Ne nadarmo se o varhanách mluví jako o královském nástroji. A to nejen zásluhou jedinečné konstrukce, která se svou podobou blíží složitému stroji, ale zejména díky obdivuhodnému zvuku, jenž povznáší mysl naslouchajících do vyšších, nadpozemských světů, snad až k samotnému Bohu… Není divu, že tento největší a mechanicky nejsložitější hudební nástroj odjakživa dodával lesk všem církevním obřadům a že si kostel bez varhan už stěží dovedeme představit. Milovníky chrámové hudby proto jistě potěší zpráva o nových varhanách, které si mohou přijít poslechnout do kostela Českobratrské církve evangelické U Salvátora v Praze na Starém Městě.

Jedná se o jedny z největších mechanických varhan v České republice, o nástroj s téměř třemi tisíci píšťal, vhodný zejména k interpretaci barokní hudby. Skříň varhan, součást památkově chráněného prostoru a část píšťalového fondu, byla ponechána a zrestaurována do původní podoby z 60. let 19. století. Nástroj ze stejného období, roku 1928 průmyslově přestavěný a podle odborníků tedy už bez historické ceny, byl v poslední době ve velmi špatném technickém stavu a nevyhovoval již příliš ani běžnému bohoslužebnému provozu. Zrekonstruované varhany mají sloužit také koncertním účelům, včetně festivalových hudebních akcí. Vedení festivalu Pražské jaro již projevilo předběžný zájem o využití tohoto nástroje pro varhanní koncerty v rámci svých budoucích ročníků. Ukazuje se, že varhany svou dispozicí, orientovanou na osvědčené prvky středoevropského varhanářství, barokním laděním a svým předpokládaným zvukem představují zcela jedinečný nástroj, jaký v české metropoli dosud chyběl.

Královský nástroj z flétny zrozený…

Kdo z nás by aspoň jednou nezakusil kouzlo opojných půvabů varhanních skladeb? O samotné historii varhan toho však již obvykle mnoho nevíme. K předchůdcům tohoto krásného a vznešeného nástroje patřily Panova flétna (syrinx) a dudy, jejichž dlouholeté zdokonalování dalo vzniknout "královskému nástroji", který je ozdobou největších světových katedrál, stejně jako malých venkovských kostelíků či moderních koncertních sálů. Své zlaté období zažívaly varhany zejména v éře hudebního baroka, kdy se na nich provozovaly velkolepé koncerty. Barevnosti tónů varhan se dosahuje mechanickým mícháním alikvotních tónů (vyšší harmonické tóny, které zní společně s tóny základními) vznikajících v několika píšťalách současně. Tento princip odpovídá elektrofonické aditivní syntéze používané u elektronických hudebních nástrojů. Varhany sestávají z více součástí, tzv. strojů. Jednotlivé stroje mívají různou velikost a zpravidla bývají umístěny na různých místech; podle toho mívají i své vlastní pojmenování (např. hlavní, horní, prsní, žaluziový, vzdálený a další).

Skryté kouzlo vznešených tónů

Každý ze strojů bývá tradičně umístěn ve vlastní varhanní skříni, kde se však může nacházet i více strojů současně. Naproti tomu může být i jeden stroj rozdělen do více různých skříní. Každý stroj bývá zpravidla ovládán jednou soustavou kláves (tzv. manuálem či klaviaturou), nebo pedálem (nožní klaviaturou). V českých kostelích nejčastěji nacházíme dvoumanuálové varhany. Varhany ve větších kostelích bývají trojmanuálové, výjimečně i čtyřmanuálové. Naproti tomu malé varhany mohou být pouze jednomanuálové s pedálem.

Zdrojem zvuku u varhan jsou různé píšťaly. Ty se dále dělí podle způsobu vzniku zvuku, materiálu a mensury (poměr mezi průměrem a délkou trubice). Každý stroj sestává z několika řad píšťal, které je zpravidla možno nezávisle zapínat a vypínat. Tuto vymoženost ovšem přinesla až doba renezanční; v gotických varhanách zpravidla hrály všechny řady píšťal najednou.

Každá řada (neboli rejstřík) sestává z píšťal různé konstrukce – z různého materiálu, různých rozměrů a tím i barvy zvuku a různé tónové výšky. Názvů řad je téměř nepřeberné množství (mohou jich být stovky; většina těchto někdy až exotických názvů vznikala v romantice, kdy se varhanáři pod tlakem módy snažili napodobit všechny možné zvuky, například ptačí cvrlikání nebo lidský hlas). Tónový rozsah varhan, nahlížený podle rozsahu manuálu, se může zdát (ve srovnání s jinými klávesovými nástroji, např. s klavírem, cembalem nebo harmoniem) poměrně malý. Zpravidla totiž obnáší čtyři až čtyři a půl oktávy. Tento rozsah se však týká rejstříku v základní poloze, kterou představuje osm stop. Vzhledem k tomu, že varhany mohou obsahovat rejstříky od jedné do 64 stop, může být jejich celkový tónový rozsah šest až devět oktáv. Proto jsou varhany považovány za hudební nástroj s největším tónovým rozsahem (pominemeli elektronické nástroje). Nová podoba varhan v chrámu U Salvátora s sebou navíc přinesla vítanou změnu v ovládání nástroje, jemuž byl navrácen dobový charakter typický pro renezanční a barokní éru.

Místo zasvěcené Spasiteli

Kostel U Salvátora je evangelickým kostelem zasvěceným Spasiteli (Salvator je latinské označení pro výraz Spasitel). Chrám v manýristickém slohu postavili před 400 lety díky sbírkám v zemích protihabsburského tábora pražští němečtí luteráni po marných pokusech o získání některého z již existujících staroměstských kostelů pro vlastní bohoslužby.

Stavba kostela byla politickou událostí, příznačnou pro napětí v českém předbělohorském státě. Salvátorský sbor se významně zapojil do Stavovského povstání, což dosvědčuje i fakt, že šest členů Salvátorského sboru včetně hraběte Šlika bylo popraveno na Staroměstském náměstí v roce 1621. Při násilné rekatolizaci českých zemí po bitvě na Bílé hoře byl protestantům kostel zabaven a předán řádu paulánů. Během dalších let byl poté dostavován a částečně zbarokizován. Sakrální stavba v centru Prahy sloužila různým účelům. Po josefínských reformách roku 1784 byl zrušený klášter i s odsvěceným kostelem přidělen mincovnímu úřadu. Teprve roku 1863 jej koupili a zrekonstruovali čeští evangelíci, kteří se po tolerančním patentu císaře Josefa II. mohli opět svobodně scházet. Další velká oprava přišla na řadu až koncem 20. století. V současnosti je Salvátor největším českobratrským kostelem v Praze.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 07/2011.