Je to starý příběh, který se vypráví ve všelijakých podobách. Povím ho krátce – v podstatě jde o člověka, který potká smrt. A ta se na něj dívá tak podivně, že se rozhodne okamžitě odjet… "musím pryč, pryč… rychle se zachránit"… a tedy rychle odjede, podle jedné podoby tohoto příběhu, až do Samarkandu.

Tam k němu smrt přistoupí a řekne, že se už divila, proč je jinde, když ho měla odvést z tohoto světa právě v Samarkandu. Utíkal. A myslel, že utíká před něčím. A zatím utíkal k něčemu. Jaký je to prastarý archetyp – ten kdo se snaží něčemu uniknout, jako by se tomu přímo vrhal do náruče.

Jako by smrt mohla ohlašovat

Pověsti znají tolik příběhů o znameních, která ohlašovala smrt jednotlivých lidí, vymření rodů, smrt dědice, hovoří se o potících se náhrobních kamenech, o přízracích, které přicházejí a svou přítomností ohlašují předem, co se stane atd.

Pokud by byl večer a seděli jsme u svíčky a karafy s vínem, mohl bych dlouze vyprávět o takovýchto příbězích ze šlechtických rodin. Sám jsem ovšem ono "tušení smrti" u řady lidí zažil, i když k němu vlastně neměli důvody.

Moje prateta, zdravá a svěží, jednou večer šla spát a druhý den se neprobudila – nepostěžovala si ani mé babičce se kterou bydlela, že by měla nějakou potíž. Ale na jejím stolku byly ráno vyrovnány: legitimace, závěť, bible, potvrzení o jejím hrobu se zaplaceným poplatkem…, ležely tam všechny doklady, jaké se někdy po smrti starých lidí tak těžko v jejich bytě hledají. A ona sama ležela v nové noční košili, v čerstvě povlečeném lůžku a vše bylo tak skvěle uklizeno, jako by očekávala andělskou návštěvu. A také ji ostatně, má předobrá prateta, která nikdy nikomu neublížila, čekala.

Proč? Proč vytušila její příchod?

Týden předtím, než odjel můj otec Eduard Petiška do Mariánských lázní, ze kterých se už nevrátil, byl na obvyklé kompletní lékařské prohlídce, kdy mu sdělili, že je zcela zdráv, a testy, které prodělal, svědčí o tom, že je svěží jako jinoch. Přesto se se mnou loučil před odjezdem slovy: "Každý odcházíme, když je čas." A na jeho perfektně uklizeném stole neležel tentokrát žádný rozepsaný rukopis, jako býval vždy, když někam odjížděl, poprvé v životě jako by už věděl, že napsal své poslední písmeno.

Ve starých pověstech nacházíme celou řadu svědectví, která nemusí být jenom pohádkovými okrasami – svědectví o znameních. O varováních, upozorněních, osloveních.

V rodině naší známé je to podivná hořká vůně, jakou cítí členové rodiny ve chvílích smrtelného nebezpečí. Vzpomínám si na dívku z oné rodiny, která jela na výlet na kole a uprostřed lesa se při chvíli odpočinku o tom rozpovídala. Když se pokračovalo v další jízdě, smála se té rodinné historce a řekla, že zrovna teď cítí onu strašidelnou vůni – vůni smrti.

Toho smíchu kolem ní. Až jedna dívka vyjekla hrůzou a ukázala na její kolo. Po rámu kola se k jejímu nahému stehnu, stehnu v šortkách, plazila zmije, připlazila se na rám během chvilky, kdy kolo leželo v trávě. Dívka seskočila a zachránila se.

Je dobré nebrat pověry vážně. Ale je dobré počítat s tím, že nejenom zlá tajemství prosvítají do našich životů. Někdy nás může navštívit i andělský dotyk. Je dobré být připravený na všechna upozornění, která mohou duši probouzet, vést, zachraňovat. Andělé nám mohou pomáhat i tím, co nechápeme, co považujeme za tajemství. Mohou nám pomáhat i tím,co ještě nechápeme. Pověrou může být i to, když se dosud nevysvětlitelné tajemství považuje za pověru.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 05/2011.