Většina českých lidí, ovlivněných sdělovacími prostředky a dopisy charitativních organizací, žádajícími o finanční pomoc pro Etiopii, žije pod dojmem, že je to jeden z nejchudších států na světě, kde pobíhají polonahé děti s nafouklými bříšky od hladu. Další část lidí je určitě přesvědčena, že se zde bojuje a že je zde velmi nebezpečno. Když jsem v lednu 2009 zcela náhodou objevil akční letenku do Adis Abeba (hlavní město Etiopie), rozhodli jsme se s kamarádem, že se pojedeme podívat na vlastní oči, jak se věci ve skutečnosti mají. Sdělovacím prostředkům totiž ze zásady moc nevěřím.

Jak se hned první dny ukázalo, zvolit si jako dopravní prostředek kolo byla jediná možná volba, jak se po této krásné zemi pohybovat. Je zde sice i možnost půjčit si auto, ale v tomto případě jen s řidičem a ochrankou, což by výlet notně prodražilo. Jezdí zde sice i autobusy, ale jsou to jen místní linky a cestovat podobnými veterány bídného technického stavu po rozbitých prašných silnicích je jen pro ty největší dobrodruhy.

Ozbrojená ochranka v turistických džípech a muži nosící i na vycházky starodávnou pušku svádí člověka k myšlence, že by zde mohlo být opravdu nebezpečno. Již po pár dnech jsme však zjistili, že pušky se zde používají místo vycházkových holí a odvážil bych se i tvrdit, že náboje neviděly už hodně dlouho. Etiopané jsou totiž velmi mírumilovní, dobrosrdeční a absolutně nehrozí, že by někdo chtěl někoho okrást. Pušky jsou stejně jako nesčetné vraky zrezivělých tanků kolem cest zřejmě jen pozůstatkem z předchozích válek. Jediné "nebezpečí" zde hrozí jen od zhrzených dětí, které metají po turistech kameny, když od nich nedostanou peníze nebo propisku. Ale i toto nebezpečí je jen zdánlivé, protože všechny zdejší děti jsou při hodu kamenem neomylně přesné a v případě turisty létají kameny jen neškodně kolem.

Etiopie byla donedávna zemí čistě křesťanskou

Dnes se zde začíná rozpínat islám, což je patrné z mnoha nových mešit. Lidé jsou zde tmaví, ale nemají vyloženě černošské rysy, zvláště ženy jsou tak krásné, že jsme na nich často mohli oči nechat.

A jak je to s údajnou chudobou? Ano, oproti našemu stylu života žijí Etiopané velmi chudě. Každá rodina má však svoje políčko a stádečko koz a řekl bych, že hlad zde rozhodně nikomu nehrozí. Myslím si, že donedávna zde museli být lidé relativně šťastní a určitě neměli pocit, že by jim něco chybělo. Bohužel i sem už dorazila televize – v každé vesnici je jedna veliká obrazovka, kam se lidé chodí po večerech kulturně vyžít, takže lidé vidí, jak se žije v Evropě a Americe a pro mnoho z nich je tak snem náš konzumní způsob života. Nejpopulárnější je zde ale sledování anglické fotbalové ligy. Místní kluci znají všechny hráče fotbalových mužstev Premiér Ligue nazpaměť, a když zjistili, že máme něco společného s Petrem Čechem a Rosickým, jejich radost neznala mezí. Hned jsme stoupli na ceně.

Severní část Etiopie, kterou jsme se rozhodli procestovat, se rozkládá na náhorní planině ve výšce kolem 3000 metrů nad mořem, kopce a hory jsou přenádherné, pro cestování na kole však nesmírně náročné. Trocha dřiny však byla vykoupena takovými prožitky z okolní přírody, že ještě dodnes z nich čerpám. Zvláště pohoří Simien je tak ojedinělé a zvláštní, že tudy projet je zážitkem na celý život.

