Jaro v sobě skrývá uhrančivou krásu. Úchvatný gejzír vůní a barev skýtá potěšení nejen našim smyslům, ale také duši, ve které svým láskyplným objetím probouzí tichou vnitřní radost a touhu po životě. Kouzlo jara bylo všudypřítomné i při následujícím rozhovoru, za nímž jsem se vypravila do malebné vesničky Ratměřice nedaleko Velkého Blaníku. V Domě zdraví zde pracuje a bydlí bylinář MARTIN KOLÁR se svou rodinou. Na zahradě plné bylinek a krásných květů, kde jsem se cítila téměř jako v pohádce, pokládám Martinovi první otázku.

Ve Phoenixu vedete již léta oblíbenou "Bylinářovu poradnu". Jak a kdy se zrodila Vaše láska k rostlinné říši?

Bylinky si mě našly velmi brzy. Od dětství jsem tíhnl k přírodě a v první třídě už jsem znal 150 léčivých rostlin. Bylo pro mě vždy samozřejmostí, že rostliny mají duši a lze s nimi komunikovat. Když vymýšlím nové elixíry, svolávám duše rostlin na poradu. Každá bylina má svůj odlišný charakter. Překvapil mě třeba puškvorec, který se mnou komunikoval latinsky. Můj velký obdiv mají také houby. V mykoterapii vidím velké naděje, zejména v léčbě rakoviny a civilizačních chorob. Velice mě v tomto směru těší četné ohlasy na můj houbový elixír Imunex.

Příroda je vskutku nevyčerpatelným zdrojem šetrných a zároveň účinných léků na všechny naše neduhy. A co syntetická léčiva? Mají z Vašeho pohledu vůbec nějaké opodstatnění?

Někdy může nasazení syntetického léku zachránit člověku život, ale nesmíme zapomínat na možné vedlejší účinky. Obecně platí, že čím déle takový lék užíváme, tím většímu riziku nežádoucích účinků se vystavujeme. Hodně nebezpečné jsou především umělé hormony, například kortikoidy. Budoucnost podle mě ale bude patřit spíše tzv. parafarmakům, což jsou léky na přírodní bázi. Léky z brusinek na močové cesty, z jinanu na cévy, z ostropestřce na játra, z hub na posílení imunity.

Rostliny nám ale mohou pomáhat i jinak. Sama jsem byla několikrát svědkem toho, že pokojové rostliny reagovaly na mé duševní rozpoložení. Téměř "zázračně" rozkvétaly v okamžicích, kdy mě přepadal strach, úzkost a pocit beznaděje, zřejmě s cílem potěšit mě a povzbudit. Máte podobné zkušenosti?

Ano, mám. Doma nám prakticky neustále kvete nějaká pokojová rostlina. Vánoční kaktusy nám kvetou několikrát během roku. Na zahrádce nám roste malá džungle všemožných bylin. Některé z nich tu přitom rostly ještě předtím, než stál náš Dům zdraví – ostropestřec, podběl, kokoška, třezalka, mařinka, rdesno, rozrazil…

S přírodním světem dokáží komunikovat zejména děti, které tuto schopnost dosud neztratily. Mladší syn například s oblibou sedává v lese poblíž stromů a já s úžasem poslouchám vyprávění o tom, co zde stávalo před desítkami let, či jaké škody způsobila nedávná bouře. Dospělí jsou na tom již o poznání hůře.

Já jsem v tomto ohledu celkem optimista, neboť pozoruji, že v poslední době se do přírody vrací stále více lidí. Třeba u nás u Velkého Blaníku nebylo nikdy tolik návštěvníků jako dnes. O víkendu jsou to úplné davy. Pak už stačí jen málo, vyzout boty, zhluboka dýchat a zklidnit mysl. Je pravda, že děti jsou velmi moudré a často přicházejí jako naši učitelé.

A nyní otázka z trochu jiného soudku. Měl jste někdy v životě pocit, že "sem nepatříte"? Například jako malé dítě, které okouzleně pozoruje hvězdy a přitom vnímá tajuplný pocit náhlé blízkosti a bytostného spojení.

Hvězdy jsem pozoroval vždycky moc rád a párkrát v životě mě napadlo, že jsem z jiné planety. O mimozemské civilizace a UFO jsem se intenzivně zajímal na počátku devadesátých let v rámci Československé archeoastronautické asociace. Zde jsem se však setkal s několika významnými léčiteli a psychotroniky, kteří můj zájem nasměrovali novým zajímavějším směrem – k léčitelství.

