Indický jogín Vivekananda (3) - O lásce k Bohu
-
Vytvořenoúterý 20. červenec 2021 9:24
-
AutorMiloslava Melánie Rybárová
-
Oblíbené1235 Indický jogín Vivekananda (3) - O lásce k Bohu /lektori-setkani/item/1235-indicky-jogin-vivekananda-3-o-lasce-k-bohu.htmlKlikněte pro přidání
-
Témata
Indický světec Vivekenanda uspořádal při své návštěvě Ameriky na počátku minulého století řadu přednášek s náboženskou a duchovní tematikou. Několik z nich věnoval i Bhakti józe.
Filozofové, kteří hovořili a psali o Bhakti józe, ji definovali jako samou krajní lásku k Bohu.
Vivekananda se domnívá, že snad nejlepší definice Bhakti jógy je obsažena v těchto verších: "Nechť ona nehynoucí láska, kterou nerozlišující lidé chovají ke smyslovým objektům, neopustí toto moje srdce, neopustí mne, jenž pátrám po tobě!"
Tato modlitba je modlitba vzácného jedince, který pochopil, jak je pošetilé upřít svou náklonnost buď na nějakou osobu, ať již jde o partnera, děti, rodiče, či dokonce věc, předměty. "Tato láska by měla být přenesena na mimosmyslový objekt, což je Bůh." Dojdeli k takovému intenzivnímu zacílení našich náklonností, nazývá se to Bhakti jóga.
Bhakti jóga – jóga pravé lásky k Bohu
Tak hluboká láska se nezrodí přes noc, i když latentně je stále přítomná. V podání Vivekanandy si však vyžaduje jistou přípravu, určité předpoklady. Na prvním místě je jmenována Viveka – vhodná strava. Volba vhodných potravin není pro nás ničím novým, zvlášť když preferované potraviny se shodují s naší představou zdravé výživy. Je to ovoce, zelenina, luštěniny, případně libové maso. Potrava má být čerstvá a čistě umytá. Shodné jsou elementy, jichž je třeba se vyvarovat: tučné maso, uzeniny, příliš solená nebo kořeněná jídla, a samozřejmě alkoholické nápoje, případně káva. Předpokládá se, že z hmotných částic potravy zpracovaných v těle se stává – svého druhu – nástroj myšlení. Těžce stravitelné pokrmy pak způsobují, že mysl je těžko ovladatelná. Vliv alkoholu je tak evidentní, že ho netřeba komentovat. Také omezení nebo úplné vynechání masa se velice doporučuje, protože jeho konzumace předpokládá, že bylo zabito nějaké zvíře.
Další moment ovlivňující přijímání potravy je člověk, který ji připravuje. Že musí být jeho fyzický zjev čistý, není také nic nového. Navíc je tu však ještě požadavek, aby takový člověk byl mravný, dobrý a pozitivní. "Každý člověk má kolem sebe určitou auru, a ať se dotkne kteréhokoli předmětu, zanechá na něm část vlastního charakteru, tj. vlivu."
Vnější a vnitřní předpoklady
Vliv vnějších i vnitřních okolností se někdy úzce pojí. Tak třeba o čisté stravě se soudí, že očišťuje mysl. To však platí i v přeneseném slova smyslu. Čistou stravou je nazýváno požívání "čistými smysly" a tady už se hovoří o vlastnostech, jako je třeba střídmost – ve všem je nutno zachovávat míru. Nebo naplnění – člověk nesmí svými sklony ulpívat na ničem, nesmí být otrokem jiného člověka ani věci, prostředí ani pokrmu. "Je třeba se vyhnout jakémukoli oddávání se, s výjimkou oddanosti dobrému dílu."
Měli bychom dbát o svou duševní potravu, stejně jako dbáme o potravu hmotnou. "Když duchovní jádro zesílí, není tělesné já tak vyhraněné." Velká většina lidí se domnívá, že je tu jen tento svět, jímž život začíná a končí. Podle Vivekanandy však je tento svět "jen prostředkem k cíli, avšak nikoli cílem samotným. Vše z tohoto světa je dobré jen tehdy, jestliže nám to pomáhá dospět do vyššího světa." Vivekananda pak jmenuje jednotlivé momenty, které pomohou člověka připravit pro pravou lásku k Bohu – Bhakti jógu.
Velmi důležitá je Vimoka – oproštění od žádosti. Nemáme si žádat nic vyjma Boha.
Vše je prostředkem k našemu zdokonalení, jakmile cokoli neslouží tomuto cíli, je to špatné. Platí to o partnerovi i o penězích. Pomáhají-li člověku konat dobro pro ostatní, mají svou hodnotu. Není-li tomu tak, je to jen kupa zla. S Vimokou jde ruku v ruce Abyása – praxe, cvičení. Měli bychom stále cvičit oprošťování od závislosti na hmotě. Naše mysl by měla směřovat nepřetržitě k Bohu, pryč od houpačky smyslů – chvíli nahoru, chvíli dolů.
