Naše země je malá svou rozlohou, nikoli však přírodními a archeologickými památkami. Občas propadáme přesvědčení, že vše už bylo nalezeno, prozkoumáno, zevidováno a zdokumentováno. Není to pravda. Někdy nalézáme tajuplná překvapení na místech, která jsou známá, obydlená, nebo dokonce protkaná cestami s turistickým značením. Jedno takové záhadné místo se nachází na trase mezi Plzní a Karlovými Vary.

Překvapení v moři čediče

Několik kilometrů od Štipoklas leží nenápadná obec Skelná Huť. Kromě místních usedlíků ji znají trampové a majitelé rekreačních chatek. Ti nám také prozradili stezku vedoucí k místu, které můžeme nazvat obrovským kamenným městem.

Stop! Dál už autem nemůžeme. Na cestu se vydáváme v terénní obuvi. Polní pěšina se mění v lesní stezku, na níž zapadáme do bahna. Není divu, předchozí den i noc bez přestání pršelo. Teď ale vysvitlo sluníčko a věříme, že nám bude příznivé při pátrání. Lesních cestiček a křižovatek je tu habaděj, snažíme se však pokračovat předpokládaným směrem. Chvilkami se vracíme a volíme jinou odbočku.

Konečně! S překvapením zůstáváme chvíli stát beze slova. Chmurně, téměř strašidelně se před námi tyčí mohutné, tajuplné kamenné hradby. Přicházíme blíž a nestačíme se divit. Tisíce? Nikoli, přinejmenším statisíce balvanů navršených do pravidelných linií. Jsou všude, kam oko dohlédne. Prohlížíme si zblízka nejbližší val. Především čedič, ale místy také opuka. Bez malty, bez jakéhokoli jiného spojovacího materiálu!

Kudy se vydat? Volíme nejbližší mezeru – nebo, chceteli, ulici – a začínáme měřit. Po několika desítkách minut máme první výsledky: hlavní valy mají rozlohu 500 × 300 metrů a převýšení tři až devět metrů. Na ně navazují další a táhnou se stovky metrů. Klademe si neodbytnou otázku: Kdo, kdy, proč a jakými prostředky tohle mohutné kamenné město vytvořil?

Archivy i učebnice mlčí

Je velmi nečekané a skoro neuvěřitelné, že nikde o této stavbě není ani zmínka. Než jsme se vydali na výpravu, hledali jsme v průvodcích a mapách. Pátrali jsme také v seznamu archeologických památek, jehož autorem je Karel Sklenář (*1938). Neuspěli jsme. Nepomohla nám ani návštěva v muzeích a vojenských archivech. Z toho jsme usoudili, že zřejmě půjde o obrovské pravěké hradiště, pozůstatek po megalitických stavbách z období snad tří až čtyř tisíc let před naším letopočtem. Jenže – to by znamenalo, že těžko představitelné množství kamenů (vzdáleně to připomíná pevnost Saksahuaman poblíž Cuska, někdejšího města říše jihoamerických Inků) tu rozmístila jakási civilizace ještě dlouho před érou Keltů, tedy kmenů, které ovládly západní Evropu a Podunají kolem roku 500 před naším letopočtem.

Z knihy badatele Pavla Kroupy "Kameny krve a víry" se dozvídáme, že megality jsou velké, neopracované, nebo hrubě otesané kameny, které byly vztyčeny pravěkými lidmi, a že jsou nejstaršími dochovanými stavbami po celém světě. Jejich název pochází z řeckého megos (velký) a lithos (kámen). Sloužily kultu, astronomickým pozorováním nebo k pohřbívání. Vznikaly v eneolitu (pozdní době kamenné), ale také až ve starší době bronzové. Na našem území spadá eneolit do konce 4. a do 3. tisíciletí př. n. l. a byl obdobím různých technických inovací i společenských změn.

