Duše, jež zmateně bloudí mezi světy, v zoufalství a opuštěnosti, neboť se jim dosud nepodařilo zbavit se své nevědomosti a svých nedostatků, přicházejí občas za těmi, kteří dosud žijí, aby si vyprosily jejich pomoc, lásku a odpuštění. Ačkoli v nás tyto situace často vzbuzují úzkost a obavy, pokusme se překonat svůj strach a věnujme těm nešťastným bytostem aspoň jednu tichou modlitbu. Několik upřímně míněných slov mnohdy způsobí zázrak, neboť soucit a láska jsou tím pravým klíčem, který otevírá bránu k blaženosti a vykoupení.

Prostředky útěchy

Způsobů, jak můžeme ulevit jejich trápení, je několik. Nejúčinnějším prostředkem je mše svatá, kterou necháme odsloužit ze zesnulé. Že jde o nesmírně prospěšný a významný akt, potvrzuje celá řada pramenů. Další druh pomoci představuje smírné utrpení – každé utrpení, ať tělesné nebo duševní, jež obětujeme za duše v očistci, jim přináší velkou úlevu. Velmi účinné jsou rovněž modlitby, almužny a dary určené na dobré účely, např. na misie, a jiné. Pomoci ale můžeme i mnohem prostším způsobem – třeba tím, že za duše v očistci zapálíme v kostele svíčku, jako důkaz naší pozornosti a lásky. Posvěcené světlo má pro tyto duše velkou cenu, neboť prosvěcuje tmu, jíž jsou obklopeny. Zmírnit bolest zesnulých pomáhá i kropení svěcenou vodou. Tyto prostředky útěchy nepomáhají všem duším stejným způsobem. Když někdo během života zesměšňoval a nevážil si duchovních obřadů, pak mu mše svatá nepomůže ani po smrti. Kdo měl v životě tvrdé srdce, tomu se dostane jen velmi málo pomoci, a naopak.

Radosti duší v očistci

Mnohým duším v očistci se dostává útěchy od andělů i od Matky Boží, kteří je navštěvují v jejich osamělosti a těší je svou přítomností a povzbuzováním. Andělé strážní vnukají často pozůstalým myšlenku, aby se za své zesnulé modlili, případně za ně dávali sloužit mše svaté.

Přímluvné modlitby věřících na Zemi působí jako hojivý balzám na utrpení duší a zkracují dobu, po níž budou muset setrvat v očistném procesu. Andělé duším rovněž sdělují, kdo se za ně na Zemi modlí. Duše v očistci nejsou zbaveny naděje a těší se na nebeský ráj, do něhož se dříve či později všechny dostanou. S výhledem na osvobození snášejí své útrapy trpělivě a odevzdaně jako mučedníci, kteří věděli, že svými mukami dosáhnou blaženosti. Duše v očistci se radují i z toho, že již více nemohou hřešit a že nepodléhají pokušením. Jejich vůle je nyní shodná s vůlí Boží. Zvláštní radost poté pociťují, je-li některá z duší vysvobozena a přijata do nebe.

Odměna za pomoc duším v očistci

Tomu, kdo pomáhal duším v očistci, se zvláštním způsobem přivlastňují církevní modlitby za zesnulé. A rovněž duše, kterým pomohl, se u něj budou později přimlouvat u Boha. Ti však, kteří na tyto duše nikdy nepamatovali a za zemřelé se nikdy nemodlili, na ty si po jejich smrti také nikdo nevzpomene. A pokud by se za ně přece jen někdo modlil, jeho modlitba nebude mít valný účinek. Někteří lidé si myslí, že duše v očistci nevědí, co se na Zemi děje a kdo se za ně modlí. Tento názor je však chybný. Již svatý Augustin řekl, že duše v očistci zvláštním zjevením Božím vědí, co se děje na Zemi, pokud jsou tyto zprávy pro ně nějakým způsobem prospěšné. Mnozí teologové se domnívají, že andělé informují duše o tom, co se děje v jejich rodinách. Svatý farář Vianney dokládá: "Kdybychom věděli, jakou moc mají tyto dobré duše v očistci nad Srdcem Božím, a kdybychom věděli, jakých milostí možno získat jejich přímluvou, nezapomínali bychom tolik na ně. Musíme se za ně mnoho modlit, aby i ony za nás mnoho prosily."

