Vědci všeobecně připouštějí, že náš vesmír vznikl explozí asi před třemi nebo čtyřmi miliardami let. Explozí čeho? Celý vesmír byl obsažen v jediném atomu, nulovém bodě stvoření. Tento atom snad vybuchl a byl by od té chvíle v neustálém rozpínání. V něm by tedy byla obsažena veškerá hmota a všechny dnes rozvinuté síly. V této hypotéze však přece jen nelze vidět absolutní počátek vesmíru. Teoretikové rozpínání vesmíru z tohoto výchozího atomu ponechávají problém jeho původu stranou. Celkem vzato věda o tom neprohlašuje nic přesnějšího, než slova podivuhodného indického eposu: "V mezidobí mezi rozkladem a stvořením spočíval Višnu ve své vlastní podstatě a zářil spící energií uprostřed zárodků budoucích životů…"

Minulost a budoucnost vesmíru

Hörbiger však tvrdí, že ví, jak se to stalo. V dopise inženýrovi Wil1ymu Leyovi píše, že ho tento výklad udeřil do očí už v mládí. "Měl jsem zjevení," pravil "když jsem jako mladý inženýr jednoho dne pozoroval, jak se roztavená ocel rozlévá po vlhké zemi pokryté sněhem. Země s jistým zpožděním vybuchla a nesmírně prudce." To je vše. Od tohoto pozorování se začne Hörbigerova doktrína rozvíjet a bujet. To je jeho Newtonovo jablko. Na nebi bylo obrovské těleso vysoké teploty, milionkrát větší než naše dnešní Slunce. Toto těleso se srazilo s obrovskou planetou, utvořenou nakupením kosmického ledu. Hmota ledu pronikla hluboko do tohoto "Nadslunce". Po statisíce let se nestalo nic, potom však vodní pára přivedla všechno k výbuchu. Zlomky hmoty byly vrženy tak daleko, až se ztratily v mrazivém prostoru. Jiné dopadly zpět na centrální hmotu, odkud vzešla exploze. Konečně další byly vrženy do středního pásma – to jsou planety naší soustavy. Bylo jich třicet. Jsou to kvádry, které se pozvolna pokryly ledem. Jediná Země není zcela zachvácena chladem. Probíhá v ní boj mezi ledem a ohněm. Ve vzdálenosti třikrát větší, než je vzdálenost Neptuna, se v okamžiku výbuchu nacházel obrovský ledový prstenec. Nachází se tam stále. Oficiální astronomové ho tvrdošíjně nazývají Mléčnou dráhou, protože v nekonečném prostoru skrze něj září několik hvězd podobných našemu Slunci. Pokud jde o fotografie jednotlivých hvězd, jejichž celek se prý skládá v Mléčnou dráhu, jsou to údajně jen fotografické nedokonalosti.

Na cestě k novému počátku

Skvrny, které pozorujeme na Slunci a které každých jedenáct let mění tvar a místo, zůstávají pro ortodoxní vědu nevysvětlitelné. Jsou prý vytvářeny dopadem balvanů ledu, které se uvolňují na Jupiteru. A Jupiter vykoná svůj oběh kolem Slunce za jedenáct let.

