O svých zlozvycích psát nebudu, protože je jich opravdu hodně. Jedním z nich je to, že mívám pří práci pravidelně puštěnou televizi, na kterou se nedívám. Koukám do počítače, píšu něco, čemu přes veškerou snahu pořád nedokážu dát náležitou formu, která by budoucího čtenáře neodradila, ale přitáhla, a periferním sluchem (nevím, zda něco takového vůbec je, ale když je periferní vidění, mělo by asi být i periferní slyšení) poslouchám to, co mi sdělují z bedny.

V Praze, kde máme kabel, mám většinou puštěný některý z pořadů, které se zabývají historií (jako každý správný Rak na historii ujíždím), na domě ve Slezsku si většinou pouštím programy polské, abych si udržela znalost jazyka. V neděli 13. února jsem však měla puštěný dokument, kde se mluvilo o Jižní Koreji. Nejdříve byla samá chvála: země se z války ze začátku padesátých let podivuhodně vzchopila a nyní patří k nejvyspělejším průmyslovým státům. Výkonnost je podivuhodná, produktivita práce fantastická… a počtem sebevražd patří k prvním na světě. Sociologové a psychologové to vysvětlují tím, že se v posledních šedesáti letech totálně rozbily veškeré staré vzorce chování, rodina se atomizovala, nikdo neví, jak se má vlastně chovat, protože roubování evropských tradic na korejské kořeny moc nejde, a lidé se potácí v emoční nejistotě. Když si k tomu ještě připočítáme, že jde o civilizaci, kde se ještě nedávno smích považoval za něco naprosto nevhodného (v jednom ze svých fejetonků jsem psala o kurzech smíchu, které začaly firmy dělat pro zaměstnance ve chvíli, kdy zjistily, že zamračený obchodník neprodá ani špičkový výrobek, zatímco úsměv spolehlivě prodá i naprostý brak), nelze se divit, že lidé sebevraždy berou jako naprosto normální řešení svých problémů. Seznam těch, kteří si sáhli na život, je velice imponující: byl tam jeden bývalý prezident země, pár prezidentů velkých firem, nepočítaně sportovců, herců a modelek. Oblíbeným způsobem zakončení života je skok do moře. Zajímavý byl hovor s kapitánem lodi, která má na kontě pár odlovených a tím i zachráněných sebevrahů. Tvrdil, že ani nemusí být v bezvědomí, ale přesto jsou pořádně zmatení. Pár se jich schoulí do klubíčka a tichým hlasem mu vytýkají, že je zachránil a vrátil do života, který stejně nestojí za nic, zatímco druhá skupina mu kvůli tomu chce rovnou dát do nosu.

Když Korejci přišli na to, že sebevraždy jsou opravdu problém, vymysleli pro potenciální sebevrahy, nebo lidi, kteří už jedním pokusem prošli, specifický seminář: lidé se sejdou ve smutečním rouchu, napíšou závěť, dopisy na rozloučenou, sborem se pomodlí a vlezou si do rakve se svým jménem, kde setrvají na studeném podzimním vzduchu minimálně dvacet minut. Všichni říkali, že když pak z té rakve vylezou, jsou z nich naprosto noví lidé, kteří si umí života vážit a berou ho jako další šanci. Jedna dáma dokonce tvrdila, že se během dvaceti rakevních minut dokázala vyrovnat s finanční ztrátou v řádu desítek miliónů korun. Velice mě však překvapilo, jak sborem odsuzovali společnost, ve které žijí, neustálou honbu za úspěchem, potřebu navštěvovat tu správnou školu, mít to správné zaměstnání a postupovat po firemním žebříčku. (O tom, jak to v korejských firmách vypadá, si najděte příslušné stránky na internetu. Já o tom něco vím jen z druhé ruky od svých klientů, ale přesto mám pocit, že to žádné lázně pro psychiku nejsou). Jedna z dívek dokonce řekla, že až bude mít sama děti, bude je víc chválit, než chválili ji. Až pak mi došlo, že to byla tatáž mladá dáma, která na začátku reportáže tvrdila, že její život nemá smysl, protože jinou cestu než do práce a z práce vlastně nezná. Jedinou výjimkou byla neděle, kdy chodila na hřbitov za svou mrtvou maminkou, které vypověděla vše, co ji za týden potkalo (nechci být cynická, ale řekla bych, že bohatost životních zážitků byla u obou zhruba srovnatelná).

Když se před několika lety zavedla na vysoké školy jako zcela regulérní disciplína rekreologie, koukala jsem jako jelen. Co pamatuju, nikdy jsem netrpěla nudou – pokud ovšem byly na dosah nějaké knížky. Až po zhlédnutí této reportáže mi došlo, že je to vlastně velice užitečný obor, protože učí lidi, jejichž celým světem a životem je práce, že život má daleko více rozměrů než jenom ten pracovní. Pak mi taky došlo, že kdo neumí odpočívat, neumí ani pořádně pracovat, protože se vlastně nemá na co těšit. A podobných úvah se mi do klávesnice, na které teď tyto řádky píšu, cpou ještě mraky.

Když čtu o produktivitě, o tom, jak máme a musíme pracovat, pořád si říkám, že snad nedospějeme tak daleko, abychom museli navštěvovat semináře, kde si všichni lehneme do rakví a budeme přemýšlet nad tím, že jsme vlastně mrtví. Když jsem kdysi dávno byla v klášteře v Rajhradě, vysvětlovali nám podstatu benediktinské spirituality, jíž je heslo Ora et labora – tedy modli se a pracuj. A vysvětlovali to na příkladu mladíka, který měl lodičku se dvěma vesly. Na jednom byl nápis ORA, na druhém LABORA. Pokud zabíral oběma střídavě, lodička plula k cíli. A když začal zabírat jen jedním (a je jedno, kterým!), začala se točit na místě. A právě je dle mého skromného názoru zásadní problém moderní společnosti. O tom, že máme pracovat jako o život, slyšíme už skoro od školky. K tomu, že k pravé práci patří i ztišení, kontemplace či modlitba, odpočinek a relax, však musíme dospět sami. Přeju vám, aby se vám podařilo obě životní oblasti uvést do rovnováhy.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 04/2011.