"Hlína je nejprostší, nejchudší i nejbohatší materiál a jediná surovina, která nikdy nezavdala příčinu k válkám a válečným nájezdům. Fakt, který si málokdy uvědomujeme, protože prastará hmota je všude. Je jen málo míst, kde se jí nedostává. V podobě keramiky je svědkem vývoje lidské společnosti, z jejích střepů, zbytků plastik, nádob, jejich zdobení, poznáváme kultury dávné minulosti."

Max Länger

K zajímavostem Kostelce nad Černými lesy patří nejen zámek, renovovaná kaple svatého Vojtěcha z roku 1434, farní kostel sv. Andělů strážných, kostel sv. Jana Křtitele z r. 1600, městská galerie, ale také dům, který má prý hned po zámku nejpestřejší minulost – muzeum hrnčířství. Budova, viděno od kostela, stojí v severozápadním rohu náměstí Smiřických. Kdysi to býval panský dům. Od roku 1613 patřil obci, která ho dostala darem od Albrechta Smiřického. Několikrát vyhořel, ale pokaždé ho zrenovovali. Sloužil jako radnice, ale bývaly v něm také masné krámy. Dnes je v něm muzeum a pizzerie.

Když vyjdete po dřevěných schodech do prvního patra a vstoupíte do velké prosvětlené místnosti, která slouží i jako výstavní prostor, máte před sebou kostel a celé náměstí jako na dlani. V sousedství je stálá expozice černokostelecké umělecké keramiky dvacátých až sedmdesátých let dvacátého století, jejíž základ vytvořili autoři ing. Jan Svatoš a ing. arch. Michael Třeštík. Hodně lidí pomáhalo, kdybych je měl vyjmenovat, byl by to pěkně dlouhý seznam.Věnovali tomu spoustu volného času a zadarmo, říká správce muzea Jiří Filípek. Černokostelecká keramika měla i ve světě vždycky dobré jméno. Zvlášť ve dvacátém století.

Hrnčíři od Přemyslovců

Ne každý jíl, ne každá hlína se hodí pro výrobu keramiky. Černokostelecká ano. Proto tady bylo po staletí nejrozšířenějším řemeslem hrnčířství. Tradice říká, že první mistry tohoto řemesla sem pozvali už Přemyslovci, ale jestli je to pravda, to nikdo neví. Co však víme jistě, je, že sídliště založené pravděpodobně ve 14. století, možná i dřív, bylo povýšeno na město králem Vladislavem II. 14. března roku 1489. První písemná zmínka o znaku města je však až z 16. století.

Ve znaku města divý muž

Mohlo by se zdát, že znak s hrnčířstvím nijak nesouvisí. Možná ano, možná ne. Dnes už na tom stejně nezáleží. V publikaci Kostelce mezi Kostelci se píše, že ve znaku je na modrém štítě … "polovina vousatého divého muže, nahého, s bedry ovinutými věncem ze zelených ratolestí a s podobným věncem na hlavě, vše v přirozených barvách. Levici má v bok, v pozvednuté pravici drží červenou růži pětilistou na zlaté lodyze se dvěma zlatými lístky dole ‚v způsobu šipky’. V levém rohu štítu je zlatá šestihrotá hvězda. Nad štítem je kolčí helm s modročervenými pokrývadly. Nad helmem je točenice modročervená s vlajícími feflíky v týchž barvách, v klenotu je podobný divý muž, má však v pravici přirozeně zbarvený šíp, obrácený šikmo zlatým hrotem dolů…"

Ten popis není zase až tak důležitý. Důležitější je otázka, proč má Černý Kostelec (dřív se mu tak říkalo) ve znaku tohoto divého muže. A jak to vůbec souvisí s hrnčiřinou?

Ohnivý kočár

Říká se, že v Čechách není o strašidla nouze. Na Černokostelecku je jedním z nejděsivějších strašidel divý muž v ohnivém kočáře a tlupou přízračných jezdců. Zle se stane tomu, kdo prochází lesem, když zapadne slunce. To se na obloze objevuje ohnivý kočár. Nejdřív krouží po obloze, pak se najednou snese k zemi, zastaví se na nějaké louce a rozzuřená tlupa začne opozdilce pronásledovat. Pronásleduje ho tak dlouho, až ho uštve. Pověst vypráví, že když se jednou jeden kostelecký hrnčíř vracel z Českého Brodu domů už po setmění, viděl, jak se kočár snáší k zemi. Všude samý řev, dupot, kolem jen jiskry létaly. Hrnčíř, s nůší naštěstí už prázdnou, utíkal, co mu nohy stačily, ale dusot byl čím dál blíž. Málem strachy umřel. Už myslel, že je s ním konec, když dostal nápad. Vběhl do křoví, shodil nůši a rychle se pod ní schoval. Po chvíli řev utichl, dusot ustal a les se ponořil do tiché tmy. Chudák hrnčíř přišel domů, ani nevěděl jak. Svalil se na lavici a prospal několik dní. Kdo ví, jak to vlastně bylo.

Představy a skutečnost

Kdysi byly v Kostelci desítky keramických dílen, některé z nich opravdu velice významné. Například továrna Aloise Vondráčka, ta vznikla v roce 1908, později začal Ferdinand Vondráček s výrobou "umělecké" keramiky, spojil se s výtvarníky z pražské Uměleckoprůmyslové školy a v jeho továrně se realizovaly keramické plastiky i profesora Josefa Drahoňovského. S touto továrnou jsou spojena taková jména jako třeba Jaroslav Horejc nebo Bohumil Dobiáš. Jaroslav Vondráček mladší v tom pokračoval. Například v Pražské ulici postavil novou dílnu, kde uvolnil prostor pro samostatnou tvorbu mladým studentům a absolventům uměleckých škol, kteří tak, ať už přímo, nebo nepřímo, ovlivňovali jak výrobní program, tak uměleckou úroveň. Prošli tudy Pravoslav a Jindřiška Radovi, Jan Hausner, Josef Istler, Jiří Jílek. Bylo by dobré, kdyby se mohlo v rozšiřování expozice pokračovat, kdyby se mohly představy realizovat. Knížka Jana Svatoše a Michaela Třeštíka Kostelecká keramika naznačuje, že by byla škoda nepokračovat.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 06/2011.