Často mluvíme o lásce, aniž bychom sami milovali. Vzýváme lásku, aniž bychom byli schopni milovat druhé. A co je horší – mnohdy nedokážeme milovat ani sami sebe. Velmi často mluvíme také o štěstí, většinou ve chvílích, kdy se nám ho nedostává. O jeho pravé podstatě však mnohdy pranic netušíme. K čemu jsou pak vzletná, ale prázdná slova, třebaže vyřčená v dobré víře a upřímném záměru? Slova sama o sobě nic neznamenají, nenesou-li záblesky světla tryskajícího ze samého nitra naší duše. Milovat a být šťastný však může každý z nás, a to zcela bez výjimky. Potřebuje k tomu pouze své srdce. To ostatní již přijde samo.

Umíme být šťastní?

Jako malá jsem prožívala spoustu radostí, ale i starostí, ostatně jako každý z nás. Cítila jsem se šťastná, když si se mnou rodiče hráli a věnovali se mi, když jsem si ze školy nesla vysvědčení se samými jedničkami, když jsem dostala psaníčko od kluka, kterého jsem tajně milovala. Trpěla jsem, když jsem své rodiče něčím rozzlobila, když jsem se nepohodla s nejlepší kamarádkou, nebo když jsme se odstěhovali do jiného města a já ztratila kontakt se svou první velkou láskou. A tak tomu vlastně bylo i později. Pocity štěstí byly vždy striktně závislé na momentální situaci a leckdy se dokázaly doslova z minuty na minutu zvrhnout ve svůj pravý opak. Ostatně říká se přece, že štěstí bývá vrtkavé, nebo ne? S tím však nemohu souhlasit – "štěstěna" snad, ale štěstí? Na něj tohle rozhodně neplatí. Štěstí totiž není náhoda, ani ona pověstná "muška zlatá", nýbrž stav ničím nerušené vnitřní harmonie, jenž existuje zcela nezávisle na okolním světě, stav vnitřního klidu, ticha a pokory, kam nepronikne žádná ničivá síla a který sám o sobě ukrývá nepředstavitelně mocný poten - ciál. V takovém stavu přirozeně existuje také láska. Není však třeba ji hledat, ani o ni nijak zvlášť usilovat, nebo se snažit jakkoliv si ji zasloužit. Láska je zde totiž všudypřítomná a existuje sama o sobě.

Začátek hledání

Já vím, snadno se to říká, ale jak má člověk dospět k podobnému rozpoložení ve svém každodenním životě, jenž je mnohdy plný nejrůznějších nástrah, překážek a pádů? To se potom zdá být takřka nemožné. A přece to lze uskutečnit. Byť třeba jen na pár vteřin jako důkaz, že něco takového skutečně existuje. Lidská mysl má slabost pro logiku a rozumovou analýzu a po takovém zážitku se stává mnohem poddajnější a ochotná připustit i další rozměry lidského života. Pomyslnou branou k tomuto jinému způsobu vnímání reality mohou být výjimečné prožitky, které se alespoň jednou objeví v životě každého z nás. Pozorovali jste někdy východ nebo západ slunce nad mořem? Fantastické vitráže gotických katedrál, v nichž pod proudem pronikajících paprsků ožívaly dávné obrazy? Hvězdné noční nebe v jeho nekonečnosti? Možná se vám stalo, že jste na okamžik splynuli s tou všudypřítomnou krásou, svět kolem vás zmizel a vy jste se rozplynuli pohlceni nesmírnými dálavami vzdálených světů. Pokud člověk něco podobného zažije, nikdy již nebude vnímat svět stejným způsobem jako předtím. Stopa tajemného posvátna již navždy poznamená jeho srdce. Takový prožitek v něm zanechá svůj neviditelný, ale zřetelný otisk. Většinou pak začínáme hledat, třebaže jen podvědomě. Tato zkušenost pozmění naši další životní cestu a také prožitek štěstí a lásky k sobě i okolnímu světu.