Ve středním pásmu výbuchu jsou planety soustavy, k níž patříme, poslušny dvou sil: Jednak síle výbuchu, která je vzdaluje; a gravitaci, která je přitahuje k nejmocnější hmotě nacházející se v jejich sousedství. Tyto dvě síly nejsou stejné. Síla prvopočáteční exploze se stále zmenšuje, neboť prostor není prázdný; je v něm jemná hmota složená z vodíku a vodních par. Kromě toho voda, která dosahuje k Slunci, naplňuje prostor krystalky ledu. Tak je počáteční odpudivá síla stále více brzděna. Naproti tomu gravitace zůstává stálá. Proto se každá planeta přibližuje k nejbližší planetě, která ji přitahuje. Přibližuje se k ní tak, že kolem ní krouží, či spíše opisuje stále užší spirálu. A tak, dříve nebo později, každá planeta spadne na nejbližší planetu a nakonec celá soustava v podobě ledu spadne do Slunce. Pak nastane nový výbuch a… nový počátek. Jedna věc je tedy jistá: Měsíc nakonec spadne na Zemi. Je určitá doba, několik desítek tisíciletí, kdy se zdá, že vzdálenost dvou planet je stálá. Ale časem poznáme, že se spirála zužuje. Měsíc se v průběhu věků postupně přiblíží. Gravitační síla, kterou působí na Zemi, se bude zvyšovat. Tehdy se vody našich oceánů shromáždí do trvalého příboje a budou stoupat, pokrývat zemi, zaplavovat obratníky a obklíčí nejvyšší hory. Živé bytosti shledají, že jejich váhy postupně ubývá. Budou růst. Kosmické paprsky se stanou mocnějšími. Budou působit na geny a chromozómy a vytvoří tak mutace. Uvidíme, jak se objevují nová plemena, zvířata, rostliny a obří lidé. Pak, až se ještě více přiblíží, Měsíc vybuchne a kroužíc stále plnou rychlostí se stane obrovským prstencem balvanů, ledu, vody a plynu, jenž bude kroužit stále rychleji. Konečně se tento prstenec zřítí na Zemi, a to bude Pád, ohlášená Apokalypsa. A jestliže někteří lidé, ti nejsilnější, nejlepší, vyvolení, přečkají, jejich zrakům se naskytne strašlivá podívaná. A snad i podívaná poslední.Takový je tedy osud naší sluneční soustavy ve vizích rakouského inženýra, kterého nacionálně socialističtí hodnostáři nazývali "Koperníkem 20. století ".

Až na Zem spadne čtvrtý měsíc

Podle Hörbigera je Měsíc, který vidíme, jen posledním, čtvrtým ze Zemí zajatých satelitů. Naše zeměkoule prý za dobu svého trvání přitáhla již tři. Tři hmoty kosmického ledu bloudící prostorem se postupně přiblížily k naší oběžné dráze. Jaly se spirálovitě kroužit kolem Země a přibližovat se k ní, až na nás nakonec spadly. Také náš dnešní Měsíc se zřítí na Zemi. Ale tentokrát to bude horší katastrofa, neboť tento poslední ledový satelit je větší, než všechny předchozí. Celá historie naší zeměkoule, vývoj druhů a celá lidská historie se dají vysvětlit tímto sledem měsíců na našem nebi. Existovala čtyři geologická období, neboť byly čtyři měsíce. Nyní žijeme ve čtvrtohorách. Když takový měsíc padá, nejdříve se roztrhne, a jak krouží stále rychleji, promění se v prstenec skal, ledu a plynů. A ten dopadne na Zem a pokryje v kruhu zemskou kůru a změní v kámen vše, co se nachází pod ním. Pohřbené organizmy za normálních okolností nezkamení, ale shnijí. Zkamení jen v důsledku mimořádné události (ve chvíli, kdy se zřítí nějaký měsíc). Proto můžeme počítat prvohorní, druhohorní a třetihorní období. Poněvadž jde o prstenec, máme o historii života na Zemi jen velmi zlomkovitá svědectví. V průběhu věků se mohly zrodit a opět zmizet jiné živočišné a rostlinné druhy, aniž po nich v geologických vrstvách zůstaly stopy. Ale teorie postupných měsíců umožňuje představu o modifikacích, které živé formy v minulosti podstoupily.

