Paní Helena mi líčila, co se dělo v nemocnici, když čekala na těžkou operaci. Během noci před operací nemohla vůbec usnout, hlavou jí šly nejrůznější myšlenky: Třeba to nedopadne dobře. Co když se to nepovede a zemřu? Bylo to na zbláznění: strach se mísil s pochybnostmi, byla v tom lapená jako myška v kleci. "A pak jsem si vzpomněla, jak ve vaší knize píšete, že je třeba všechno přijmout. Šlo o scénu, kterou popisujete: jak vás uvěznili v domě a zapálili jej. A chlapec, který tu situaci nepřijal, trpěl. Anebo když se loď potápěla a všude kolem byli žraloci – kdo situaci nepřijal, tak z toho téměř zešílel. V nemocnici to bylo taky hrozné, ale odhodlala jsem se a strachu jsem řekla: A dost! Rozhodla jsem se nově, bez negací. Všechno jsem přijala a navíc jsem prosila, aby to dopadlo dobře, má-li to tak být. A víte, co se stalo? Najednou jsem se dostala do takového pocitu blaha, který jsem do té doby nepoznala. Byl to nejlepší okamžik v mém životě.

Otočení ke zlu zády je nové rozhodnutí

Takže už víme, jak se do blaha dostaneme, ať se děje cokoliv? Musíme se nově rozhodnout. Zlo je agresivní, je to drsnější energie nežli dobro, proto i zlá myšlenka působí vtíravěji než dobro. Zlo, onen čert, který nikdy nespí, se s ničím nepárá. Pravda je naopak decentní dáma, útočení v žádném případě nepraktikuje. Čeká, až nás bude bavit se pro ni rozhodnout. Je těžké se v tom vyznat a zlo nepodporovat? Samo to nejde, vyžaduje to od nás kus poctivé práce. Ale v Řádu vládne absolutní spravedlnost – nikdo nemá úkoly nad své možnosti či takové, které by si nezasloužil. Neboli: co nás vteřinu za vteřinou potkává, je naše dílo (naše minulé – nyní ve hmotě projevené – osobní myšlenky). Situace nikdy nejsou nad naše síly. Vždycky na ně máme dost sil sami anebo je v naší blízkosti někdo, kdo nám pomůže.

Položíme si otázky

Kde se tíživé myšlenky berou? Jsou vůbec naše? Nedostaly se k nám nepatřičně, náhodou, omylem? Nezasloužíme si něco lepšího, než to, co teď právě prožíváme? A je vůbec možné z tíživých záležitostí vytěžit něco lepšího než jenom bolest a zmar? Odpověď je snadná: Co k nám teď přichází, to je naše karma minulá, zabalená do úhledného balíčku. Adresa je naše, proto ji dostaneme právě my, jinam nedojde. A co s ní uděláme? Zhroutíme se pod jejím obsahem nebo z ní vytěžíme pozitivní zkušenost, poučení a s její pomocí vykonáme smysluplný čin? Abychom byli schopni neřádnost svých myšlenek minulých spatřit, myšlenky se mění v situace. A my buď řekneme: "To je hrůza, rychle od toho pryč!" anebo: "Je to tady, jdu na to." Když se bojíme či zlobíme a od úkolů utíkáme pryč, není to zrovna nejlepší volba. Utéci totiž není kam a balík nás dostihne a zavalí.

Přijetím stoupáme vzhůru

Když se pana Ing. Konfršta ptáme, jak je možné strasti života zvládat, říká, že naše otázka není správně položená. Má nám vysvětlovat, jak problémy odkládat, jak se trýzněmi žití probrat? Ale on se takto na život nedívá! Několikrát jsem od něho slyšela slova, že si neuvědomujeme, že největší nádherou lidského žití je možnost tvoření. Slyšíte dobře a rozumíte tomu, co říká? Starosti, trápení, náhled na život jako na zátěž, to je stav myši lapené v kleci a nikdy k ničemu lepšímu nepovede. Bojíme-li se operace, trápíme se kvůli žárlivosti, popřáváme sluchu egu, proto se u toho cítíme tak zle. Je tedy možné odpovědět na otázku: Jak se zbavit problémů a starostí? A což tuto otázku odložit do propadliště a už ji nikdy nevyslovovat? Vždyť slova "problémy", "starosti" a další jim podobná už sama o sobě obsahují negativní energii. Jak bychom s jejich pomocí mohli dosáhnout něčeho lepšího, když už jenom tím, že je používáme, sami sebe tlačíme dolů? Nejlepší je se jim trvale vyhýbat. Nepociťovat tíživé pocity, například když nám vykradou byt či onemocní dítě, to je pro člověka na cestě mezi body "A" a "Z" nemožné. To umí jedinec až v bodě "Z" na vrcholu vývoje, kdy úplně uspí ego. Ne že by byl laxní a lhostejný, to v žádném případě není. On však zná karmy všech zúčastněných, vidí pozadí veškerých událostí, ví, čím si kdo co způsobil. Proto se z ničeho neplaší. Jak by asi celé situaci pomohl, kdyby například s žárlivou paní naříkal, jak je na tom hrozně? Paní Anně jsem vysvětlila, že dobře vypozorovala, že osten žárlivosti, bezmocnosti, neklidu, bolesti má rychlost blesku. Ale že není v moci nikoho jiného se rozhodnout, zda v něm setrvá, nebo ho odloží stranou a vědomě se bude ke zlu otáčet zády. Sama sobě řekne: "A dost. Takto uvažovat nebudu." A začne přemýšlet nově. Opakovanou prací na sobě docílí toho, že žárlivost bude slabší a slabší a jednou nepřijde vůbec.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 07/2011.