Okamžik zázraku

Takové chvíle jsem zažila nesčetněkrát. Poprvé jako velmi malé dítě při pohledu na nebe plné hvězd. Je zvláštní, že už tehdy jsem si jasně uvědomovala samu sebe jako nedílnou součást těch nekonečných galaxií a jasně jsem vnímala, že dokonale splývám s okolním vesmírem. Je to tak nádherný pocit, že to nelze popsat slovy. Totéž zřejmě zažívají jogíni směřující do nirvány nebo mnozí z náboženských mystiků na vrcholu své kontemplace. Je pravda, že můj život se pokaždé vrátil zpět do "starých kolejí", ale přece jsem si s sebou vždy odnesla aspoň malý střípek oné nekonečné mozaiky, kterou tvoří miliardy duší na své pouti hmotnou existencí. Každá ta chvíle byla nesmírně silná a výjimečná. Měla jsem pocit, že miluji celý svět a že mohu být dokonale šťastná už jen proto, že jsem. Nemít své lidské zábrany, objímala bych každého na potkání a tančila radostí. Jak krásné by bylo, kdybychom takové okamžiky zažívali častěji. Snad by se pak změnil i náš přístup k životu, k našim bližním i sobě samým. Snad bychom pak konečně pochopili, že štěstí si nelze koupit, vyprosit nebo zasloužit, že ho lze pouze vnímat hluboko uvnitř svého srdce. Že to není půjčka za oplátku a že k němu vede jediná cesta – radovat se z toho, co máme a kým jsme, aniž bychom zároveň cokoliv očekávali. Není to snadné, to vím moc dobře. Ale je možné toho dosáhnout.

Za hranicí ticha

Je pravidlem, že skutečnou podstatu štěstí a lásky objeví člověk až tehdy, je-li úplně na dně. Ve chvíli, kdy už nemá, co by ztratil, kdy je na samém konci svých sil. Takové situace jsou navenek velmi nepříjemné a způsobují nám spoustu bolesti, avšak to je pouze počátek, kdy jsme to podvědomě ještě nevzdali a kdy stále bojujeme, přestože náš boj je předem ztracený. V okamžiku, kdy složíme své zbraně, zavládne ticho a prázdno. Všechna slova zoufalství již byla vykřičena, dozněly bolestné výčitky, byly prolity poslední slzy. A právě v tomto okamžiku zdánlivé beznaděje se rodí nová šance. Šance na nový začátek, nové štěstí, novou lásku. Často totiž teprve až ve chvíli, kdy zmlkne naše věčně ublížené ego, můžeme otevřít své srdce, kterému již nic nebrání v tom, aby vyslalo signál své niterné touhy. A protože nic na světě nezůstává bez odezvy, dříve či později obdržíme odpověď. Každé srdce je ve své podstatě přenádherným diamantem, ryzím a průzračným, v němž není místo pro jedinou temnou myšlenku. Stejné jsou i jeho touhy a stejná tedy bude i odpověď, která přijde jako odezva na jeho volání. Pokud jí budeme schopni naslouchat, pokud budeme ochotni následovat její skryté poselství, můžeme zažít v životě mnoho zázraků. Z temna noci vstoupíme do paprsků slunečního světla a s úžasem půjdeme vstříc světu, který se navenek nijak nezměnil, ale přece je náhle úplně jiný. Pohlédli jsme na něj totiž očima lásky.

Za vším stojí nedostatek lásky

Ve zcela odlišném světle se nám nyní budou jevit různé mezilidské vztahy. Zejména v oblasti partnerských vztahů mnohdy existují různá nedorozumění, jež mohou časem přerůst až v neproniknutelnou bariéru potlačované vnitřní zloby, zklamání, frustrací a vzájemného odcizení, kterou poté překlenout bývá již velmi obtížné, někdy dokonce téměř nemožné.

Život nám přináší celou řadu různých zkušeností, dobrých i špatných, a často se bohužel stává, že léta společného soužití paradoxně přispívají k růstu nedůvěry mezi partnery, místo toho, aby jejich vzájemný vztah pomáhaly utužit. Dalším plíživým, ale o to více nebezpečným bývá každodenní stereotyp, kterému se při nejlepší vůli jenom stěží ubráníme. Leckdy se pak sami divíme, kam zmizel ten člověk, kterého jsme ještě před deseti lety tolik milovali a bez kterého jsme nedokázali vydržet ani jediný den. Samozřejmě nikam nezmizel, ale je stále tady. S námi. Každý den, každou hodinu. Pouze v něm již nevidíme, nebo nechceme vidět to, co kdysi. Tento nový postoj většinou funguje jako dokonalé zrcadlo nás samých. Ani my už v sobě nenalézáme tolik síly, svěžesti a chuti do života jako dřív. Snažíme se to však raději nevidět, případně to omlouvat nedostatkem času, peněz, motivace atd. Důvod je ale pouze jeden – za vším stojí nedostatek lásky.