Období gigantického vzrůstu

Na konci prvohor se objevují obrovské rostliny, obrovitý hmyz. Na konci druhohor pak diplodoci, iguanodonti, zvířata dlouhá 30 metrů. Dochází k náhlým mutacím, neboť kosmické paprsky jsou mocnější. Bytosti nadlehčené ve své váze se vztyčují, lebeční dutiny se zvětšují, zvířata začínají létat. Snad na konci druhohor se objevili obří savci a snad i první lidé vytvoření mutací. Bylo by třeba umístit toto období na konec druhohor, do chvíle, kdy druhý měsíc obíhal v blízkosti zeměkoule, což bylo před asi patnácti miliony let. Je to doba našeho předka – obra. Paní Blavatská, jež tvrdila, že se jí dostalo sdělení Knihy Dzyan, údajně nejstaršího lidského textu líčícího historii počátků člověka, byla přesvědčena o tom, že první rod obrovitých lidí se objevil za druhohor: "Člověk druhohorní bude jednoho dne objeven, a s ním i jeho již dávno pohlcené civilizace." V noci věků, nekonečně temnější, než jsme si mysleli, se pod odlišným měsícem ve světě příšer objevuje první obrovský člověk, který se nám sotva podobá a jehož inteligence se liší od té naší. První člověk a snad první lidský pár, dvojčata vypuzená ze zvířecí dělohy zázrakem mutací, jichž přibývá, když kosmické záření dosahuje gigantických rozměrů. Genesis vypravuje, že potomci těchto předků žili pět set až devět set let, nadlehčení váhy totiž snižuje míru opotřebení organizmu. Nevypráví o obrech detailně, ale židovské a mohamedánské tradice bohatě napravují toto opomenutí a konečně Hörbigerovi žáci tvrdí, že zkamenělé pozůstatky druhohorního člověka byly nedávno nalezeny v Rusku. Jaké asi byly formy civilizace obrů před patnácti miliony lety? Představujeme si sdružení tvorů a způsob života utvářený podle obřího prvohorního hmyzu, jehož je stále ještě udivující dnešní hmyz jen zdegenerovaným potomkem. Představujeme si obrovskou moc sdělování na dálku, civilizace založené na modelu centrál psychické a hmotné energie, jaké vytvářejí kupříkladu mraveniště, jež kladou pozorovateli tolik převratných problémů o neznámých oblastech infrastruktur nebo superstruktur inteligence.

Vzpomínky na ztracený ráj

Tento druhý měsíc se ještě více přiblíží, rozpukne se v prstenec a dopadne na Zemi, jež prožije nové a dlouhé období bez satelitu. V dalekých prostorech se ve spirále připojí na oběžnou dráhu Země ledovcový útvar a naše planeta takto zachytí nový měsíc. Ale v období, kdy nad hlavami nezáří žádný velký kotouč, přežijí jen některé druhy mutací, které vznikaly na konci druhohor, a přetrvají zmenšujíce své rozměry. Ještě i někteří obři se přizpůsobují. Když se objeví třetihorní měsíc, jsou zde už obyčejní lidé, menší, méně inteligentní, naši skuteční předci. Ale druhohorní obři, kteří prošli kosmickou katastrofou, ještě existují a malé lidi zcivilizují. Myšlenka, že lidé vzešli ze zvířecího stavu a divošství a pozvolna se povznesli až k civilizaci, je poměrně nedávná. Je to mýtus vnucený do vědomí lidí proto, aby navždy zapudil mýtus mnohem mocnější a více zjevující. Když bylo lidstvo ještě svěží a v době, kdy mu ještě žádné chytře spředené spiknutí nevyhnalo z vlastní paměti bližší minulost, vědělo, že pochází z obrů, z obřích králů, kteří je všemu naučili. Vzpomínalo na zlatý věk, kdy ho před ním zrozené nadřazené bytosti učily zemědělství, zpracování kovů, uměním, vědám a zacházení s duší. Řekové si připomínali Saturnův věk a vděčnost projevovanou jejich předky Héraklovi. Egypťané a obyvatelé Mezopotámie udržovali legendy o obřích králích, zasvětitelích. Různé národy, jimž dnes říkáme "primitivní ", například domorodci z Tichého oceánu, mísí do svého "zvrhlého náboženství " kult dobrých obrů z počátků světa. V naší době, kdy byly všechna duchovní data a znalosti postaveny na hlavu, nacházejí lidé, kteří podstoupili strašlivé úsilí jak uniknout přijatému myšlení, u zdrojů své inteligence nostalgii šťastných dob v úsvitu věků, ztraceného ráje, zahalené vzpomínky na prvotní zasvěcení…

Všechny tradice, od Řecka až po Polynésii, od Egypta po Mexiko a Skandinávii, vypravují, že lidé byli zasvěceni obry. Je to zlatý věk třetihorní doby, který trvá několik milionů let a za nějž mravní, duchovní a snad i technická civilizace dosahuje na naší planetě svého vrcholu.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 06/2011.