Přesto bych ráda u podobných témat ještě chvilku setrvala. Ve Phoenixu jste již několikrát zmínil své zkušenosti s astrálním ces - továním. Kdy jste poprvé zažil něco takového? Dostavil se tento zážitek samovolně, nebo mu předcházela nějaká příprava? A kam jste se tehdy vlastně vydal?

Spíše než astrální tělo vnímám jasně svou duši, tělo a duch – mysl. Cestuji mentálně v čase i prostoru, na úrovni ducha. Myslím, že mnoho lidí takto cestuje spontánně během spánku, ale své zážitky si nepamatují, protože vjemy nepřejdou do vědomé úrovně. U mne to zpočátku bylo podobné, po probuzení zůstávaly jen útržky vzpomínek z jiných světů, na minulost či budoucnost. Obrat nastal na konci osmdesátých let, kdy jsem se seznámil s psychotronikem a vynálezcem Ing. Alešem Rumlerem ze Šumperka. Díky němu jsem se naučil pracovat se svou myslí a podvědomím. Ve stejném období jsem poznal dalšího neobyčejného člověka – léčitele Františka Misaře z Křížové, který mi pomohl otevřít Kristův kanál. Tehdy do mého života vstoupila hluboká pokora a navždy zmizel strach. V hloubi svého srdce jsem svůj život svěřil do rukou božích a nechal se vést svým novým učitelem – Kristem. Jednoho dne jsem pak při meditaci upadl do zvláštního stavu, kdy se přede mnou za plného vědomí otevřel jakýsi obrovský vír, který mě nasál. Snad v každé buňce svého těla jsem cítil obrovský tlak jako na centrifuze, ale bylo mi příjemně. Po chvilce mě tato červí díra konečně vypustila v jiném čase i prostoru. Byl jsem v Americe v předkolumbovské době, pár stovek let před jejím objevením.

A co se dělo dál?

Stojím na prašné planině a rozhlížím se. Vše je naprosto reálné a skutečné, cítím žár slunce a sucho. Přichází ke mně polonahý indián a bratrsky mě zdraví. Jsem poněkud překvapený, ale přesto úplně klidný. Indián mě vede do vesnice, která mi připadá povědomá. Před jednou chýší sedí mladá indiánka a něco vyšívá. Její krásnou tvář jako bych také znal. Indiánský přítel mě však vede do velkého stanu, kde v horečkách leží náčelník kmene. Byl zraněn otráveným šípem a umírá. Najednou mi dochází, proč jsem tady. Jsem místní šaman, který dostal druhou šanci na vyléčení svého náčelníka. Odcházím do svého příbytku pro náčiní. U stropu visí nejrůznější byliny, na stole jsou poházené kosti nějakých zvířat, na zemi leží několik bubínků… Vím, že nic z toho ale nepomůže, a vracím se zpátky k náčelníkovi. Vidím, že za ním stojí démon smrti, který sžírá jeho tělo. Pobaveně se na mě dívá a říká: "Už jsi zase tady?" Tentokrát tě přemůžu, pomyslím si a rázně na něj spustím: "Ve jménu Ježíše Krista, odejdi!" Démon smrti se začne hlasitě smát a říká, že nikoho takového nezná. Co teď? Začínám se modlit, jak nejlépe umím. V srdci cítím hořící plamen, který rozdmýchávám svou nejhlubší pokorou. Světlo se začíná šířit z mého nitra a zaplavuje pomalu celou místnost. Démon je zaskočen a rychle opouští náčelníkovo tělo. Neskonale se mi ulevuje. Cítím boží přítomnost. Obrazy kolem mne se začínají trhat jako kulisy a kosmický vír mě opět nasává a vrací zpět do mého světa.

Znamená to tedy, že je možné měnit minulost?

Čas neplyne výhradně lineárně, je to relativní veličina. Kdyby existovalo něco rychlejšího než světlo, mohlo by dle Einsteina dokonce dojít k záměně příčiny a následku. Einsteinova převratná teorie relativity času byla dokázána anglickým fyzikem Eddingtonem. Teď už jen zbývá dokázat teorii Kahudových mentionů – částic rychlejších než světlo a mentální cestování se stane uznaným vědeckým fenoménem. Do jisté míry lze tímto způsobem měnit pozitivně náš život. Mnoho lidí zažilo situaci, kdy jejich mysl zaregistrovala blížící se neštěstí, jemuž se tak následně vyhnuli. Můžete mít např. sen či vnuknutí, že letadlo, kterým máte cestovat na dovolenou, se zřítí. To se pak opravdu stane, ale vy do něj nenastoupíte.