Měli bychom číst jen ušlechtilé knihy, naslouchat jen dobrým zprávám, hovořit jen s typem lidí, dnes bychom řekli pozitivního ladění. Pro správné ladění se doporučuje hudba. "Pán pravil Naradovi, velkému učiteli Bhakti: nežiji na nebesích, nežiji ani v srdci jogína, jsem však tam, kde mí ctitelé pějí k mojí chvále."
Přežité ctnosti?
Další vhodnou činností je práce – Krijá. Je však s podivem, co se rozumí pod pojmem "práce". Je to především studium, pak uctívání bohů, andělů a světců, dále uctívání předků a konečně služba lidským bytostem a zvířatům. "Člověk má právo žít, dokud nepostaví příbytek pro chudé." V tom jde příprava na Bhakti jógu opravdu daleko. Stejně tak pokrm má připravovat člověk nejdřív pro všechny potřebné a pro sebe až nakonec.
Tak jako Židé kdysi předkládali první ovoce sklizně Bohu, tak i v Indii – alespoň v době, kdy Vivekananda navštívil Ameriku – bylo zvykem, že majetnější lidé koupili první plody manga a jahod a darovali je chudým. "Jestliže se někdo těší z jídla a nemyslí přitom na chudé a hladové, těší se z hříchu."
Další jsou Satyá a Arjáva – pravdivost a poctivost. Vlastnosti, které se v dnešní době bohužel zdají poněkud staromódní, a přece jsou na duchovní cestě nepostradatelné. Při jednání s lidmi by měly být přirozené a samozřejmé, ale nejsou. Kdo je schopen nezáludného, přímého přístupu a důsledně se vyhýbá lži a klamu, dostane bod při přípravě na Bhakti jógu.
Z dalších je tu ještě Dája – soucítění, Ahimsa – neubližování živým tvorům skutkem, slovem ani myšlením a Dána – štědrost, ruka otevřená pro pomoc druhému.
Důležitá je Anávasáda – neklesání na mysli, opak malomyslnosti. S úsměvem na tváři je cesta k Bohu otevřenější a snadnější. A naopak, tvář smutná a ustaraná svědčí o tom, že někde je v myšlení chyba. Avšak nedoporučuje se ani druhý extrém, příliš bujaré veselí nebo posměch z klopýtnutí bližního.
Tohle vše patří do přípravy Bhakti jógy podle jogínů Šankačáry a Ramanudži, kteří byli pro Vivekanandu do jisté míry vzorem.
Je člověk tělem s duší, nebo duší v těle?
Snad všechna náboženství světa hovoří o těle a o duši. Jejich vzájemný poměr se však v různých církvích podstatně liší. V tak zvaném západním světě se klade důraz zejména na tělesnost člověka. Neviditelná duše přebývající někde v těle je čím dál tím více vytěsňována a stává se nepotřebnou nadstavbou. U východních filozofů a jogínů je člověk naopak především duší, i když disponuje také tělem. Z toho vyplývá, že západní člověk žije sám pro sebe, užívá si svých smyslů a sní o prodloužení života, aby si tu užil co nejvíc.
Netouží po ničem, co si nemůže osahat, a vlastně si to ani neumí představit. Bůh je pro něj vlastně zbytečný, a pokud by jeho existenci přece jen přiznal, bere ho jako někoho, kdo mu sem tam splní jeho přání. Zajímavé je, že ač mnozí v Boha nevěří, často argumentují tím, jak se Bůh může dívat na všechny lumpárny, co se dějí ve světě. Indická představa – jak již bylo řečeno – vidí Boha jako cíl našeho života. "Mimo Boha neexistuje nic a smyslové požitky jsou prostě něčím, čím nyní procházíme v naději na dosažení lepších věcí.
Nejen to, bylo by katastrofální a strašlivé, kdyby člověk neměl nic jiného než smyslové požitky." Vivekananda uvádí svůj oblíbený příměr, že člověk nemá ze smyslových požitků zdaleka takové potěšení jako zvíře, třeba pes, ta souvislost je zřejmá, čím je člověk přízemnější, tím primitivnější, ale i větší potěšení nachází v jídle.
A naopak, když při svém duchovním postupu stoupá výše, jeho potřeba smyslových požitků klesá. Člověk, který stupňuje své smyslové požitky, zpravidla netuší, oč žádá. Dosahuje toho totiž jen sestoupením do zvířeckosti."
Mnoho druhů lásky
Snad každý si pod tímto slovem může představit jiný druh náklonnosti. Řečtina má pro lásku několik výrazů. Je tu charitas, láska k bližnímu, amor, láska milenecká, pak láska v rodině, otce či matky k dítěti, a konečně agape – láska k Bohu. V buddhizmu se láska skládá z několika aspektů: metá – laskavost, karuna – soucítění k bližnímu, muditá – sdílená radost a upekká – spravedlnost a poctivost ve vztahu.
Vivekananda nejprve vyčleňuje z pojmu láska sexuální touhy, které přirovnává ke zvířecím pocitům a míní, že nezaslouží označení láska. Bohužel i cit k dětem, otci či matce, bývá často velmi sobecký, a tak lidé objevují, že lidská – tak zvaná – láska je falešná a prázdná. "Nikdo na tomto světě není schopen opravdově milovat kohokoli vyjma Boha." Všechny lásky světa pominou, jedna nahrazuje a vytlačuje druhou. Vše podléhá změně.