Když dušičky pomáhají

Jaký prospěch přináší soucit s dušemi v očistci, ukáže následující příhoda. Jezuita Jakub Montfort dal vytisknout roku 1649 v tiskárně Viléma Friessena v Kolíně nad Rýnem knížečku o duších v očistci. Knihtiskař v ní o nedělích čítával a seznal z ní, že dovolávání se dušiček v rozličných záležitostech a soucit s nimi jsou velmi účinné prostředky, abychom od Boha dosáhli vyslyšení svých modliteb. Po nějakém čase mu onemocněl čtyřletý synek tak těžce, že se lékaři vzdali veškeré naděje a připravovali otce na chlapcovu blízkou smrt. Knihtiskař se uchýlil do chrámu a vzýval o pomoc duše v očistci, za něž se mnoho modlíval. Učinil též slib, že uzdraví-li se jeho dítě, daruje kněžím a řeholníkům sto výtisků knih o dušičkách. A hle, když se vrátil, bylo synkovi lépe. Ačkoli již čtrnáct dní měl odpor proti všem pokrmům, žádal o jídlo a příští den byl zcela zdráv. Tři týdny nato ochuravěla náhle manželka a její stav se natolik zhoršil, že nebyla naděje na uzdravení. V úzkosti požádal muž o pomoc opět duše v očistci. I v tomto případě vše skončilo téměř zázračným uzdravením jeho paní.

Smysl kontaktů lidí s dušemi

Mnozí lidé se ptají, jaký smysl má, aby se zemřelí žijícím zjevovali? Co vše je z Boží vůle možné a proč Bůh dopouští takové mimořádné věci? Jistě ne proto, aby uspokojil zvědavé! Když z Božího milosrdenství někdo něco výjimečného zažije, pak to vždy patří do plánu Boží spásy. Nám živým to má přinést duchovní prožitek a zemřelým velkou útěchu, protože jsou tím rychleji zbaveni svého trápení. Tyto skutečnosti nás mají povzbudit, abychom se více modlili a obětovali za duše v očistci a nelpěli tolik v tomto životě na pozemských věcech.

Dnes však vyplývá nebezpečí z toho, že se lidem dobře daří. Touha po hmotných statcích a konzumní způsob života často zastírají pravé životní hodnoty. Je však potřeba více se starat o život věčný, než o ten dočasný pozemský. Nepřipoutávejme svá srdce k hmotnosti, z věcí pomíjejících si s sebou na věčnost nic nevezmeme. Velký majetek, dobrý obchod, krásný dům – to všechno zmizí, možná rychleji, než si myslíme; s sebou si můžeme vzít jen dobré skutky. Jistěže potřebujeme k životu na Zemi také pozemské statky, ale jde o to, aby naše srdce na nich nelpělo. Z mnoha ověřených událostí je zřejmé, že Bůh v některých případech umožňuje, aby se duše v očistci kontaktovaly s citlivými lidmi, a to zejména z následujících důvodů: 1. požadují zařízení určité záležitosti, která poslouží k urovnání jisté situace; 2. prosí o konkrétní oběti; 3. sdělují svá provinění. Uveďme si nyní opět několik konkrétních příkladů.

Síla obětavosti

Byla jsem na návštěvě v B. Opět jsem potkala tu ženu. Její zjev byl strašný, připomíná mi Medúzinu hlavu. Skutečně odporná ženská. Později za mnou přicházela skoro každou noc, ale nebylo možné s ní nic pořídit. Jen modlitba, jak se zdálo, jí byla příjemná. Jednoho dne mě málem vyvedla z rovnováhy před svatým přijímáním. Tak mi zatřásla rameny a obrovitá stála vedle mě, že jsem myslela, že ji všichni vidí. Dovedla asi číst v myšlenkách, neboť když jsem si pomyslela, že jí daruji svaté přijímání, zmizela. V noci mi položila hlavu na ruku, cítila jsem její brvy. Konečně zašeptala, že je z Pacova a že se jmenuje Eleonora. Zeptala jsem se jí: "Bylo ti tak těžké pomoci, že jsi přicházela tak dlouho?" Odpověděla: "Kdybys věděla, jak jsem zhřešila." "Nechci to vědět, jen když ti mohu pomoci." "Napiš do Pacova, že…" Víc jsem jí nerozuměla, bylo to pouhé zašeptnutí.

