépe pojmenovává vlastní život. Své místo, svou cestu. A když oslovíme anděla, oslovili jsme v jistém smyslu i svou vlastní duši, oslovili ji novou zkušeností, novým poznáním.
Proč si myslíte, že jsou tu s námi strážní andělé? Jaké je jejich skutečné poslání?
V knize o Kájovi Maříkovi je hezký obraz: malý chlapeček odchází z domova po jedné neshodě a rodiče ho nechají jít. Když si má touto zkušeností projít, ať si jí tedy projde. Kája jde z hájovny temným lesem, jde úzkostně a opouští svůj domov. Je sám? On si to myslí. Tatínek hajný ho sleduje, jde za ním, ukrytý před synem, a dává pozor, aby se jeho milovanému chlapci nic nestalo. Hlídá ho, střeží, je připravený v okamžiku nebezpečí zasáhnout. Tenhle obraz se mi jeví jako možný výklad archetypu vyhnání z ráje. Byli jsme kvůli chtivosti po ovoci poznání nuceni opustit ráj, jenže nepochybuji, že náš "tatínek," neuvěřitelně mocnější než ten Kájův, nás nepřestane sledovat a čekat, že se nakonec rozeběhneme zpátky domů a budeme bohatší o nové poznání.
Myslíte si, že andělé strážní se s námi radují i pláčí? Mají schopnost prožívat i tyto ryze lidské city a emoce?
Mohu si jenom myslet a myslím si, že ano. Nepochybuji o tom, že nás milují a každý, kdo někoho miluje, jako by s ním sdílel polovinu radosti i polovinu slz. Pomáhá je nést.
Jak poznáme, že nápad či náhlá inspirace, jež nám problesknou myslí, pocházejí od našich andělů strážných?
Kdybych byl již onen zmíněný honorární konzul ráje, odpověděl bych s naprostou určitostí. Takhle bych řekl, že některá poznání můžeme nalézt jenom podle jejich prosvítání, pouze za pomoci své intuice.
Jak vy osobně vnímáte přítomnost andělů strážných ve svém životě? Jste rád v jejich blízkosti?
Jak by ne. Když jsem jednou hovořil o posmrtném životě s Raymondem Moodym, dotkli jsme se podobné problematiky. Osobně si myslím, že ti, kdo nás milovali a zemřeli – například moje čelákovická babička umírala s mým jménem na rtech – nás neopouští, ani když zemřeli. Jak znám babičku, tak nějaká smrt by pro ni přece nebyla důvodem, aby mne opustila. Stejně tak, jako by to jistě nebyl důvod pro mého otce. Nebo pro zmíněného pana kardinála, aby mi nepředal nějakou pomáhající myšlenku, jako mi je tolikrát předával v Římě i jinde. Někdy jako bych cítil až fyzickou přítomnost mrtvých, jako bych cítil, že slovo "mrtvý" je užíváno jenom proto, že mateřština není vybavena pro vyšší druh poznání. Gentlemana neomlouvá nic, ani jeho smrt. Copak by jeho smrt mohla být důvodem, aby někomu odmítl pomoc? Jedna má známá hraběnka říkala, že určitou záležitost předá na starost svému známému knězi. Když jsem řekl, že onen kněz je přece mrtvý, odpověděla: "No právě, je mrtvý, nemá co dělat. Však on se postará." Myslím, že toto je moudrý vztah k těm, co odešli. Nikdy o mrtvých neříkám, jak bývá zvykem: Měl jsem ho (nebo ji) rád. Vždycky o nich říkám: MÁM je rád.
Viděl jste někdy svého anděla strážného?
Ne. Ale co na tom záleží. Hlavně, že on vidí mne. Naopak by to bylo horší.
Prožil jste někdy se svým strážným andělem něco zábavného?
Zábavného… hm… snad, když jsem spolu s ním letěl. Jenže to moc zábava nebyla. Ale tehdy jsem se přesvědčil o jeho síle. Letěl jsem osm metrů vzduchem při havárii, přeletěl jsem kus pole, které zůstalo zcela netknuté na osmi metrech, pak jsem dopadl s vozem na střechu a dělal s autem kotrmelce. Ani tehdy, když se auto převalovalo jako v akčním filmu, mne samozřejmě anděl strážný neopustil. Pak jsem zůstal v autě, které se zastavilo na střeše s koly vzhůru, a skončil svůj let se strážným andělem. Vysoukal jsem se z vozu otvorem po zpola vyvrácených dveřích a přesvědčoval se, že nemám ani jednu naraženou kost, ani jedinou modřinu. Takže díky síle anděla, který mne chránil svými křídly a letěl spolu se mnou nad osmi metry vojtěšky, tedy vlastně díky svému andělovi strážnému tady dnes spolu můžeme rozmlouvat. Zábavnější než pro mne to ovšem bylo pro venkovany, kteří můj let s andělem užasle pozorovali.
Co by měl člověk udělat pro to, aby se anděl strážný stal jeho nejlepším přítelem?
Myslím, že pro to člověk nemusí dělat nic, anděl strážný je jeho přítelem a zůstane jím až do konce. Spíše jde o to, co by měl člověk dělat, aby ho anděl neměl rád jenom proto, že je anděl, aby pro to přátelství měl nějaké vážnější důvody. A aby měl radost ze svého pozemského přítele.
V této souvislosti mne napadá poslední otázka. Jak můžeme potěšit svého anděla strážného? Jak byste to udělal třeba právě vy?
Asi každý má ty, kteří mu ublížili. Někdy velice ublížili, zranili ho, udělali mu něco moc nepěkného, křivdili mu. Pokud člověk dokáže odpustit, potom prokázal větší odvahu, vykonal větší hrdinství, než kdyby ve válce postřílel nevím kolik lidí, nebo s nasazením života shazoval bomby na nějaká města. Je duševní vítězství, které se jmenuje odpuštění. Je to možná jedno z největších vítězství, jakých je lidská duše schopná. Někdy se zdá nemožné, že by člověk dokázal v tomto boji obstát, takovou bolest, takové zranění cítí. Asi nejvíc můžeme potěšit své anděly strážné, když vybojujeme nějaké veliké vítězství ve své duši. A odpuštění patří k tomu nejtěžšímu a nejvýsostnějšímu, co může člověk dokázat. Takže, kdybych měl dnes uvažovat nad vaší otázkou a říci, jak bych asi potěšil anděla strážného, zauvažoval bych o tom, kdo mi ublížil, a zkoumal bych, jestli jsem mu už opravdu dokázal odpustit. Kdybych to dokázal, věřím, že by se můj anděl strážný usmál.
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 08/2011.