V našem a světovém navyklém materialistickém způsobu myšlení považujeme smrt, tedy přechod na druhý břeh bytí, za největší neštěstí nebo zlo. Vždy to tak ale nemusí být (tím nenabádám k jakékoliv lehkomyslnosti, mám na mysli případy, kdy se smrti nedalo zabránit).

Napadají mne, jen tak namátkově, různé možné příčiny předčasných úmrtí.

Například:

• Někdo je natolik vnitřně prohnilý, že už ho nic nemůže přimět k uvědomění si nějakého svého nedostatku, čili jede v sebevědomém sebeobelhávání a činí jen nedobré sobě i druhým - pak je milosrdenstvím, že je mu v tom zabráněno odvoláním z tohoto života, aby si nekupil ještě další karmu (smrtelné autonehody různých suverénů apod.).

• Někdo se sem zrodil kvůli vypěstování určité konkrétní ctnosti nebo vyplnění úkolu (třeba mateřství, zvládnutí nějakého povolání, podání pomocného impulzu nějaké blízké duši, která by to tu měla sama těžké apod.), a když to zvládne, pak kvůli svému dalšímu vývoji by potřeboval třeba úplně odlišné podmínky, nebo se potřebuje co nejdříve znovu zrodit kvůli dalším úkolům, tedy je odvolán, aby se do nových okolností mohl zrodit co nejdřív.

• Jiný se jednoduše potrestá sám. Jede namol, či lehkomyslně a zabije se. Prozřetelnost mu jen dala volnost. Ono totiž i to, že někdo, byť mladý, nemá dostatek sebekontroly a pije, když ví, že bude řídit, je už důsledkem nějaké kvality jeho předchozího života.

• Někdo nezvládá v určitých okolnostech svou nenávist a chystá se spáchat zločin. Jinak je to ale slušný člověk, a proto je odtud z milosti odvolán, aby nedošlo k zauzlování jeho karmy.

• Někdo má za úkol přepracovat třeba jen nějakou jednu základní věc, ale protože se potřebuje příště vtělit s někým dalším (blízkým, nebo naopak tím, komu něco dluží), a ten druhy už se brzy vtělí, tak aby ho stihnul, musí honem pryč odtud a znovu se s ním zrodit.

• Někdo prodělá nemoc, která pro něho splnila svůj úkol, ale jeho tělo už se nedá opravit a jen by už zbytečně trpěl, tak zemře s vyrovnaným účtem, a není nic hrozného, že třeba ve středním věku. Mohl si nemoci uvědomit víc (a splnit tím nějaký důležitý úkol) než jiný, který se ve zdraví dožije vysokého věku.

• Poctivý rodič by se třeba dožil tragického úmrtí svého dítěte, nebo naopak nějakého jeho zločinu, a tak je raději odtud odvolán, aby to nemusel tak tragicky prožívat.

• Dítě si sem třeba přišlo jen obnovit nevinnost, víc nyní nepotřebuje, a tak "zase jde".

• Zemřelé dítě se na čas stává jakýmsi "strážným andělíčkem" své matky, protože na ni má silnou vazbu a dětsky nezkalenou lásku, a tak ji ochraňuje, inspiruje..., a třeba se zrodilo k blízké duši své matky proto, aby jí pak pomohlo tam odtud prožívat její těžké období.

• I u těch, co zahynou při (auto)nehodě, kterou nezavinili, se s tím v osudu nějak počítalo. Jinak by se do střetu s druhým autem nedostali. (Tak jako ti, co neměli v karmě shořet v divadle, či se potopit v lodi apod., se nějakou drobnou příhodou do divadla či na loď nedostali.) Příčiny smrtí při nezaviněných autonehodách mohou být taky nejrůznější. Může to být třeba i to, že zabitý řidič, který nehodu nezavinil, předtím taky jezdil či jinde jednal bezohledně a někoho uváděl do smrtelného nebezpečí, tak si tím musí sám projít (i ve vteřině smrti může pak vidět podstatu bezohlednosti).

Ale, opakuji, karmické řízení bývá spletité a příčiny mohou být proto nejrůznější

Předčasná úmrtí i dobrých lidí (vojáci ve válkách apod.) jsou pro lidstvo požehnáním proto, že mladistvé ideály a čisté životní síly, které jim nebylo dopřáno rozvinout, se pak uvolní a působí jako blahodárná zásobárna inspirací ideálů pro vtělené lidstvo. Naše ideály, nadšení atd. jsou čerpány i ze sil, které nebyly lidmi v životě spotřebovány pro jejich úmrtí, a tak tyto síly jsou volně k dispozici všemu lidstvu. Nazíráno tam odtud, není smrt fyzického těla nic strašného.

Tam je to opačně:

• ti, kdo se zrozují, se i bolavě loučí s oním světem a sestupují do hmotného světa tíhy, trápení a slepoty často s obavou, protože většinou vidíme svou karmu, která nás čeká. Ba někteří i couvnou před zrozením, nemají dost odvahy, vidíli, co je čeká, ale oddálení taky není pro ně řešením. Někdy ztratí odvahu a couvnou už pozdě a zrodí se pak jako mentálně postižení apod. Dost se mi osvětlilo, jak dítě prožívá smrt, když jsem četl od Londona Tulák po hvězdách. Vidí se tam někdy dřív jako chlapec, který utíká před vojáky. Ti střílí... a najednou se hošík vidí zvenku, je mu hezky, přichází k němu světelná bytost...

Není v tom ani stín tragédie či smutku. (To samozřejmě neopravňuje vraždění). Jistě, že nelze lehkomyslně spoléhat, že co nemám v karmě, tak se mi nestane, a riskovat v čemkoliv proti zdravému rozumu a bezpečnosti. Sedne-li si tedy někdo do auta s někým, kdo je namol, pak to asi je i spoluzodpovědnost všech v autě.

Jak překonat smutek

Každý člověk prožívá občas chvíle, kdy na něho dolehne pocit smutku. Někdy to vyplývá z určité negativní životní situace, kdy ztratí blízkou osobu, zaměstnání, něco se nedaří nebo zklamou přátelé či kamarádi. Také zamračené, deštivé, sychravé a vůbec nepříznivé počasí s nedostatkem slunečního svitu může na někoho doléhat velmi negativně. Člověk však bývá občas smutný, i když se neocitne v nějaké stresové situaci.

Jak překonat smutek? Když se člověk, kterého něco trápí, vyzpovídá, značně se mu uleví, soudí psychologové. Právě dobří přátelé dokáží v takových situacích hodit pomyslné záchranné lano a vytáhnout postiženého z jámy negativního myšlení. Při setkání s nimi se nejen uleví na duši, ale dokáží člověka v depresi přivést a nasměrovat na jiné myšlenky. Zejména lidé s pozitivní životní energií mohou působit jako vynikající léčba. Někteří znalci zase při hlubokém smutku a černém vidění doporučují svěřit trudné myšlenky papíru. Zapisování pocitů napomůže v uspořádání myšlenek. Člověk může své pocity vyjádřit, utřídit si je a nakonec dojít k názoru, že smutek nemusí být zase tak zdrcující. Často takové stavy vyrovnává pomoc blízké nebo i jiné osobě, kdy si člověk uvědomí, že může být někomu potřebný a velmi užitečný. Jestliže však stavy smutku přetrvávají déle než několik týdnů, bylo by moudřejší navštívit lékaře, psychologa.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 06/2011.