V hlubině duše

A to je právě jeden z okamžiků, kdy se naskýtá ta nejlepší možnost začít znovu a jinak. Vyčistit si mysl od nánosů všech negativních emocí, jež se v ní za celá ta dlouhá léta usadily, a obrátit se s prosbou o pomoc ke svému vnitřnímu rádci, kterému jsme zatím neměli zájem naslouchat. Každý z nás nějakého má. Bez ohledu na to, jaké jméno mu dáme. Nikdo nás nezná lépe než on, často ani my sami, o to se spolehlivě stará naše ego, jež se snaží tento vnitřní hlas překřičet a obvykle se mu to i daří, jsme-li ochotni podléhat jeho uměle vytvářeným iluzím. Oslovit tohoto rádce je prosté a zároveň i velmi obtížné, zvláště pro ty, kteří v jeho existenci nevěří. Navíc je tu rozum, jenž se silně vzpouzí jakýmkoliv pokusům o to navázat kontakt se zdrojem nekonečné moudrosti. Vždyť co by potom bylo s ním? Stal by se náhle nepotřebným, druhořadým, nedůležitým. Tuto překážku je nutné překročit a neohlížet se přitom na nic z toho, co nám radí naše "racionální já". Je obvyklé, že v podobných situacích býváme zaskočeni strachem a nejistotou, ale tyto nepříjemné pocity záhy odezní, soustředíme-li se do svého nejhlubšího nitra, kde se ukrývají pravdivé odpovědi.

Rádce z nejpovolanějších

Říká se, že problémy, s nimiž si člověk neví rady, je dobré předat "někam dál". To znamená někomu, kdo si s nimi dokáže lépe poradit. Je jedno, zdali oslovíme přímo Boha, anděla strážného, spřízněnou duši, nebo Univerzum, podstatná je v této chvíli hlavně pokora a víra, že svůj problém odevzdáváme do povolaných rukou. Neznamená to, že bychom se tím zbavovali odpovědnosti, pouze žádáme o spoluúčast na řešení záležitosti, na kterou už nestačí naše vlastní síly. Pokud jste nic podobného dosud nevyzkoušeli, učiňte tak co nejdříve. Budete-li ve své prosbě skutečně upřímní a vnímaví, stanete se záhy svědky skutečných zázraků, které Vám začnou vstupovat do života. Jiskra lásky zažehnutá v samé hloubi Vaší duše bude nyní sílit, brzy začne vyzařovat také navenek a její láskyplné poselství nezůstane bez povšimnutí. Záhy získáte pocit, že se různé okolnosti a také lidé kolem Vás začínají měnit k lepšímu. A není divu. Světlo, jež vysílá lidské nitro prostoupené láskou, působí jako silný magnet, k němuž se ostatní cítí být přitahováni. Jeho hřejivé paprsky konejší, laskají a hladí a nelze jim odolat. Lidská duše prozářená tímto nádherným čistým světlem jako zázrakem pookřeje a vykročí do života s novou silou a nesmírnou chutí předat kousek tohoto zázraku také druhým. A čím víc jej bude rozdávat, tím víc se bude cítit šťastná a ono láskyplné světlo se k ní bude vracet v úsměvech a něžných gestech druhých, v jejich pomoci, přátelství, porozumění a blízkosti.

Kdo byť jen jednou okusí ten čarokrásný proces vzájemného obdarovávání, nikdy už se nebude chtít vrátit zpět do zrádné propasti nevíry, smutku, výčitek a klamných iluzí. Ten, kdo jednou spatřil ono nádherné světlo, nebude chtít znovu propadnout bezedné temnotě a udělá vše pro to, aby ten zázračný plamínek ve svém srdci udržel už navždy při životě. Plamínek, jenž spaluje bolest a vydechuje lásku a který kdysi dostal do vínku každý z nás… Važme si tohoto daru, neboť je tím největším a nejkrásnějším, co můžeme zde na světě prožít, a zároveň i největším a nejšlechetnějším, co můžeme ze sebe světu dát…

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Pohenix 06/2011.