Nechtěně, nebo dokonce i záměrně ubližujeme druhému a druhý zase ubližuje nám, a to vše ve jménu lásky. Tak to jde stále dokola, dokud se naše hledání neobrátí docela jiným směrem. Náhle je tu světlo. Je tu láska, která nezná změnu a je vždy připravena nás přijmout. "On, v jehož mysli není zloby, nenávisti či závisti, jenž neumírá ani se nerodí" má pro nás otevřenou náruč.
"Však cesta k Bohu je obtížná a jen málokdo k Němu dospěje." Nicméně stojí za to bojovat a vytrvat. Jen málokdo dospěje k pravé lásce k pravému Bohu, ale přece "usilovat o dosažení této lásky bychom měli všichni". Máme-li se dopracovat aspoň částečného chápání oné vyšší lásky, měli bychom se naučit především rozeznávat škodlivost smyslových potíží. Vivekananda se vysmívá soutěžím krásy a takřka zbožštění některých částí lidského těla, zejména ženského těla. Podobné pohrdání chová k honbě za penězi u mužů, kteří jsou ceněni podle výše příjmů, a doslova si ženskou krásu kupují. "Otroci tohoto světa, otroci smyslů, povstaňme," volá Vivekananda, "je něco vyššího než tento smyslový život."
Opravdová touha po Bohu
Dnešní svět je veskrze materialistický, a cesta bude proto velmi dlouhá. Potrvá ještě dlouhý čas, než začneme nazírat sami na sebe jako duchy, "až poznáme, že tento svět, který považujeme za nekonečný, je pouhou vnější podobou onoho světa, který je v pozadí". Naše snaha nesmí být jen vlažná, ale naopak odhodlaná a vytrvalá, nemá-li počáteční nadšení přijít vniveč.
I v Kázání na hoře v Novém zákoně bible jsme vyzýváni: "Tlučte a bude vám otevřeno." Dokud okolní svět dokáže uspokojit naše potřeby, jen zřídka pocítíme potřebu něčeho vyššího. Až když si uvědomíme své vězení, vyrosteme z dětských střevíčků. Náš zájem počne přerůstat v opravdový hlad po vědění. Ne každý zájem je opravdový, někdy je to spíše přechodná móda, trend pořídit si to, co se právě nosí; to se vztahuje i na jógu. Jak hluboká musí být naše touha po Bohu, lze doložit starým příběhem: Netrpělivý žák se obrací na Mistra s dotazem, kdy už konečně pozná Boha. Až po opakované otázce cestou kolem vody Mistr popadne žáka a ponoří mu hlavu pod vodu.
Ten se samozřejmě zuřivě brání. Když ho zase pustí, táže se ho tentokrát Mistr, co cítil a nač myslel, když měl hlavu ponořenou. Žák lapá po dechu a vyrazí: "No nač asi, jen abych dýchal, abych žil." Mistr praví: Až budeš tak toužit po Bohu, jako jsi toužil po dechu, poznáš Boha a budeš žít."
Cíl života
Tento příběh chce člověku přiblížit, jak naléhavá by měla být naše potřeba Boha. Teprve když se aspoň na chvíli rozptýlí mraky naší nevědomosti a naše zmatení, a my zahlédneme světlo, "všechny nižší tužby se zdají být kapkou v oceánu. Pak duše povyroste a pociťuje potřebu Boha, a mít jej musí". Měli bychom se každý den tázat sami sebe, zda Boha opravdu potřebujeme. "Kdo touží po lásce, lásky dosáhne. Samotný Bůh se mu odevzdá." Stává se, že někdo káže druhým a Bohu, ale sám potřebuje jiné věci daleko víc než Boha a je to na něm vidět.
Americkým dámám mezi návštěvníky přednášky se Vivekananda tak trochu vysmívá, když jim říká: "Myslíte si, že chcete Boha, ale ve skutečnosti toužíte víc po módní japonské váze nebo diamantové broži." Lidé bohužel chtějí mnohem, mnohem méně, než by chtít měli. V Indii je úsloví. Chceš-li být dobrým lovcem, nelov nic menšího než nosorožce, a chceš-li být dobrým lupičem, nespokoj se ničím méně než královským pokladem. "Chci říci, že byste neměli mít menší touhy než po Bohu, jediné skutečnosti ve vesmíru."
"On je cílem našeho života. Všechny představy, že cílem je svět, jsou zhoubné." Svět, v němž žijeme, je jen prostředkem k cíli, ale nikdy by se neměl pro nás stát cílem.
Škoda, že lidstvo se zdá nepoučitelné a činí stále ze světa cíl a z Boha prostředek. Měli bychom se svými smysly zaměřovat na to nejvyšší, a to je Bhakti – láska k Bohu. Snad se nám nepodaří dosáhnout nejvyššího ideálu, ale laťka by měla být co nejvýš, abychom postoupili na cestě k cíli aspoň o kousek dál.
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 07/2011.