Etiopie nabízí přirozeně i spoustu turistických atrakcí, kam míří kroky všech turistů

Tito však se jen přepraví džípem z místa na místo a to nejzajímavější – život obyčejných lidí v malých vesnicích a neskutečně čistá a podmanivá příroda – jim unikne. I my jsme přirozeně navštívili "africký Kamelot" – hrad Gondar, vytesané chrámy ve skále ve městě Lalibela, obelisky ve městě Axum, vodopády Modrého Nilu aj., nejzajímavější však pro mě zůstávají místa, kam noha západního turisty nevkročí, neboť pro něj by to bylo příliš obyčejné a nezajímavé. S dojetím vzpomínám na to, jak mě v jedné maličké vesnici přemluvili, abych dál už ten den nejezdil, neboť do další vesnice je to příliš daleko, jak mě vzali k sobě domů, k přespání mi přenabnechali svoji komůrku (sami pak spali venku), dali mi najíst a napít a jak se pak bránili nechat si cokoliv zaplatit. Když jsem před spaním podotkl, že bych měl obrovskou chuť na pivo, nejstarší syn neváhal oběhnout celou vesnici, aby mi vzápětí donesl jednu teplou třetinku lahvového piva. Bylo to už v době, kdy jsme se s kamarádem plánovaně rozdělili a každý jeli sám a znovu se mi potvrdilo, že podobné zážitky lze prožít jen při sólo cestování. Přirozeně i zde jsem zažil ten neuvěřitelný pocit, kdy jsem s otcem rodiny celý večer debatoval česky a on ahmersky a přitom jsme si v podstatě rozuměli.

Neodbytné děti

Jediné, na co jsem si moc nezvykl, byly hodně otravné děti, které neustále chtěly peníze nebo propisku. Někdy se však daly odbýt prázdnou plastovou lahví od vody, která je i dnes na venkově velmi ceněným artiklem. Věděl jsem ale, že děti odcítí moje duševní rozpoložení i na dálku, a pokud budu na ně v duchu zuřit, budou i ony agresivnější. Bylo to však velmi těžké a ne vždy se mi to podařilo, ač jsem se snažil, co to šlo. Je to stejné jako u ostatních pocitů. Mám to za léta cestování prověřené. Pokud mám strach, přijde něco negativního, jestli se budu bát okradení, zcela jistě mě někdo okrade. Stejné přitahuje stejné a u negativních pocitů to platí dvojnásobně. Při této příležitosti si vzpomínám na jednu situaci, kterou jsem zažil v Argentině. Zastavil jsem v malém městečku s tím, že si skočím nakoupit. Vtom se přiblížila skupinka mladíků, před kterou všichni utekli do domů, spustili mříže a pečlivě se zamkli. Majitel obchodu mi ještě stačil říct, abych sedl na kolo a ujel pryč, je-li mi život milý. Já jsem však byl v tu chvíli naladěný velmi pozitivně a ani mě nenapadlo se jich bát. Slušně jsem se s nimi pozdravil a po pár větách konverzace o tom odkud jsem a kam jedu, jsem je poprosil, aby mi pohlídali kolo, že si potřebuji nakoupit. Dal jsem jim důvěru, což bylo pro ně něco úplně nového, a zřejmě byli z toho tak zaskočeni, že mi nic nevzali. Dokonce jsem si s nimi pak ještě dlouho povídal, a když jsem se s nimi loučil, každý mi podal ruku a popřál hodně štěstí.

Etiopie pro mě zůstane zemí, na kterou s láskou vzpomínám, stejně tak jako na její výjimečně milé lidi, kteří by se často rozdělili i o to poslední, co mají. Zprávám o tom, že je zde hladomor, raději ale nevěřte. Mně osobně to připadá jen jako jeden ze způsobů, jak dostat z lidí peníze. Veškeré zážitky z této neobyčejné výpravy jsou podrobně popsány v nabízené knize "Horami i pouští".

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 06/2011.