Později mi to zopakovala: "Že to utracené dítě bylo moje." Otázala jsem se: "Kdy jsi utratila to dítě?" "V létě 1832." O týden později přišla Eleonora znovu a s úsměvem mi podávala ruku. Zeptala jsem se: "Už je ti lépe? Tak se usmíváš." Ona na to: "Je už překonána." "Co?" "Bezútěšnost." "Proč?" "Protože dáváš. Tvá vůle byla obětavá."

Konkrétní oběť

Vizionářka Marie Simmaová vypráví o tom, jak ji některé duše prosily, aby za ně trpěla. Když duše přicházely, budily ji buď klepáním, voláním, taháním apod. Vždy se jich hned zeptala, co chtějí a co pro ně může učinit. Teprve potom jí mohly vysvětlit, co jim chybí. Jedna z duší například žádala, aby za ni po tři hodiny snášela v celém těle velké bolesti, čímž by jí zkrátila očistec o dvacet let. Přijala to. Hned ji popadly takové bolesti, že ani nevěděla, kde je, i když si byla vědoma, že toto trápení na sebe vzala za duši v očistci a že to má trvat tři hodiny. Napadlo ji také, že ty tři hodiny už dávno musely uplynout , že jsou to spíš tři dny, nebo dokonce týdny. Když všechno přešlo a začala zjišťovat dobu, viděla, že to byly opravdu jen tři hodiny.

Duše v hadí podobě

Nyní přichází ta strašná věc v noci. Takový rámus jsem ještě nikdy neslyšela. Bouře, řev, převracení nábytku, opravdu všechno, co nemáme rádi. Musím být srdnatá, dosud nic nevidím. Dne 9. února byla v pokoji taková bouře, jako by byly všechny dveře a okna otevřeny. Mám velký strach. Jak mám pomáhat, když sama potřebuji pomoci. 17. února to bylo velmi zlé, že mě až úzkostí zaléval pot. Cítila jsem se velmi bídně. Kolem mě zuřila neviditelná síla, která nadzvedávala i moji postel. Utekla jsem do jiného pokoje. Kolem mne řádila větrná bouře. O dvě noci později se uprostřed ohně utvořila tmavá hrouda, z níž vycházel onen strašný lomoz. Z plamenů nesálalo teplo. Vichřice už ochabla. Spotřebovala jsem mnoho svěcené vody. 21. února se objevila ta nejstrašnější věc, jakou znám. Černá hrouda je had. Když jsem ho poznala, byla jsem ochromená hrůzou. To bídné zvíře má plamenné oči, v nichž je neznámý neklid. Šťouchla jsem do něj holí, tu se hned začal rozvíjet a později promluvil. Řekla jsem mu: "Přijď už konečně v podobě, jaký jsi byl, takhle to nemohu snést." Odpověděl: "To je tvá vina." "Dávám ti příliš málo?" "Ano." "Má síla je vyčerpaná, strach před tebou mě sžírá…" Dne 5. března jsem byla u sv. svátosti, po příchodu domů jsem chtěla začít pracovat, ale něco mi v tom bránilo. Za chvilku se v místnosti objevila mlhavá postava. Zeptala jsem se: "To jsi ty, ten had?" "Ano," odpověděla. Jak vyšlo později najevo, hadí podoba byla obrazem života zesnulé řeholnice z kláštera v Marseille, která nyní trpěla za porušování přísah, lži a přetvářky, jichž se dopustila během svého života, a která prostřednictvím upřímných modliteb ženy, jíž se pravidelně zjevovala, došla nakonec svého vysvobození.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 04/2011.