Po více než čtvrtstoletí se zabývám lidmi s mimořádnými schopnostmi. Ne jako ten, kdo by se snažil zdokumentovat jejich činnost, zabývám se jimi jako sběratel příběhů. Sbírám lidské osudy jako někdo sbírá motýly. Poznal jsem lidi s mnoha prapodivnými dary, ovšem nejvíce mne vždy zajímali jasnovidci. A samozřejmě, jako každý, kdo se zabývá jasnovidci a předvídáním, jsem se setkával s jedním prazvláštním a někdy až zázračným fenoménem – s předtuchou.

Sám jsem již několikrát zažil onen pocit, že něco musím udělat – i když bych neuměl vysvětlit proč – jako by mne někdo pobízel a já nevěděl proč, a kdo. A neznal důvod.

Jednou jsem se takhle zachránil ve Francii. Jednou na pražské ulici ještě za studií, když jsem ucítil nutnost se náhle zastavit na chodníku, i když jsem si připadal zcela hloupě, chvíli jsem stál a nechápal proč a pak se přede mnou ze střechy sesunul obrovský převis tajícího sněhu a ledu i kusy odlomeného zdiva, ona padající "nálož" by mne zasáhla do hlavy. Pokračoval jsem v cestě a cítil jsem posvátné mrazení.

O kolik podobných "předtuchách" člověk slyšel, kolik jich asi i čtenáři tohoto zamyšlení zažili.

Po pádu polského letadla na cestě do Katyně jsem četl zprávu o jedné ženě, která měla tím letadlem letět s vládní delegací. Neodletěla. Proč? Sama nevěděla. V oné zprávě, když byla zřejmě zavalena záplavou užaslých dotazů, sdělovala, že neví, rozhodla se na poslední chvíli neletět. Jako by někdo (snad onen, jak říkal laskavý Přemysl Pitter, jako by "Velký režisér") rozhodl o obsazení pozemského jeviště ve prospěch oné dámy, dámy, která neměla v tomto jednání začít hrát tuto roli, na jakou se chystala, a měla by hrát jinou roli – měla žít.

Má spadnout letadlo s tolika mocnými a s tolika slavnými lidmi. Jedna paní nespadne. Proč?

Když byl teroristický útok na americké mrakodrapy, psalo se o pánu, který se v onen den rozhodl nenastoupit do práce, kterou měl vykonávat v jednom z oněch mrakodrapů. Zachránil se. Proč?

Když člověk sleduje fenomén "předtucha", může cítit dvojí mrazení: jednak mrazení z velké úzkosti, jakou předtuchy mohou do duše přinést, a jednak mrazení z velké důvěry.

Jistě, jestliže spočítáme, kolik je na světě miliard lidí, a vynásobíme to třeba deseti, myslím deseti předtuchami, jaké může mít třeba člověk za jeden rok, dostaneme číslo, které je tak velké, že jako by popíralo tajemnost předtuch, jako by vypovídalo o tom, že nějaké z těch očekávání by se muselo naplnit, některé z nich by se mělo splnit už jenom podle statistických předpokladů a stát se tak "důkazem" pro ty, kdo v předtuchy věří a kdo se jimi řídí. Ale kdo ví. Jedna dáma se náhle rozhodne, že nenastoupí do jednoho letadla. Jeden pán nevstoupí do pokoje, ve kterém by uhořel. Proč? On to neví. Ona to neví.

Ať už se díváme na předtuchy jakkoli, je dobré nezapomínat na moudrost jiného druhu, kterou v sobě nese jedna pozoruhodná věta: "Když chceš znát budoucnost, pohlédni na to, co děláš v tuto chvíli".

Tento článek byl zveřejněn v tištěním časopise Phoenix 07/2011.