Je možné se astrálnímu cestování naučit? Má člověk vůbec šanci, není-li přímo zarytým materialistou, proniknout do tohoto fenoménu? Ať již za účelem poznání, vyrovnání karmických dluhů, nebo rozšíření svého vědomí.

Jednou z možností, jak proniknout do tajů mentálního cestování, je vědomé snění. Jde o to, naučit se "probudit" ve snu. Spící si musí uvědomit, že sní. Na základě tohoto uvědomění se vytvoří most mezi vědomím a nevědomím. Čtenářům mohu prozradit jednoduchou techniku, jak toho snadno dosáhnout. Až se ve snu probere vaše vědomí, podívejte se na své ruce. Místo rukou, jak je známe z našeho hmotného světa, byste měli spatřit jen jakýsi obrys svých rukou ve světelné mlhovině. To je naše mentální tělo a teď už jen stačí silou myšlenky vyrazit za hranice prostoru a času. Cestovat lze nejen směrem do minulosti či budoucnosti, ale též do paralelních světů. Náš duch totiž může existovat současně i v jiném časoprostoru, kde sbírá další zkušenosti. Před každou cestou doporučuji svěřit se do rukou božích, ať se děje vyšší vůle.

Poslední dobou jsme svědky zrodu stále nových nauk a teorií, jejichž porozuměním a následováním má člověk dospět ke šťastnému a naplněnému životu. Jednou z nich je také učení o zákonu přitažlivosti, demonstrované ve filmu Tajemství a následně i prostřednictvím stejnojmenné knihy. Jak vnímáte význam tohoto principu v životě člověka?

Film a kniha Tajemství je podle mě typickou ukázkou tzv. amerického snu, kdy se nám mají naplnit všechny naše odvážné představy a touhy. Autor bestselerů Hovory s Bohem N. D. Walsh zde pronesl pro mne zcela šokující větu, že můžeme být neomezeně bohatí a Bůh nám to posvětí. Právě tento bezmezný americký sen podle mě přivedl celý svět do hospodářské krize. Při naplňování svých snů bychom měli myslet také na potřeby druhých. Sám se řídím raději heslem: "Modli se a pracuj". Nemyslím si, že bychom měli vesmír znásilňovat svými přízemními přáními. Zákon přitažlivosti podle mého názoru pracuje na principu zhmotnění našich strachů. Přitáhneme to, čeho se bojíme. Na Zemi přicházíme bojovat se svými démony, kterými kromě strachů a obav může být zloba, nenávist, duchovní pýcha nebo třeba alkoholizmus či obžerství. Mnoho lidí se dnes žene za finančním ziskem, kariérou či aspoň "nějakou jistotou". Jejich život se podobá věčnému útěku. Před ostatními, před sebou samými, před Bohem. Je možné je nějak zastavit? Třeba ani netuší, že zde taková možnost existuje. Útěk je způsob obrany před strachem či jiným ohrožením. Druhou možností je útok na vlastní slabiny. To ovšem vyžaduje odvahu podívat se pravdě do očí. Pravda může být někdy bolestivá, ale vždy osvobozuje. Důležité je naučit se být vděčný za to, co mám. Ke štěstí stačí málo. Život je úžasný dar a každý den bychom za něj měli poděkovat. Kdo žije naplno v přítomnosti, nemusí se bát toho, co přijde zítra.

Všeobecná krize ve světě eskaluje. Mnoho lidí s obavou vzhlíží k budoucnosti, zejména pak k roku 2012. Ve vzduchu se vznáší tušení zásadních proměn, které nutně nastanou, ať již náhle, či pozvolným vývojem. Je skutečně nutné, aby se lidé strachovali? Co si o tom myslíte?