Že by to tedy byla megalitická stavba? Ve zmíněném eneolitu existovalo období tzv. klimatického optima. Bylo to velmi významné období ve vývoji lidstva, zejména ve Středomoří a na Předním východě. Ani naše území nebylo výjimkou. Kultura lidu kulovitých amfor, šňůrové keramiky a zvoncovitých pohárů – to vše je již dlouhou dobu zkoumáno archeology. A pokud se týká kamenných hradeb, ani ty nejsou v Česku výjimkou. Podobné ohromné stavby jsou na šumavském Obřím hradu, na Plešivci u Hostomic a poblíž Svratky na Českomoravské vrchovině. Nicméně, v prehistorii jsou údobí, o kterých víme málo, nebo vůbec nic…

Záhadná štola a hledači pokladu

V průběhu okružní cesty kolem celé lokality přerušuje naše úvahy další atraktivní nález. Záhadný zasypaný otvor do podzemí, z něhož čiší ledový vzduch, připomíná tak trochu jakýsi vchod do pekla. Ozvěna našich hlasů se tratí kdesi v hlubině (mimochodem – homolovitý, magický Pekelný vrch se skrytými zdroji energie a patogenní zónou se pne do výše jen několik set metrů odtud).

Další úvahy jsou však z trochu jiného soudku. Vždyť tohle místo by mohlo souviset také s historií mnohem mladší. V tereziánské době prý využívali vojáci toto území jako cvičiště. Během druhé světové války, kdy tahle krajina byla na území Velkoněmecké říše, vybudovali Němci zajatecký tábor Weiden, odkud vysílali pracovní komanda, složená z francouzských, belgických a srbských zajatců, na práci do nedalekých obcí – Chlumu, Újezdu a Lukové. Tehdy možná vznikla štola, do níž nacisté při útěku před frontou něco důležitého uložili. Jenže – do podzemí se nedostaneme. Vracíme se k předpokládanému centru celé lokality. Zdoláváme kamennou hradbu a dostáváme se na nejvyšší místo hradiště. Možná tu kdysi bývalo místo magických obřadů. Kdoví, jakou víru, jaké náboženství vyznávali neznámí, záhadní prapředkové. Vida, trampové si tu nahoře kdysi postavili dřevěný srub. Nic útulného, ale k nouzovému přespání nebo jako úkryt před bouřkou a lijákem to postačí.

Dosud jsme nepotkali ani človíčka, teď se však ozývají lidské hlasy. Skupinka mladých lidí po něčem usilovně pátrá na kamenné terase pod námi. Dozvídáme se, že jsou to hledači v novodobé terénní hře – geocatchingu, při níž se hledá ukrytý předmět ("keš" – jakýsi poklad) pomocí navigačního přístroje GPS. Je to zajímavé, při pátrání po minulosti kamenného města nám však nepomohou.

Otazníky (zatím) bez odpovědi

Obcházíme hradiště z opačné strany. Kamenné stěny jako by neměly konce. Aby toho nebylo ještě dost, nacházíme jakási kamenná kola o průměru 80 - 110 centimetrů a výšce 35 - 70 centimetrů.

Usedáme ke krátkému odpočinku a uvažujeme. Co kdyby to vše bylo dílo civilizace, která k nám přišla ze Středomoří, ale pak zanikla? Nemohlo by to hradiště připomínat kyklopské stavby v Mykénách? Nemohly to být ulice, chodby anebo také kultovní stavby – jenže proč by byly tak rozsáhlé? Netrpěla ona civilizace jakousi "kamenomanií"?

Uvažujme – kámen zřejmě pochází z nedalekých čedičových vrchů, ale jak sem ti lidé tehdy dopravili desetitisíce, statisíce tun materiálu? Kdo organizoval dopravu a stavbu? Vždyť by k tomu bylo zapotřebí práce mnoha tisíc lidí! Kde by se v takovém počtu vzali? A kde by k tomu sehnali technické prostředky? V nejlepším se má přestat – počasí nám připomnělo nutnost návratu. Tmavošedé mraky zastínily slunce a začíná drobně pršet. Z dálky zaburácel hrom. Když se dostáváme na schůdnou lesní cestu vedoucí k vesnici, mění se přeprška v hustý liják. Asi by bylo nejlepší se sem ještě někdy vrátit.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 07/2011.