Paradigma 2012 je jen uměle vyvolaná hysterie, kterých v minulosti bylo již mnoho (naposledy v roce 2000). Toto záměrně rozpoutané šílenství některým šikovným podnikavcům přineslo již slušné zisky. V USA například s blížícím se rokem 2012 raketově narůstá zájem o domácí kryty za statisíce dolarů. Až rok 2012 skončí, apokalyptici přijdou pohotově s nějakým novým datem, třeba 2022. Změny, které pociťujeme, jsou zcela přirozené a pravidelně se opakující. Každá civilizace postupně zažívá svůj rozkvět, vrchol a pád. Z jejích trosek pak povstane civilizace nová. Otázkou je, zda lepší. Dnešní situace nápadně připomíná pád Říše římské. Intriky, megalomanství, válečné expanze, zkorumpovanost politiků. To ovšem neznamená, že bych byl nějaký malomyslný pesimista. Náš duchovní vývoj vidím optimisticky. Důležité je nenechat se vtáhnout do nebezpečné hry na apokalypsu. Pokud vás někdo bude strašit koncem světa, řekněte mu důrazně: "Děkuji, nechci, toho se nezúčastním."

Mohou tyto změny ovlivnit i život duší, které se zde i nadále zdržují z důvodu své připoutanosti, a pomoci jim například k rychlejšímu uvědomění?

Zřejmě nikdy v historii nebylo na Zemi vtěleno tolik lidských duší. To může být dáno výjimečností naší doby, kdy vše probíhá až neuvěřitelně rychle. Díky moderním informačním technologiím a takřka neomezeným cestovním možnostem můžeme doslova během momentu získat potřebné zkušenosti, které bychom dříve pracně sbírali i několik životů. Duchovní pokrok tak probíhá opravdu skokově a naše karma se naplňuje s milosrdnou rychlostí. Svou zvláštní roli zde sehrávají také bouřící přírodní živly, kdy třeba člověku přímo před očima odplave jeho rodný dům. Všechny pohromy jsou současně i příležitostí, jak změnit své priority, projevit solidaritu či odpustit.

Kde mohou lidé v dnešním hektickém světě nejsnáze čerpat sílu a inspiraci? Prozradíte nám svůj "tajný" zdroj?

Když potřebuji dobít baterie, tak si dám sluneční lázeň, pustím svou oblíbenou hudbu, nebo se jen tak kochám krásou květin, hlavně cyklámenových barev. Neobyčejnou sílu cítím také samozřejmě ve své rodině. Když se ráno probudím a má pětiměsíční dcerka se na mě hlasitě směje, tak mi srdce plesá radostí a štěstím. Mimořádně silně působící jsou též mariánská poutní místa, zejména taková, kde vytryskl pramen vody. Doporučuji navštívit například méně známý Svatý kámen nedaleko Rychnova nad Malší, který je právem nazýván českými Lurdy.

Péče o tělo a tzv. psychohygiena platí dnes již za obecně známé pojmy. To však zdaleka nepokryje všechny lidské potřeby. Jak by měl člověk pečovat o svou duši?

Každý by měl alespoň 15 minut denně meditovat. Nejlépe večer před spaním, nebo ráno po probuzení. Je to taková osvěžující koupel v boží lásce a milosti. Soustředit se můžeme na své nitro, nebo na nějakou duchovní autoritu: Krista, Pannu Marii, Buddhu… Své duši prokážeme velkou péči také tím, že se místo rozčilování u televizních zpráv raději projdeme na čerstvém vzduchu. Taktéž je důležité neživit své strachy zbytečným brouzdáním po internetových stránkách, kde si ulevují příznivci konspiračních teorií a apokalyptičtí vizionáři. Radujme se z maličkostí všedního dne.

Náš rozhovor vyjde na konci května, kdy příroda slaví triumf své neodolatelné svěží krásy. Toto období skrývá pro člověka velké množství darů. Poraďte nám, jak je co nejlépe využít.

Každý měsíc má své kouzlo. Květen má svůj původ ve slově květy, kterých je v tuto dobu opravdu hodně. Proto se nejen kochejme jejich krásou a rozmanitostí, ale nasbírejme si některé kvetoucí byliny také pro léčebné využití. O svatojánské noci z 23. na 24. června se sbírala magická bylina třezalka tečkovaná. Tato mocná rostlina dokáže zahnat zlé duchy, z ochranných důvodů se věšela v malých svazcích pod okap nebo do oken domů, chlévů a stájí. Třezalka léčí úspěšně deprese, čistí krev, mírní záněty a hojí rány. Užívá se ve formě čaje, obkladů, oleje nebo extraktu.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 6/2011.